Vojenské simulátory až do nedávna nepatřily mezi žánr, který bych měl nějak v oblibě nebo bych jej dokonce preferoval. Naše cesty se střetly pouze třikrát a zvláštní je, že pokaždé u toho byla ta stejná hra. Ona to vlastně doslova není stejná hra, ale komu v České republice vysvětlíte, že střílečka ArmA není přímým následníkem první Operace Flashpoint. Myslím si, že nikomu. Ale abych neodbíhal, pokaždé u mého pokusu o sblížení to byla některá z her od pražských Bohemia Interactive (dvakrát právě Operation Flashpoint: Cold Crisis a jednou ArmA) a nikdy to nedopadlo nijak zvlášť slavně, po několika desítkách minut od instalace jsem hru odinstalovával.

Proto jsem ze začátku lehce váhal, zda nabídku od vývojářů, abych zrecenzoval nejnovější přírůstek do série ArmA 2, samostatně spustitelný datadisk pojmenovaný Posily (v anglické verzi Reinforcements), přijmout. Takřka okamžitě jsem si totiž vzpomněl na všechny tři své pokusy a na svá selhání – vojenským simulátorům jsem zkrátka nepřišel na chuť. Možná právě proto jsem se rozhodl dát podobným hrám další a dost možná také poslední šanci, aby mne konečně zaujaly. Zřejmě se stal zázrak, protože na počtvrté se vše konečně povedlo a já si hraní neskutečně užíval. Však se přesvědčte sami!

Pravděpodobně tím největší lákadlem na datadisku Posily jsou především dvě singleplayerové kampaně, odehrávající se po událostech původní hry. Fanoušky tohoto českého vojenského simulátoru zřejmě následujícím textem nijak zvlášť neobohatím, zvlášť když oba dva příběhy loni vyšly jako placené stahovatelné přídavky, některé jejich prvky byly dokonce součástí opravných patchů. Ano, drtivou většinu hry pro jednoho hráče tvoří DLC British Armed Forces a Private Military Company.

Logicky se tedy naskýtá otázka, zda se náhodou někdo v Bohemia Interactive nezbláznil a nechce věrné hráče vymačkat až do poslední korunky. Podle mne ne, spíš bych Posily viděl jako takový rybářský vlasec hozený do rybníka těch, kteří o Armě 2 v tom lepším případě někdy slyšeli, ale nikdy ji nezkusili. Pro tuto teorii hovoří několik poznatků: datadisk pro své spuštění nevyžaduje původní hru, k dispozici je velmi rozsáhlý výcvik (ten i přes svoji délku doporučuji, protože jinak nemáte šanci), nechybí ani populární hra více hráčů. Když k tomu všemu připočteme délku obou kampaní a pořizovací cenu (něco málo přes pětistovku), Posily bych skutečně označil za takovou volavku, která hráči říká: „Bavila jsem tě? Tak utíkej do obchodu pro mojí mámu!“ (bez nějakých postranních dvojsmyslů).

Ale zpět k samotným kampaním, které obě propojuje postava hlavního hrdiny – vojáka Briana Frosta, zhruba třicetiletého Brita. Ten je totiž těsně před kampaní za Britské výsadkářské jednotky povýšen na seržanta a poprvé má příležitost velet své vlastní jednotce o deseti vojácích. Jenže už samotný přílet do Takistánu nevychází podle představ, transportní vrtulník je sestřelen a ani na zemi nemá jejich jednotka klid, musí se bránit útoku. Naštěstí se jim však podaří ze všeho vyváznout beze ztrát a jejich účast na operaci Crimson Lance tak není ohrožena. Více z příběhu zřejmě není moudré prozrazovat, protože jeho délka je doslova tristní. Pouhé čtyři mise a přibližně dvě a půl hodiny herního času, to je vše, co od kapaně za British Armed Forces očekávat. Popravdě jsem byl jejím náhlým koncem nesmírně zklamán, slibně rozjíždějící se akce je rychle utnutá.

