Na vítkovský val se zabalen v nepromokavé pláštěnce škrábe jeden herní pisálek za druhým. Leje jak z konve a každá vteřina navíc v tom podzimním neštěstí znamená větší šanci chytnout nějakou nepěknou nemoc. To radši chytit a podusit nějakého teroristu…A přesně s takovou motivací nasazují žurnalisté při výšlapu kopce maratonské tempo a už plní židle ve zdejší kavárně. Atmosféra houstne, když začnou vyplňovat prostor taky chlapi v armádním mundúru a dokonce jeden odstřelovač. Prý mají zbraně jen na kuličky. Zkoušet je ale nikdo nesmí. Tak nevím.
Na co si však každý sáhnout chce, a to hodně rychle, je nový Medal of Honor. Strávit s touhle hrou nějaký čas v multiplayerovém módu už jsme mohli na kolínském Gamescomu, a jestli nějaký FPSkový multiplayer vysloveně zazářil, tak to byl právě tenhle. V mých očích jasně převýšil Armored Kill a vyhoupnul se i nad druhé Black Ops. Medal of Honor: Warfighter má velkou šanci výrazně promluvit do velkého podzimního souboje Battlefieldu s Call of Duty. Možná že právě to bude doba, kdy víc než kdy jindy sedne ono lidové „když se dva perou, třetí se směje“. V kavárenském prostředí jsme se o tom mohli na vlastní kůži přesvědčit.
Nejprve technické detaily. Originalita nového MoH má dle slov pověřených zástupců spočívat v autenticitě. Tu bychom neměli zaměňovat za realističnost, protože na vojenský simulátor si v žánru moderních FPS nikdo nehraje. Scénáristického pera se chopilo mnoho osob, které válečnou vřavou v nedávné době samy prošly, což samo o sobě znamená jediné: že o filmový zážitek je postaráno. Teď jen aby to nedopadlo tak, že nás vývojáři povedou za ručičku od jednoho vybuchujícího skriptu ke druhému, jak bývá dobrým zvykem jinde. Dějová linie se točí kolem jedné nepěkně silné výbušniny semtexového typu. Ta se dostala do špatných rukou, a tak se tu opět objevuje Preacher a jeho parta, aby tomu učinili přítrž. Podíváte se na Blízký východ, ale taky třeba do Somálska nebo Bosny.
Víc toho o singleplayeru nevíme, nemluví se o něm. Jak však padne řeč o onlajnu, to se vsaďte, že hned bude někde připravený PC s alpha verzí a módem Home run. Na Vítkově bylo takových skoro deset. Home Run je ze všech módů jednoznačně nejatraktivnější. Proti sobě se postaví dva týmy složené s mezinárodních speciálních jednotek (do výběru se dostala norská, ruská, polská, britská, americká, švédská, německá a mnoho dalších), které si navzájem kradou vlajky. Rychlý a svižný mód vás nepustí do hry, jakmile vás stihne kulka protivníka, což ale vůbec nevadí, protože dynamická hra začíná a končí velmi rychle.
Kromě klasického týmového deathmatche se v MoH: Warfighter objeví například mód Hot Spot, který v podstatě jen kopíruje princip Counter-strikového hraní „de_“ map. Jeden tým pokládá bombu na jedno z předem určených míst, zatímco druhý jí musí zneškodnit, jenže neví, kde zrovna nepřátelé s bombou pobíhají. Každá bojující země má svých několik tříd, přičemž jejich bojovníci pak využívají řadu speciálních schopností. Němečtí těžkooděnci například dokážou přivolat Black Hawky. Švédský „rifleman“ zase disponuje zásobníkem průrazných nábojnic. A tak dále.
Bylo nám několikrát vkládáno na mysl, že předváděná verze může spadnout (nepřízeň osudu mne zavála ke stroji, který odmítal spolupracovat asi ze všech nejvíc), a hlavně že její audiovizuál ještě není úplně hotový. Stejně ale druhá verze Frostbitu odvádí velmi dobrou práci, byť ta v úvodní prezentaci oslavovaná mikro-destrukce mi tam nějak chyběla. V podstatě to znamená, že než aby vám po dvou výstřelech odletěla celá zeď, tak se z ní teď jen budou odlamovat různě velké kousky. Stejně ale předváděčka potvrdila dojmy, které jsme si z Medal of Honor: Warfighter přivezli už z Kolína. Tahle hra může solidně zamíchat podzimními kartami. Navíc vykládá na stůl jako první, už 23. října. I proto bude nadmíru zajímavé sledovat, zda se prosadí na nepřátelském trhu. Tankistický Battlefield ze stejné stáje tu totiž bude v roli nevraživého konkurenta.
