Rok nestačil ani pořádně uběhnout a Ubisoft už nám servíruje další pokračování princových dobrodružství, které nás posledně zavedly až na Ostrov času, kde se perský princ pokusil změnit svůj osud a uniknout démonu času Daharkovi, jenž má v oblibě zabíjet všechny co ví, že čas je relativní pojem . Jenže díky svým schopnostem a hráčskému důvtipu princ nakonec svůj osud změnil a z ostrova odplul vstříc o něco lepším vyhlídkám na život a nabalil si na cestu i Kaleenu - císařovnu Ostrova času. Jenže jak už outro napovědělo, život nebude zas tak sladký a jednoduchý, jak se zdálo. 
Kdosi napadl a dobyl Babylon a bůhví proč jdou všichni po krku i po princovi. Pokud jste hrály oba předchozí díly, budete docela ve výhodě a z děje budete mít o trochu víc než neznalci moderní princovy ságy, protože narážek na předchozí díly (hlavně na Sands of Time) je tu opravdu hodně. Ale zpět k princovu osudu... za celým útokem na Babylon nestojí nikdo jiný než starý známý Vezír, znovu s dýkou času v prackách, což opět neveští nic dobrého. Hlavním princovým úkolem tentokrát bude skalpování vezíra a osvobození císařovny (naštěstí jsou oba na stejném místě, tak to nemá ani moc daleko ). Ovšem jak to bývá, hrdinům na začátku jejich dobrodružství scénárista nidky moc nepřeje, a tak Vezír zabije císařovnu, ze sebe udělá pozemskou inkarnaci jakéhosi boha, všechny své služebníky upgradne pomocí písků času a náš rek si zachrání kůži jenom o vlásek (což není ani zas tak pravda, protože mu kus řetězu zůstal přiškvařený k paži). Štěstím v neštěstí je, že se mu podařilo ve zmatku při všech těch mutacích a morfacích uzmout vezírovi dýku času. Priorita číslo jedna se promění v životní úděl číslo jedna a princův cíl po celou hru (od začátku do konce, asi 25 hodin hraní).
Čeho si musí všimnout prostě každý kdo hrál předešlý díl, je změna grafického stylu. Už vás nečekají tisíce různobarevných nepravidelných šmouh (většinou to mělo za vinu osvícení a toxikogení zvrácenost grafiků) (tomu se říká bloom efekt - pozn. Snip3r) kontrastujících a kombinující se s takřka 
Trochu horší to je s kamerou. To, že mají autoři trochu odlišný názor v tom, co je to invertovaná vertikální kamera, než mám já, by mi zas tak nevadilo (zaprvé jde o jedno kliknutí a zadruhé už jsem to zjistil ve Warrior Within), ale (nejspíš - jinej důvod jsem nevydedukoval) díky tomu že hra je dosti konzoloidní (use your right analog stick co climb up) se kamera snaží držet konstantě za princovými zády. Když stojíte, můžete okolí okukovat jak chcete, avšak při běhu už si to kamera žene do default,u což není zrovna moje ideální představa, jak mít udělanou kameru v podobné hře. Jasně, kolikrát můžete využít i panoramatický pohled, ale tohle mě prostě štve, zvlášť když se snažíte hrát dynamicky a za každým rohem hned bez přílišného přemýšlení skákat, tak to prostě nejde, protože dopředu nevíte co tam je. Ve WW jsem si na kameru taky stěžoval, ale kdyby tam byla práce s kamerou jako tady, tak bych Daharkovi asi jen tak neutekl (pro neznalce - už předtím to byl docela horor), je sice pěkné, že se s tím pání vývojáři snažili něco udělat, ale když to někdo ještě zhorší tak si moc chvály holt nevyslouží.
