Také jste byli zvědavi, jak dopadne nejnovější videoherní reinkarnace populárního vraždícího mimozemského monstra, které se původně zabydlelo ve středoamerické džungli? Ano, řeč je o Predátorovi, který v těchto dnech na obrazovky našich PlayStationů a PC dorazil v titulu Predator: Hunting Grounds od studia IllFonic. Jestli by hra neměla uniknout vaší pozornosti, tak na to se pokusím odpovědět na následujících řádcích. Tak tedy neváhejte a pusťte se do čtení.
Novinka je zástupcem žánru asymetrického multiplayeru, který v současné době zažívá menší boom a čas od času se nějaká hra z tohoto ranku objeví. Nelze nechat bez povšimnutí, že autoři z IllFonic již za sebou prvotní zkušenost s hrami tohoto typu mají v podobě Friday the 13th: The Game, který je hraný do dnešních dní a jedná se tedy o úspěšnější záležitost na tomto poli. I z tohoto důvodu lze předpokládat, že autorům původní hororový titul posloužil jako solidní odrazový můstek a mohou tak na jeho základech stavět. Ale jak je tomu ve skutečnosti?
Ve hře jsou tedy logicky zastoupeny dvě strany. Na jedné z nich stojí Predátor, na druhé poté až čtyřčlenný tým složený z vojáků, kteří jsou vysláni na jednu z misí, které prozatím hra nabízí. Jedná se v podstatě o sérii třech kratších úkolů, které v drtivé většině případů vypadají následovně: Dojdi na dané místo, zde něco seber/rozbij/eliminuj/ochraň, vystřílej všechny nepřátele řízené umělou inteligencí a přežij útoky jak jejich tak i ty Predátorovy. Na závěr této série je pak nutno dostat se na místo vyzvednutí, odrazit závěrečný nápor nepřátel, skočit do vrtulníku a je hotovo. Trocha invence by zde zajisté přišla vhod, jelikož po několika hodinách nabudete správného dojmu, že toto jste již přeci několikrát dělali. Ano, je tu bezesporu prostor pro tvorbu dodatečných misí, nicméně i ze startu by hře slušela větší variabilita.
Každá ze „stran konfliktu“ má svá specifika a je tak jen na vás, zdali vsadíte na jistotu a spolu s dalšími lidskými spoluhráči se vrhnete do kooperace nebo se naopak rozhodnete vojáky rozprášit na padrť za využití mimozemských technologií, nadpozemské síly či dokonalého maskování. To je totiž jediným úkolem nechvalně známého monstra. Ať již hrajete za kohokoliv, ke slovu se tedy také přihlásí již zmínění AI vojáci, kteří v podstatě fungují jako výplňová vata díky své nízké inteligenci, a v tom lepším případě alespoň jako zdroj zkušenostních bodů, které jsou v podstatě jedinou motivací, proč u této hry strávit čas delší než pár hodin. Vojáci jsou takřka výjimečně rozmístěni pouze v rybářských vesničkách či menších základnách, tak se nemusíte bát, že byste na ně nějak často narazili i při sprintu k další šipce, označující aktuální úkol.
Během hraní jsem čím dál více litoval hráče, ovládajícího Predátora, i když tak nějak podvědomě tuším, že bychom se jej měli spíše obávat a strachovat se o svůj holý život. V současném stavu hry moje lítost pramenila hlavně z toho, že z prvních zhruba dvaceti her jsme v týmu prohráli svůj boj pouze jedenkrát, přičemž v drtivé většině zápasů dostal chudák Predátor tak za uši, až to hezké nebylo. Hlavní důvod je přitom poměrně prozaický. Tým vojáků samozřejmě těží z většího počtu hráčů, kteří se navíc mohou oživovat a plánovat strategický postup na zničení brutálního lovce. Navíc jsou po každém zápase odměňováni poměrně slušnou porcí zkušenostních bodů, zvedajícími hráčovu úroveň, což má za následek odemykání mnohem ničivějších zbraní, přičemž ostudu zcela jistě neuděláte ani s těmi základními. Stačí totiž například, aby se Predátor upnul na některého z vašich kolegů a během jeho pronásledování si ho lze pěkně podat zezadu. Pár ran z brokovnice a je vymalováno. A co teprve, když se ke slovu přihlásí legendární „bezbolestná“? Jedním z důležitých faktorů, které mají vliv na úspěšný zápas je snaha nepříliš se vzdalovat od svých parťáků. Pakliže dodržíte toto jednoduché pravidlo, velice pravděpodobně vyhrajete.
