Tak nám to skončilo. Vývojáři od začátku jasně deklamovali, že linie Desmonda Milese se nebude, ať už v ní dřímá jakýkoliv potenciál, nadále rozvíjet. Loučíme se tím i s celou sérií Assassin’s Creed? Určitě ne! Vždyť tvůrci by se jednak připravili o miliony, které jim proudí do kapsy každý den za statisíce prodaných kopií a doprovodných předmětů, jednak by popravili jednu ze svých nejzdařilejších sérií za poslední roky. Všichni víme, že Ubisoftu se v poslední době daří. Utnout Assassin’s Creed by ale bylo stejně pošetilé, jako říct, že když to Messimu kope teď, tak ať si radši uřízne nohu.
Ještě než začneme cokoli odhalovat a ještě než vás naladíme na odborně-spekulační vlnu (což je termín, který jsem si pro účel tohoto článku právě vymyslel), musím upozornit na jednu věc: jestli jste ještě poslední díl nehráli, běžte pryč! Respektive – běžte do obchodu a jednu či víc kopií sobě a svým blízkým pořiďte. Nejprve se ale v naší recenzi ujistěte, že peníz to vyhozený rozhodně není. Byť trojka v podstatě nenabízí nic, čím by ve srovnání s předchůdci zabodovala, a co do kvality za oběma díly dokonce viditelně zaostává, stejně je to nepostradatelný díl. Templářsko-assassínská skládanka by bez něj postrádala smysl. Anebo ne?
Podle prodejů určitě ano. Už teď víme, bez toho aniž bychom znali oficiální numera, že třetí Assassin’s Creed pošle své tvůrce na hodně luxusní dovolenou. Za první týden zmizelo z pultů tři a půl milionu prodaných kopií. Jen pro srovnání: Assassin’s Creed 2 během úvodního týdne prodal přes milion a půl kopií. A to se zapsal do paměti hráčů daleko výrazněji (čas možná ukáže, že nemám pravdu) než nejnovější díl. Navíc – prodejní čísla spíš než o kvalitním produktu vypovídají o kvalitním marketingu, který Ubisoftu určitě nechybí. Příklad: Mnozí (mezi nimi i kolega Jirka) považují Portal 2 za jednu z nejlepších her vůbec. Ke třem milionům hráčů doputovala za dva měsíce od vydání.
Hrát si s čísly je do jisté míry zábava. Jenomže ať hledáte, jak hledáte, stejně zjistíte, že za nimi se ta tajná směs, která předurčila sérii Assassin’s Creed k výjimečnosti, neskrývá. Tkví to v něčem jiném. Každý by asi mohl navrhnout několik faktorů, které ho v sérii uchvátily. Pro někoho to byl příběh, pro jiného volnost, pro dalšího množství vedlejších misí nebo kombinace všeho. A pro někoho ani jedno z toho.
Otevřete si dějepis pro začátečníky na straně…
Stejně ale najdete několik vyčnívajících mezníků, ve kterých AC jasně převyšuje kteroukoli jinou trojáčkovou hru. Tak zaprvé je to velice povedená a bezkonkurenční reflexe doby. Navíc to všechno krásně zapadlo do monumentálního příběhu točícího se kolem nekonečného boje dvou na smrt znepřátelených sekt, který může trvat staletí. Takže tu máme první první díl - křížové výpravy, temný středověk, Jeruzalém jakožto jedno z nejmytičtějších měst vůbec. Málokdo si dnes troufne na takhle obsáhlou akční adventuru z období dávno minulého. Většinou se setkáte jen s fantasy RPG, které sice oplývají magií a kouzly, historická fakta už ale jaksi opomíjejí.
Příběh se sunul dál, chtělo to nového hrdinu. A ten v roce 2009 opravdu přišel. A s ním i další neodmyslitelná epocha lidského vývoje – renesance. Mistrně zpracovaná Florencie a další města. Popravdě, nedivil bych se, kdyby právě tahle hra podnítila nejednoho hráče ke skutečné prázdninové návštěvě Itálie. Eziův příběh vydal kromě základního dílu, který představil vylepšené souboje a možnosti, na dva samostatné podtituly. Byť se hráči bouřili, že takhle tedy ne – mělo to svůj smysl. A za moment vysvětlím proč.
Trojka pak z celého konceptu rozjetého v prvních dvou dílech poměrně zásadně vybočuje. Čím to? Tvůrci nechali assassínský řád kompletně vyhubit templáři. Startuje se tedy prakticky od nuly. V prostředí amerického boje za nezávislost sledujeme jakousi pomstychtivou cestu jednoho Indiána, který se jakoby mimochodem přimíchá do zásadních konfliktů, jejichž výsledky formovaly cestu k americkému osvobození od červených kabátů. Na to nejsme zvyklí. Hrdina byl v AC vždycky ten, kdo ony historické momenty vyprovokoval nebo se o ně výrazně přičinil.
Takové kroucení historie (myšleno ve stylu prvních dvou dílů) má šmrnc a není problém ho považovat za jediné možné vysvětlení navzdory všemu, co se píše v zaprášených učebnicích. Assassin’s Creed vždycky tak nějak sekundárně vyučoval mladší ročníky dějepisu (jak jinak si vysvětlit rostoucí databázi charakterů společně s jejich krátkým CV) – ale abyste tomu rozuměli: vyučoval je dle svých vlastních osnov. Takže když najednou Connor jen tak z ničeho nic přihlíží podpisu Deklarace nezávislosti, nelze se ubránit pocitu, že tohle sem někdo úmyslně našrouboval jen proto, aby se hráč necítil ošizen.
