Na konci všeho bylo LoLko, Heroes of the Storm a další a další MOBA hry. Na jejich počátku ovšem byla Dota. A na počátku Doty byl Warcraft. Někteří z nás určitě pamatují na Warcraft 2:jeho dnes již prehistorickou grafikou a dvě frakce nekompromisně se rubajících lidí a orků. Ti ještě starší zajisté pamatují i první díl, nicméně to, co podle mého přivedlo Warcraft do podvědomí všech, byl až díl třetí s podtitulem Reign of Chaos s následným datadiskem Frozen Throne.
Za Warcraftem stojí všemi uctívané studio Blizzard. Přesně to studio, co má na svědomí i jiné chuťovky typu Starcraft, Diablo nebo další hry ze světa Warcraftu jako jsou Hearthstone a profláknuté WoWko. Ale teď už zase zpět k Warcraftu.
Dovolím si tvrdit, že třetí díl Warcraftu je dnes stále ještě hrou, která má i po více jak deseti letech od vydání (Reign of Chaos - 2002, Frozen Throne – 2003) svoje místo na harddiscích hráčů. Mnoho z nás tato hra potkala v plně produktivním herním věku a byla příslibem dlouhých „lanek“ bez konce. Proč tomu tak ale bylo? Co nás vedlo k tomu, abychom u strategie proseděli tolik hodin a nepařili třeba Quake nebo jiné akční gamesky? Jednoduchá odpověď, ta hra byla prostě po všech směrech skvělá.
Warcraft byl, je a bude fantasy jako řemen. Měli jsme na výběr hned ze 4 ras: Lidí, Nemrtvých, Orků a Nočních elfů. Každá rasa měla svou vlastní kampaň, které se navzájem proplétaly a tvořily tak kompaktní a velice působivý celek jednoho světa, na který se dodnes vrství široké spektrum her, knih a jak se zdá, brzy mu přibude i film.
Příběh ve Warcraft III. je sice fajn, ale co mu teprve dodávalo na váze, byly cutscény. Dnes už zná bombastická videa od Blizzardu snad každý, ale tenkrát to bylo opravdu něco a nejednomu hráči spadla čelist při boji Hellscreama s Mannorothem nebo při stoupání Arthase k ledovému trůnu. A aby té krásy nebylo málo, tak byla jak základní hra, tak i pozdější datadisk kompletně česky. Dabingu se tenkrát ujali zkušení dabéři jako Jan Šťastný, Martin Stránský, Vladimír Fišer nebo Ivana Milbachová, takže se opravdu nebylo čeho bát a vše se skvěle poslouchá.
A že je rozhodně co poslouchat. Jedním z hlavních důvodů, proč si Warcraft tolik let pamatuji, jsou vtipné dialogy ve hře. Ať kliknete na jakéhokoli vojáka nebo neutrální jednotku (nepočítají se zvířata), má v zásobě několik hlášek, které vás prostě musí dostat. Nikdy nezapomenu na ogrovo: „Mně říkají Stoupa“ či sedlákovo: „Zase práce?“. Za top ovšem považuji hlášku jednoho berserka v kampani za orky při prvním setkání s Nočními elfy. Zatímco jsou orkové likvidováni, jeden z vojáků v táboře nevěřícně zvolá: „Ženské, jsou to ženské“. Nic proti, holky, ale tohle mě fakt dostalo. Humoru si ovšem užijete ve hře díky jednotkám daleko více.
Každá rasa měla opravdu hodně staveb a každá byla užitečná. Zároveň měla každá svoje pro a proti což rozhodně dodávalo větší váhu strategickým prvkům. Elfové například nemohli těžit více jak 5 surovin najednou na jednotku, zároveň je ale nemuseli nosit do skladů a těžili tak neustále.
Nemrtví zase mohli ze svých zigguratů udávajících maximální počet jednotek udělat rovnou i obranné věže. Na druhou stranu ale museli rozšiřovat zkaženou zemi, aby měli vůbec kde stavět, i když akolyta mohl stavět několik budov najednou. S budovami přibývaly logicky nové jednotky, nad kterými čněl váš hrdina.. Svého hrdinu jste si mohli vybrat v oltáři a na výběr bylo ze tří typů, dneska by se dali specifikovat asi jako warrior, support a mage.
Nejčastěji jsem hrával za nemrtvé, konkrétně za nemrtvého rytíře, pána děsu a lich. S datadiskem pak kromě dalších jednotek přibyl ještě strážce krypty, což byl jakýsi velký brouk. Oproti jiným strategiím zde byla zjednodušena stavba budov.
Už jste nepotřebovali dřevo, kameny, zlato či nějakou jinou rudu či množství potravin pro výrobu jednotek. Stačilo vám mít dost domů pro jednotky, dřevo a zlato a mohli jste začít tvořit. Pokud byly vaše jednotky později zmasakrovány i s hrdinou, stačilo hrdinu za určitý obnos oživit a nové jednotky nakoupit za zlato nebo dřevo či kombinaci obojího bez nutnosti dalších surovin; na rozdíl třeba od Age of Empires, kde bylo potřeba jídlo, peníze a například i dřevo na zbraně.
Rozsáhlá byla také paleta jednotek pro každou rasu, což bylo možná až příliš vzhledem k tomu, že každá jednotka měla zároveň ještě svá vylepšení, která také nebyla zrovna levná. Vybudovat smíšenou armádu tedy dalo lamám, jako jsem já kolikrát dost práce, abychom ve výsledku naklusali k branám nepřítele a byli u nich okamžitě vyhlazeni. Základem všeho byl ovšem výše zmíněný hrdina, který s postupem času a počtu zabitých jednotek leveloval a získával další a další skilly, které mnohdy obrátily vývoj bitvy.
S kampaněmi jsem si tedy užil srandy více než dost, ale byl tu samozřejmě i multiplayer. Ten byl zařizován pomocí battle.net účtu, který fungoval i pro předchozí hry jako Starcraft atd. Dnes už je battle.net nejen prostředkem pro hraní, ale zároveň i výstavní skříní Blizzardu a jejich obchodem. U Warcraftu ovšem sloužil hlavně jako prostředek k hraní multiplayeru s několika základními mapami.
Hráčům ovšem byly mapy málo, a tak se postupně rozšířila komunita, která tvořila další a další. Tím popularita Warcraftu nepochybně vzrostla. Krátce nato se objevil již zmíněný mód Doty. To už je ovšem na jiné povídání.
Pro mě je Warcraft III. herní ikonou, na kterou nikdy nezanevřu a který mě pohltí už jen svojí kampaní okořeněnou skvělým humorem, výborným příběhem a mnoha dalšími prvky, jako je třeba hudba. Multiplayer je pak onou pověstnou třešničkou na dortu. Opravdu moc doufám, že se snad po letech čekání už brzy dočkám onoho touženého oznámení, kdy na mě na konci dalšího úchvatného videa vyskočí logo Warcraft IV a zopakuje fenomenální úspěch svého předchůdce.