Zkrátka jsem měl pocit, že role úhlavního nepřítele je ve hře určitým „trestem“ a vybrat si jej dobrovolně může snad jen řádný sebemrskač. Někdo by mohl namítnout, že ani Predátor není zanechán na pospas prvnímu levelu a také získává nové úrovně. To je samozřejmě pravda, nicméně komu by se chtělo neustále tunit postavu, se kterou připojení do zápasu trvá bez problému i pět minut, když na druhé straně barikády může již do minuty běhat po džungli. Připojování do jednotlivých zápasů vnímám patrně jako jeden z nejpalčivějších problémů, ovšem je to vcelku i logické. Když na každé čtyři vojáky potřebujete jednoho Predátora, přičemž je díky rozložení sil jasné, za koho je snadnější a uspokojivější hrát, dostáváme se do situace, kdy hra disponuje značným přetlakem vojáků a naopak nedostatkem Predátorů. Z tohoto důvodu tak nastává situace, že poměrně dlouho koukáte místo hraní do menu a zápas ne a ne najít. Tento stav by se dal zvrátit zvětšením hráčské základny, což ovšem nevím, jestli v nějakém razantnějším měřítku nastane.
V předchozích odstavcích jsem tak v podstatě shrnul vše, co Predator: Hunting Grounds nabízí. Ano, jste na správné stopě, pakliže si říkáte, že hra patrně bude trpět na problém s životností. Musím bohužel konstatovat, že do stereotypu upadne relativně brzy, takže výše zmíněná motivace tedy skutečně spočívá ve zisku nových úrovní. Za každou z nich obdržíte „lootbox“, ve kterém se nachází kosmetické předměty pro vaše zbraně, případně vzhled postavy, takže milovníci úprav si zde rozhodně přijdou na své. Veškeré ostatní elementy, mající vliv na samotné hraní (zbraně) jsou odemykány také za jednotlivé úrovně, přičemž jestli toužíte po nějakém konkrétní kosmetické vychytávce, lze využít i herní měnu, kterou získáváte během jednotlivých zápasů jednak za samotné dokončení a také při průzkumu herních oblastí v podobě zářících objektů. Tak trochu se obávám, že díky tomuto nepříliš bohatému obsahu a samotné herní náplni nadšení z nového Predátora poměrně rychle vyprchá a budeme tak muset opět vyhlížet nějaký ten nový kousek.
Musím také konstatovat, že ani z technologického hlediska se nejedná o bezproblémovou záležitost a dost často tak narazíte na nepříjemné propady do textur, vykopnutí z party při hře, bugy v rámci misí či rovnou pád do menu konzole, a lze tak vidět, že původní povedená myšlenka nemusí automaticky předznamenat úspěch. Vizuální zpracování pravděpodobně také dnes nikoho nevystřelí z bot a zpracování vojáků řízených umělou inteligencí se také docela nepovedlo. Poměrně slušně je ještě zpracované okolí, samotná džungle a postava Predátora, nicméně celkově se tak jedná o průměr. Na druhou stranu hra značně těží z oficiální licence, takže se můžete těšit na to, že se vám do uší budou linout důvěrně známé zvukové efekty či rovnou hudební doprovod, který známe z původního filmu. Otázkou tak zůstává, komu tento titul doporučit. Zajisté si v určitých momentech přijdou na své skalní fanoušci filmového zpracování, otázkou však zůstává, na jak dlouho. Repetitivnost jednotlivých zápasů a spousta technických nedodělků tak z ambiciózního a očekávaného projektu činí jen další z řady stříleček, které v žebříčku popularity pravděpodobně brzy nahradí nějaký další počin. Pár plusových bodů si k závěrečnému hodnocení můžete přičíst v případě, že máte dostatek podobně naladěných přátel, se kterými byste mohli zformovat své vlastní lobby. Pak dostává hra oproti spolupráci s náhodnými hráči, zcela nový a mnohem lepší rozměr.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Sony Czech.
Ceny hry Predator: Hunting Grounds srovnáte na Zboží.cz.
