Dnes si představíme dosti neotřepaný titul, snažící se na nás dýchnout atmosféru dob minulých a ne příliš populárních. Socialistickými prvky prošpikovaná záležitost vzbudila můj zájem již při svém ohlášení na jedné z předcházejících E3, kdy autoři slibovali téměř neomezené možnosti kooperace pouze s jediným cílem. Vyvést společnost z úpadku a vytvořit tak opět fungující, vzkvétající a blahobytem naplněná města po celém zdevastovaném Rusku. Jak se tento záměr povedl? To už se dozvíte z naší dnešní recenze.
Na začátku je nutno zmínit, že za tímto počinem stojí studio Q-Games, které za sebou doposud nezanechalo žádný větší titul. Jejich nejslavnějšími kousky jsou bezesporu hříčky z řady PixelJunk, které i přes svoji relativní jednoduchost dokáží vcelku příjemně překvapit. Nicméně, nyní se vrhli na vytvoření své první velké hry, která navíc vyšla rovnou pod záštitou samotné Sony. Bohužel vše, co se kdysi mohlo jevit jako zajímavé, dostává ihned po spuštění poměrně solidně na frak. Tudíž věta z nadpisu v tomto případě nejspíše nebude tak úplně sedět na borce z Q-Games. Inu, jdeme dále.
Samotná hra již od začátku působí poněkud podivně. Hráči, kteří se v lednu zúčastnili betaverze, která měla ukázat herní mechanizmy, nebudou absolutně ničím překvapeni. Čeká je totiž nachlup stejná hra, takže se vcelku divím, co autoři během posledního půlroku vlastně dělali. Patrně tvořili simulátor čekání, mohla by znít sarkastická odpověď.
Po jakémsi úvodu, kdy se vžijete do kůže hlavní budovatelky ruského socializmu, malé holčičky, a to ještě jedné z mnoha, začíná ta pravá jízda. I když, to je asi dosti silné slovo. Ve hře totiž vše neuvěřitelně dlouho trvá a nemám na mysli pouze předlouhé čekací doby u nahrávacích obrazovek. Pakliže se totiž rozhodnete cestovat mezi jednotlivými městy, počítejte s několika pauzami na toaletu, cigárko či kávu. Během těchto "nenucených" přestávek si tak můžete prohlížet cestu tunelem metra, na konci kterého ještě rádi budete vyhlížet kýžené světlo. Dobře, nahrávací obrazovky jsou jedna věc a rozhodně jejich zdlouhavým promítáním netrpí pouze The Tomorrow Children.
Horší je, že v této hře trvá nesmyslně dlouho naprosto každá aktivita. Chcete jet autobusem z města natěžit nějaké ty suroviny, kterými byste přispěli do mlýna? Tak si na něj počkejte. Hodláte těžit? Stiskněte tlačítko a nechte krumpáč dělat jeho práci. Pak zpět na autobus a hádejte co? Než vám odveze suroviny, taky to nějakou tu chvilku potrvá. Ostatní činnosti, které lze ve městě provozovat také zchramstnou pár minut herního času. Lze tu vyrábět elektřinu na běžícím páse, vyrábět nové předměty, nakupovat různé zbraně či vychytávky nebo kupříkladu zasednout do kanónu a začít bránit vaše město před nepřáteli, kteří jej čas od času napadnou. Nutno podotknout, že většina těchto činností je řešena pomocí jednoduchých miniher. Na tom by nebylo nic špatného, to by ovšem musela nastoupit alespoň někdy slečna variabilita. Takhle prakticky neustále dělaté ty samé činnosti, čímž se hra po pár desítkách minut stává neuvěřitelně nudná.
Záměr autorů vyobrazit ponurou a šedivou atmosféru postapokalyptického Sovětského Svazu se podařilo autorům nejspíše na jedničku. Celkový art vypadá skutečně ponuře a plastelínovo-papírové zpracování k takovéto hře vcelku sedí. Ovšem ani toto nebudou prvky, které by vás pravděpodobně k The Tomorrow Children přikovaly alespoň na pár hodin. Hře hraje do karet fakt, že jakmile dojde k jejímu finálnímu dokončení, bude uvolněna ve formě free-to-play. Oproti tomu si musíme uvědomit, že současný přístup vás přijde na necelých šest stovek. Jako odměnu lze brát nějaký ten slušivý kostýmek a pár licencí, které vám ulehčí začátek hry ve formě dřívějšího zpřístupnění nezbytných nástrojů.
Výše vychvalované grafické zpracování s sebou nese však i jistá úskalí. Dosti častým problémem je totiž značně zhoršená viditelnost, při které máte vcelku problém najít i svoji vlastní postavu. Ta jde bez problémů vidět pouze ve dne a za jasného počasí, jinak se ji zdatně daří splývat s šedí okolního světa, případně přispěchá na pomoc ještě nepříliš vychytaná kamera a kutat tak můžete klidně poslepu. Když jsme u toho kutání, jde o jeden z úkolů, který lze ve hře plnit. I za něj jste tak odměňováni zkušenostními body a pěnězi, což vám alespoň částečně může přinést pocit uspokojení, že jste součástí něčeho většího kolem vás. Peníze lze použít k nákupům nářadí a zbraní, zatímco craftění v The Tomorrow Children slouží pouze k výrobě (stavbě) nových budov a zařízení.
Ano, i tato možnost tu je. Čas od času se v každém městě konají volby, takže je tu jistá šance, že i vy se dostanete ke korytu. Oznámení o vyhlášení voleb bohužel příliš často zapadnou mezi ostatními průpovídkami, takže se může snadno stát, že je přehlédnete. Také můžete začít korumpovat policisty, dohlížející na pořádek ve městě. Za tvrdou valutu tak můžete některého z dalších obyvatel kupříkladu poslat do basy. Nejedná se však o nic přelomového, co by hraní zvedlo alespoň na únosnou úroveň.
Problémem této hry je fakt, že je plná nedodělků a zcela podstatných chyb. Není problém procházet či projíždět texturami, nezřídka se seknete na zdánlivě klidné a ničím nerušeném místě a pokračovat by se tak dalo ještě dost dlouho. Co ovšem považuji za největší fail, je rozhodně to, že kyž jsem chtěl hrát v kooperaci s naším šéfredaktorem, narazili jsme na záhadu bermudského trojúhelníku. Viděli jsme totiž navzájem své postavy vždy asi na 2 vteřiny, pouze během provádění nějaké akce. Poté vždy elegantně zmizeli a vězte, že takhle se koop rozhodně hrát nedá. Navíc chybí jakákoliv motivace, příběh a prakticky nevíte, ani proč hru hrajete. Je to veliká škoda. Hra měla zcela jistě minimálně na začátku dosti velký potenciál, který ovšem velmi rychle opadl a na mě tak čeká velice nepříjemný úkol. Tuto hru nedoporučit našim čtenářům.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Sony Czech.