Kromě trochu zmršené kamery a nějakých prvků grafiky se ve hře už moc chyb neobjevuje, i když důkladnější betatesting by TT dvakrát neškodil, jelikož na standardní bugy občas narazíte. Občas se princ zasekne a zůstane stát ve vzduchu nebo spadne a přestože by měl být dávno mrtvý, běhá dál v temnotě. Většinou se spíš zasmějete, ale někdy (díky systému savování pomocí checkpointů) zase připraví o pěkných pár minutek a pocuchá nervy. Hudební doprovod v minulém díle byl sice trochu netradiční (punkrockové prvky zakomponované do "dobové" muziky), ale většina hráčů jí přijala a mnohdy i s nadšením. Jenže znáte to, najdou se i tací (Robin) jimž se moderní hudební prvky (ačkoliv byly hooodně výrazné) líbily asi jako temelín rakušanům. Tak ti všichni můžou být klidní, jelikož melodie a nástroje, které ve hře uslyšíte kompletně ladí s dobou a sám jsme se divil, že i tak má hudba docela šmrnc. Sice si jí většinou nevšímáte (elektrické kytary si všimnete o něco lépe, žejo), ale stačí se zaposlouchat a pohladit své sluchovody.
Tak, abych začal o hře samotné. Princ sice zahodil amulet, ale stejně jako v Sands of Time se znovu stal vlastníkem díky času, a tak ve hře můžete stále používat oblíbené hrátky z časem. Nejčastěji použijete vracení se o pár vteřin nazpět, když jste váš skok nasměrovali do bezedné propasti místo vstříc spásné římse. 
Pak je tu obligátní zpomalování toku času okolo nezpomaleného prince, což využijete při tužších skákacích akcích nebo když to jinak prostě nejde (dveře se zavírají prostě moc rychle). Dále jsou tu dvě bojové schopnosti, které jsem nepoužil snad ani jednou - první všechny vaše soky pošle válet se do prachu a druhá do věčných lovišť. To je sice solidní skill, ale jeho použití stojí celé 4 písky (získáváte je z mrtvých nepřátel nebo nacházíte v různých nádobách... s tím se pojí jedna věc - za každý sebraný písek nebo nalezenou tajnou bednu dostanete nějaké ty kredity jež vám zpřístupní artworky, příjemný bonus) a navíc přijdete o to potěšení z boje (jak by řekla reklama). Soubojový systém se dočkal pouze kosmetických změn a to díky tomu, že princ nebojuje šavlí + rukou, ale přitvrdil a v bitkách se standartně ohání díkou času. Avšak levačka je stále volná, a tak si stále můžete brát jakoukoliv zbraň (no dobře kromě luků) co protivník vydá (potom co umře).
Ať jenom s dýkou nebo třeba s palcátem v druhé ruce - nic nevadí a princ stále dokáže smrtící akrobatické fígle, ke kterým můžete využívt okolního prostředí jak je libo (můžete se odrážed od zdí, točit okolo sloupu asi v pěti variacích atd.). Bojování je sice stejně zábavné a dobře hratelné jako tomu bylo dřív, ale nově se setkáváme s featurkou nazvanou jednoduše speed kill. Pokud o vás nepřítel nemá ani zdání, můžete se k němu přiblížit, stisknout to správné tlačítko a už to jede. Zobrazí se jakási interaktivní animačka, ve které princ ukazuje co všechno se naučil na hodinách aerobiku. A v čem spočívá interakce? Ve správném okamžiku (když čepel dýky svítí modřeji než lightsaber) stisknete levé tlačítko myši - princ uštědří monstru nějaký hodně tvrdý zásah, monstrum padne a princ dál spokojeně pokračuje. Podle toho, jak je protivník tuhý je sekvence bodů/seků dlouhá a čas po který můžete nepříteli ublížit kratší. Když si všechno správně rozvrhnete, dokážete zlikvidovat menší skupinku příšeráků jenom speedkilly, což přináší určitou satisfakci . Škoda jen, že vývojáři trochu ubrali s nasilím a krví, ne že bych byl zrovna sadista, ale dříve jste mohli narušovat nepřátelskou tělesnou integritu půlením, odsekáváním hlavy a tady se nic neděje, přestože princ zvládá stejné chvaty.