Druhá singleplayerová kampaň za soukromou vojenskou společnost je o poznání delší (celkově 11 misí) a ještě více příběhovější, bohužel je to však vykoupeno omezením určité svobody. Brian Frost se od svého přítele Tannyho Radcliffa nechal přesvědčit, aby opustil britskou armádu a vstoupil do služeb organizace ION Inc. „Poeta“, jak Briana přezdívají jeho spolubojovníci, už však není velitelem jednotky, tudíž se musíte rozloučit se všemi taktickými prvky a jen „slepě“ následovat počítačem vedeného šéfa své skupiny. A aby toho pro Briana náhodou nebylo málo, jeho prvním úkolem není nic menšího, než se vrátit to Takistánu a chránit vyšetřovací tým NATO, který pátrá po jaderném programu nepřítele.

Jak se vlastně tenhle vojenský simulátor hraje? Popravdě, přes počáteční nervozitu a lehkou dezorientaci (ze začátku jsem jen zoufale čučel do krajiny a přemýšlel, po čem to ostatní vlastně střílí) jsem se s celým systémem postupně sžil a dokonce jsem se pro druhou kampaň odhodlal zvýšit obtížnost. Velkou pravdu hlásá už samotný název této kapitoly, „hurá styl“, tolik populární v posledních letech, zde opravdu k ničemu nevede. Nebo abych byl přesnější: vede, ale během chvíle bude dobrá polovina vašeho týmu mrtvá. A pokud přijdete ještě o zdravotníka... tak to je téměř konec nadějí na úspěšné zvládnutí mise/kampaně.

Na druhou stranu se nemusíte obávat nějakého zdlouhavého přemýšlení a rozebírání různých taktických voleb před každou, byť i menší, akcí. Koneckonců by podobný způsob hraní ani nebyl možný, protože hru nejde libovolně zastavovat. Rozkazy lze udílet pomocí poměrně rozsáhlého herního systému, kdy má každý typ rozkazů vyčleněn vlastní tlačítko. Ale i tak mají vaši spolubojovníci dostatek rozumu na to, aby si dokázali poradit i bez vašeho vodění za ručičku. Ano, občas umělá inteligence zazlobí, například když rozkážete nestřílet a ostatní najednou stejně začnou, ale tak to je spíše výjimka potvrzující pravidlo. Většinou jsou však vojáci ve skupině dobře organizovaní, mají hodně přesnou mušku a co víc – mají sakra dobrý zrak. Dokáží totiž zahlédnout nepřítele na hodně velkou vzdálenost, zatímco vy jen mžuoráte do obrazovky a snažíte se podle udaných informací odhalit, kde by ten nepřítel měl vlastně být.

Jedná se tedy o skutečně realistickou vojenskou střílečku? Upřímně, nedokáži posoudit, zvlášť když jsem nikdy nebyl na vojně, ale při porovnání s ostatními FPSkami posledních několika let ArmA 2 v realistickém pojetí válečného konfliktu bezesporu vede. Žádné zběsilé pobíhání po bojišti, žádné hordy valících se vojáků, žádní nesmrtelní hrdinové schopní zastavit tank, zkrátka normální lidé s normálními zbraněmi v rukách. Někomu sice může vadit lehce pomalejší průběh s převahou opravdu malých přestřelek, ale kdo na tyto podmínky přistoupí, bude královsky odměněn. Není nic lepšího, než když obklíčíte povstaleckou baštu a ze všech stran překvapíte zmatené Takistánce!

Ještě malá zmínka o obtížnosti. Samozřejmě máte klasicky na výběr z několika stupňů obtížností, ovšem k dispozici je také detailní nastavení, kde si může každý nastavit náročnost hraní opravdu až do šílených detailů. Omezení ukládání, menší výdrž vojáků, super umělá inteligence nebo vypnutí zobrazení pomocných hodin, to všechno a ještě mnohem víc hra dovoluje nastavit.

Dvě hratelné kampaně však nejsou tím jediným singleplayerovým zážitkem, který ArmA 2: Posily nabízí. Vývojáři totiž pro obě hratelné frakce připravili také několik zcela samostatně stojících misí. Ty krom prodloužení herní doby znamenají také unikátní příležitost vyzkoušet si ovládání různých typů vojenské techniky, protože si krom klasických „pěších“ misích lze vyzkoušet také třeba roli pilota helikoptéry nebo řidiče tanku. Pochopitelně, k nějakým těm vozidlům se dostanete i v normální kampani, ale rozhodně si nepamatuji, že bych si mohl jen tak létat s helikoptérou (to jenom ve výcviku). Misí je přibližně stejně jako u obou příběhů dohromady, většina je pro tentokrát na straně britské armády.

