Abych v tom udělal hned ze začátku jasno: nejsem ten typ hráče, co by vyhledával hororové hry, a to i přeto, že jsem vášnivým zastáncem Alana Wakea nebo her ze série Resident Evil (které se bohužel vzdalují svému původnímu konceptu). O to větší pro mě byl Daylight výzvou. A to pořádnou. Už jen sporé menu ve formě jakéhosi displeje ve vás rozhodně nenabudí iluze, že jste zavítali do veselého rodinného parku užít si klidně odpoledne.
Od hry většinou očekávám nějaký úvod nebo alespoň rychlý tutoriál. Daylight vás ovšem naprosto bez slitování vrhne přímo do hry. Tak by to pravděpodobně u tísnivých her mělo být, nejde přece o velkorozpočtový snímek, ale o zábavu těžící z Vašeho strachu a úzkosti. Představte si místo, kde chcete být ze všeho nejméně, přidejte k tomu mrtvolné ticho a co je nejděsivější, tmu. Nepředstavujte si ovšem absolutní temnotu, ale spíše šero, které Vás nechá nahlédnout jenom pár krůčků před sebe, aby ještě zintensivnilo stísněnost, kterou kolem sebe budete pociťovat.
Některým z nás stačí málo, aby jejich spodní prádlo nezůstalo bez obětí. S tím pravděpodobně vývojáři počítali, a proto nás ihned v úvodu vrhnou na místo, kam se nechce snad ani zaměstnancům. Dámy a pánové, vítejte v nemocnici; bez generátorů, pacientů a samozřejmě i bez krásných sestřiček, které by Vás přiběhli ihned utišit. Jste tu pouze vy, ticho a váš veledůležitý mobilní telefon.
Ihned po procitnutí v nemocnici se ozve jakýsi hlas, který s vámi komunikuje v průběhu celé hry a je vám tak vlastně jedinou společností, často ne zrovna příjemnou. Po krátkém ohledání místa najdete svítící tyčinky, jež vám slouží společně s telefonem nejen jako zdroj světla, ale také díky nim „ozáříte“ předměty, v nichž se objevují různé zápisky z deníků či lékařských zpráv, a které Vám vlastně naznačují, co se to tu proboha děje. Vaším úkolem je projít určitou lokaci a sesbírat tyto listy společně s mnoha dalšími, které objasňují minulost místa či jinak dokreslují hlavní příběh. Teprve po sebrání „hlavních listů“ se Vám v místnosti se zvláštními znameními zpřístupní předmět, díky kterému odemknete magickou bariéru a pokračujete dále.
Říkáte si, že na tom přece nic není, sesbírám předměty a jdu dále, čeho bych se měl bát? Tak máte zčásti pravdu. Na druhou stranu, pokud máte orientační smysl mrtvého poštovního holuba jako já, nezachrání Vás ani navigace na mobilu a strávíte tak pěkných pár chvil blouděním chodbami ve společnosti čarodějnic. Nepředstavujte si ovšem nějaké pěkné slečny s magickými schopnostmi nebo stařeny se zahnutými pařáty. Jedná se spíše o kopie dospělejší Almy z další legendární hororové série F.E.A.R..
Při procházení chodbou se Vám tak může lehce stát, že nebudete dávat pozor, přeslechnete podivné zvuky za sebou a než se nadějete, uniká z Vás život. Aby ovšem nedošlo k omylu, chodbou můžete i běžet. Z ničeho nic na Vás ale čarodějka vyjede z portálu rychleji než krtek při povodních. Nicméně nezoufejte, určitou obranu totiž představují světlice, které jsou poslední výbavou Vašeho inventáře. Při jejich rozžhnutí sice stvůry zmizí, nicméně nevidíte, kde jsou uložené další stránky. Nést potom můžete maximálně čtyři kusy.
Aby se hra brzo neomrzela, tak vystřídáte kromě nemocnice/ blázince i další tři destinace: vězení, stoku a les. Ano, na krátkou chvíli se podíváme i ven, ale mohu Vás ubezpečit, že to rozhodně nebude za denního světla a už vůbec nebudete mít čas se kochat okolím, vzhledem k tomu, že Vám bude smrt každou chvíli chrčet za zády.
Hra mi asi nejvíce připomíná jinou, pro mě lepší, hru: Amnesii. Pomalu procházíte příběhem a sem tam, aby se neřeklo, spatříte i nepřítele jelikož autoři chtějí dokázat, že nejste blázen a že ty zvuky skutečně něco okolo vydává. Na rozdíl od Amnesie má ovšem Daylight několik nedotažeností. Pro mě největším zklamáním je délka samotné hry. Pokud nebudeme počítat nadšence, kteří nepovažují hru za dohranou, dokud nesesbírají všechny trofeje nebo achievementy, dělá podle vývojářů herní čas 30 minut. Osobně jsem hrál hru 2 hodiny a to na střední úroveň bez toho, abych se snažil sesbírat úplně vše a tak podobně.
Domnívám se tedy, že herní čas pro získání 100% může činit něco mezi 2 – 3 hodinami (pro nadšence) a o něco víc pak pro ostatní, co hře tolik nepodlehnou. K tomu musím také konstatovat, že hra sice není špatná, nicméně nemohu najít kromě achievementů nic, co by mě nutilo ji zapnout a hrát znova. Při ceně, za jakou je nabízena na Steamu bych tedy váhal, zdali jsem koupil opravdu přelomový kousek.
Další vadou ve hře jsou komentáře hlavní hrdinky. Je sice krásné, že se před Vámi zničehožnic sesune police na knihy nebo šoupne o kus stolek a hrdinka prohlásí zděšeně: „Co to bylo?“, na druhou stranu, pokud to pronese do absolutního ticha, napadne Vás myšlenka, že se buď chudák už zbláznila a vidí nepřítele všude, nebo vy blbě slyšíte. Co mě ovšem zaskočilo více, je fakt, že hra zamrzala při načítání pozice natolik, že můj stroj odmítl spolupracovat a musel jsem hru nepřímo vypnout a zase zapnout. Totéž se stalo i při konečném rozluštění hry. Špatné odemykání achievementů, které se objevili mnohdy až po vypnutí hry (nebo jejím dalším spuštění) už beru spíše jako třešničku na dortu.
Daylight mohla být opravdu skvělá hra a možná i solidní alternativa za Amnesii. Staví na dobré atmosféře, tichu a tísnivých lokacích. Bohužel jí podráží nohy jednotvárnost a brutálně krátká hrací doba. Ačkoli bugy mohou lehce potrápit, nepřičítal bych je k mínusům, neboť se objevují i u mnoho větších a dražších projektů a nějaký patch je určitě vyřeší. Přesto se ale jedná o průměrnou hru, která vás sice potrápí za dlouhých temných nocí nebo bouřek, ale po prvním dohrání si ji pravděpodobně odškrtnete jako splněnou a více se jí věnovat nebudete.
Recenzovaná verze: PC