Asi si říkáte, že tohle všechno už tady přece bylo ve WW! A můžu jenom přitakat. Jenže, Ubisoft věděl, že takhle by u hráčů dvakrát nepochodil (ani jednou) a tak se princ stává rozdvojenou osobností. Čas od času princ začne tak torchu mutovat, až se vymutuje do černého mutoprince. Ten všam nemůže sbírat nepřátelské zbraně a tak má jedinou sečno/bodnou zbran a to dýku. 
Bitek je v TT sice opravdu požehnaně a hlavně překonávání bossů vám zabe fůru času, ale všichni co prahnete spíš po té adventurní složce hry si taky přijdete na své. Stále jsou tu místa, kde skáčete po sloupech, běháte po stěnách a točíte se na hrazdách... navíc nyní se ještě houpáte na řetězu nebo zachytáváte za vývody městské kanalizace (teda myslim že je to kanalizace, jinak je to prostě takový plechové cosi ),snažíte se nešlápnout na bodáky a nenechat se rozpůlit zubatým ostřím které vyjíždí ze zdi, prostě si užíváte to čím nás princ vždycky bavil (teda alespoň mě) a snad i bavit bude. Kromě toho jsou tu samozřejmě i komplexnější hádanky, jako vyprošťování obří sochy vašeho otce z hořící dílny, kdy musíte s princem pendlovat od páky k páce a pěkně sošku kormidlovat, což využije více vaší mozkovou kapacitu, než jen dobré reflexy a prostorovou představivost. Jediné, co bych vytknul je, že nemůžete savovat (stále se hry ukládají jenom u nádobek s vodou, kde princ smí smočit rty a pozastavit děj) a když musíte neočekávaně ukončit svou účast po čtvrthodině přemýšlení, zrovna velkou radost mít asi nebudete. Pro zpestření nám UbiSoft do hry přidal i několik miniher, jako prohánění se ulicemi Babylonu na koňském spřežení - samozřejmě v slušné rychlosti a s kopou nepřátel okolo, nebo třeba jízda na jakémsi zemním elementálovi. S pomocí právě takových hříček si hra uchovává dynamiku děje a umožnuje solidní skoky v příběhu až do konce...
Můj konečný verdikt zní - Prince of Persia: The Two Thrones je hra, u níž se jistojistě nudit nebudete po celou dobu hraní. Ať už je to hromada bitek, které se ovládají jedna radost a choreograficky vypadají tak dobře, že by se za ně nemusel styděl leckterý béčkový akčňák s choreografií od mistra yody, suprozní poskakování po střechách, ale i ve stokách - hratelnost jendoduše nemá chybu. A aby to lezení po římsách a běhání po 
stěnách přece jenom nebylo nikdy příliž zdlouhavé, princ občas prohodí slovo s Farah, jindy se poškádlí s tím druhým, jenž sídlí v jeho hlavě a sem tam si zamoralizuje sám pro sebe a nakonec jsou všichni spokojení . Nudit vás nebude ani prostředí, i když se celý děj odehrává ve starodávném Babylóně (pokud jste to doteď nepochytili, tak nevím) ráno si princ řádí ve špinavých kanálech, odpoledne v zelení porostlích visutých zahradách, na večerní západ slunce se jde juknout na vrchol Babylónské věže a na úplný závěr dne se potopí do psychedelického světa (takže si grafici na své přece jenom přijdou). Někdy se vám sice může zdát, že by to chtělo trochu obměnit paletu použitých textur, ale nebojte, do pěti minut princ někam spadne a prostředí se rapidně změní, tak si není na co moc stěžovat (krom toho co jsem psal na začátku). Všechno ostatní důležité už je tu napsáno, a tak vás nebudu zdržovat od příjemnějších věcí, jako je třeba hraní téhle hry nebo flákání se venku (no to zas tak příjemné není v těhle mrazech) a tak to utnu...teď!.