Krom toho si můžete vyzkoušet každou z dostupných zbraní v jakési virtuální realitě. Ovládání je jednoduché – v přehledném menu si zvolíte zbraň a už se ocitáte na herní mapě, kde si zastřílíte dle libosti. Abyste nebyli nuceni jen tak střílet do prázdné krajiny, čas od času vám hra nabídne jakousi výzvu, například se na ropném poli bránit útoku povstalců. Pro úplné hračičky a příležitostné vývojáře je pak k dispozici opravdu rozsáhlý editor, ve kterém si můžete vytvořit prakticky cokoliv.

Jediná věc, která ArmA 2: Posily poměrně sráží, je grafika, lehce ozvučení a (pro mne osobně) také překlad. Ohledně překladu, ne že by ve hře byly nesmyslnosti nebo dokonce pravopisné chyby, to samozřejmě ne. Mým problémem jsou sprostá slova. Nejsem žádná slečinka nebo tak, sám velmi často nadávám (zvlášť když něco hraji a nedaří se mi), ale některé dialogy jsou v překladu vážně přehnané. Ano, české titulky se sice krásně shodují s anglickými dialogy, jenže... na rozdíl právě od angličtiny znějí tak nějak divně, možná až strojeně. Však posuďte sami: „P*ča, připravuju vám tady přistání, ne?“ a nebo hláška z herního manuálu: „Cože? Kde vzali tank? Di do za*** pr***, pi***, já tam na*** ten svůj NLAW“.

Největším kabrňákem je v tomto směru Brianův kamarád Tanny Radcliffe, od něhož právě dvě uvedené hlášky pocházejí a který solí sprostá slova s hodně solidní kadencí. Možná by nebylo špatné se ještě lehce zmínit o dabingu. Upřímně, na to, že se ho všehovšudy zúčastnilo nějakých šest lidí, je jeho kvalita na velmi dobré úrovni. Stojí za to vyzdvihnout, že ačkoliv všichni mluví anglicky, podle jejich výslovnosti velmi jednoduše poznáte, odkud pocházejí. Třeba takový doktor Vojtěch Hladík, jehož angličtina s počeštěnou výslovností je doslova ukázková. Lehké zklamání jsou pak hlášky vojáků přímo na bojišti, na kterých je až příliš poznat, že jsou dynamicky seskládávány z různých předem připravených slov.

Pár slov také o grafice. Není vyloženě špatná, neurazí (tedy až na pohyby postav, které jsou v některých chvílích... škoda mluvit), ale také to není nic, při čem byste neuvěřitelně zírali na monitor. Zvlášť když jsou všechny herní mapy zasazeny do tak monotónního prostředí, jakým hornatý Takistán bezesporu je. Hory, hory, malé městečko s několika obyvateli a zase jenom hory. Pořád dokola. Upřímně nechápu, jak v tom skuteční vojáci mohou vydržet a přitom se nezbláznit. Občas se sice vyskytne nějaký ten grafický bug, jako třeba blikající textury, ale není to nic, co by stálo za sáhodlouhé rozepisování.

Pokud jste celou mojí recenzi četli pozorně, jistě vám neuniklo jak jsem si hraní ArmA 2: Posily užil. Proč tedy nakonec takové relativně nízké hodnocení? Inu, nastínil jsem to v první třetině recenze, jde o pouhou volavku, která na původní Armu 2 v mých očích zkrátka nemá a stejně tak dopadne i porovnání s loňským datadiskem Operation Arrowhead. Na druhou stranu, jestliže jste se s podobným taktickým simulátorem nikdy nesetkali a chtěli byste si jej vyzkoušet se vším všudy (výcvik, kampaň a hra více hráčů), pak jsou Posily takřka ideálním produktem.

Tudíž je mé hodnocení nakonec takové, jako vidíte o několik řádků níž. Abych na sebe také něco práskl – na případnou Armu 3 se docela těším. Přeci jenom mne vojenské simulátory najednou začaly nějak lákat, autoři navíc pocházejí z České republiky a upřímně, proti dnešním střílečkám, které jsou si poslední dobou podobné jako vejce vejci, je to příjemná změna. Proto nad ArmA 2: Posily nelámejte zbytečně rychle hůl a dejte jí stejnou šanci, jakou jsem jí dal já. Vůbec nevadí, že s tímto žánrem máte doposud převážně špatné zkušenosti.