Nicméně ona neblahá destrukce celého řádu s sebou nese hned několik nadějných cliffhangerů do příště. Proč v některém z dalších dílů neukázat, jak se to stalo? Jenomže to by příliš nekorespondovalo s tím, že Desmond Miles je jaksi…mrtev (já vám říkal, ať to nejdřív dohrajete). Nebo to alespoň vypadá, že je mrtev.
I hle ho! Bájný tvor se zjevil a čepel vytasil…
Ale ještě než vám vyklopím celý závěr (a já to udělám, protože si nedáte říct, a stejně čtete dál i vy, kteří jste se trojku nedohráli!), tak se musím zastavit u druhého a nejdůležitějšího faktoru, který z assassínského univerza dělá něco víc než jen velmi dobrou trilogii. Tím faktorem je hlavní hrdina. Vykreslený do nejmenších podrobností natolik kvalitně, že by o něm mohl být natočen několikadílný film. Takový, který způsobí, že se do hry budete vracet jen díky jeho charakteru a ničemu jinému. Takový, jehož osudy se chytře prolínají s osudy vladařů, umělců a aristokratických rodů, jež hýbaly dějinami. Hrdina zprvu s nejasným cílem, který se však změní v životní poslání. Nevím, jestli mám pokračovat nebo to rádoby epické líčení utnout, každopádně kdo to ještě nepochopil, popisuji tady jednoho florentského měšťana jménem Ezio Auditore.
Málokdy se v akční hře setkáme s podobným klaďasem. Ještě předtím, než jeho příběh rozšířily dva standalone datadisky (nebo dvě hry za nekřesťanskou cenu, to je na vás, jak to pojmenujete), se pro mě stal zosobněním celé série. A proč? Podobně dobře napsaných hrdinů najdeme přeci v herní branži několik, tak proč tě, bídný redaktore, zaujal právě tenhle floutek, ptáte se nejspíš. On se totiž tenhle floutek docela hodně a rád pachtil s osobnostmi, které stojí dodnes vyryty v historii zlatým písmem. Da Vinci, Machiavelli a spousta dalších si tu střihla menší či větší part a povýšila tím pádem AC 2 na historický román.
Dvojka tedy mistrně završila Altaïrovo snažení v prvním díle, bohužel velmi limitované technickými možnostmi. Tehdy ještě tvůrcům docela citelně svazovaly ruce – vždyť první AC vyšlo před dlouhými šesti lety. Ale ukázal se nový směr, vytyčil se bravurní příběh. Společně s volností a vedlejšími úkoly byla radost se do těchto her vracet i dlouho po závěrečných titulcích. Tak proč ve trojce všechny prvky, které první dva díly pečlivě opracovávaly jako ten nejcennější diamant, náhle troskotají?
Především za to může velmi násilně ukončená linie Desmonda Milese. Autoři ho několikrát poslali do světa, aby se sami přesvědčili o tom, že jako případný assassín v současnosti prostě fungovat nemůže. Tohle, zkombinované s nejistým hrdinou Connorem, nikdy nenahradí litry potu a dřiny věnované minulým dílům.
Asi nejrozporuplněji působí fakt, že Connor ani během těch několika hodin příběhu (nejkratšího vůbec) vlastně neví, jestli tu kápi nosí, protože je člen řádu, anebo proto, aby mu pomohla pomstít se. Setkáme se tu sice s celou řadou historických osob, Goergem Washingtonem počínaje, ale díky daleko povrchněji vykreslenému hrdinovi, který se v podstatě ještě před chvílí proháněl s lukem a šípem po větvích stromů a skalpoval lišky (než mu vypálili vesnici), se nikdy nedokážete vcítit do jeho role tak, jako to bylo v minulosti samozřejmé. Vždyť Ezio kolem sebe šířil takovou auru, že už jen z traileru k Revelations mnoha hráčům naskakovala husí kůže.
Když to přestanu obcházet a řeknu to jednoduše: Assassin’s Creed 3 spíchli tvůrci horkou jehlou. Nebyl čas vyhrát si s detaily a vidina snadného zisku jim v mnoha ohledech zaslepila úsudek. Nechci mluvit za ostatní hráče, ale já se daleko raději vrátím do kteréhokoli z měst druhého AC než do jediného ve trojce.
Nerad bych ale naznačoval, že je třetí Assassin’s Creed nějak extrémně špatný. Extrémně špatný se jeví jen v porovnání s předchozími kousky, ale ty jsou zase obecně vnímány jako extrémně dobré. Proto ta vysoká hodnocení pro trojku všude, kam se podíváte. Nejsou neoprávněná. Málokdy se setkáte s takhle konstantní kvalitou v jedné sérii. A proto nás velice zajímá, kam byste posunuli příběh vy, protože než nám něco nastíní Ubisoft (kromě té Brazílie), to se ještě pěkně dlouho načekáme.
Dejte nám do komentářů vaše tipy. Svoje už máme dávno přichystané, takže si rádi vyslechneme cizí, protože reálně hrozí, že se třeba se objeví ve druhém dílu.
