Red Faction: Guerrilla je v mé paměti natvrdo zapsaná z Xboxu 360 zejména díky jejímu skvělému a originálnímu multiplayeru, ve kterém jsme s pár kamarády strávili prakticky celé léto roku 2009. Je šílené, že už je to deset let, proto jsem byl opravdu zvědavý, jak celá hra působí z dnešního pohledu. Dostala se mi do rukou Switch verze a na ni se podíváme v dnešní recenzi.

Příběh, ve kterém naše postava rozhoří doutnající odboj na Marsu proti zlé korporátní armádě EDF, je přímočarý. Na zadek hráče nijak neposadí a pravděpodobně jej budete brát jen tak mimochodem. Hra jako taková je z dnešních měřítek naprosto standardní a vlastně i nudný open world. Velká mapa, různé ikonky, plněním ikonek se zvedají určité ukazatele k osvobození sektoru atd. Ne, v těchto parametrech není Guerrilla ničím, ale vůbec ničím originální nebo převratná. Co jí však dělá tak zábavnou, je zničitelnost prostředí a vybavení k tomu určené.

Protože kdo někdy zbořil celou vysokou budovu EDF pouze pomocí bouracího kladiva, ví, jak dobrý je to pocit. Využít kladiva ke vstupu do základny nepřátel, rozmístit výbušniny a opodál sledovat, jak se ponořuje do paniky, to jsou pocity, které neomrzí. Samozřejmě postupným upgradováním získáme třeba raketomet a hlavně generátor černé díry, se kterým dokáže být opravdu legrace. Podstatná část hratelnosti je také to, že když začneme dělat "bordel", tak přestřelky s EDF nejsou vůbec snadné a člověk se necítí jako neohrožený superman (hlavně ze začátku hry). Řízení vozidel dobrému pocitu z hraní také pomáhá, protože působí pocitově dobře. Z bočních misí jsou asi nejzajímavější ty s ničením určených budov na čas a s předem daným vybavením. Tam se jde vyřádit a snaha získat nejlepší čas je zábavná.

Multiplayer je kapitola sama pro sebe, protože hru má prakticky zafixovanou hlavně díky němu. Bohatá nabídka módů od deathmatchů po originálnější variace na módy známé z jiných her a nabídka map je stále skvělá. Výtečná je i motivace proč hrát, protože více jak stovka úrovní k levelování postavy a odemykání různých kosmetických odměn se dá považovat skoro za nadčasový design původních tvůrců z Volition (každý chtěl závěrečný skin kladiva v podobě pštrosa). Bohužel obsah ani hratelnost nezachrání to, že si multiplayer v této verzi moc člověk neužije. I v nejživějších hracích hodinách byl problém najít zápas s více než třemi protivníky. Tento smutný fakt se časem nezlepší a tak tato nejlepší část hry je prakticky na odpis.

Nejdůležitější na této recenzi je však technická stránka. Přeci jenom Switch není konzole s brutálním výkonem a právě destrukce objektů si žádá sílu procesoru a té není na rozdávání. Proto bohužel hra na Switchi zdaleka neběží plynule, ale naštěstí nabízí dva režimy zobrazení. Jedna zaměřená na výkon a jedna na grafiku. Osobně jsem preferoval volbu na výkon, kdy poklesy frameratu nejsou tak citelné a hra se snaží přiblížit 60fps klidně i za cenu spadnutí s rozlišením opravdu nízko. Ale v handheld režimu je to akceptovatelné a hratelnost to vyvažuje. Po připojení na TV jsem nebyl moc spokojen s tím, na co koukám, tedy v době, kdy není aktuální generace Xbox 360. Takže mohu doporučit hru hrát raději v handheld režimu a díky délce jednotlivých misí je to celkem použitelná cestovní hra na kratší herní stinty.

Ať zní název remasterované verze sebepitoměji, pořád je to Red Faction: Guerrilla, kterou jsem si před lety zamiloval a příjemné je, že to z ní nevyprchalo ani v době, kdy už hry z minulé generace opravdu nevyhledávám. Takže pokud jste fanoušci originálu a máte Switch, možná si hru užijete. Pokud jste ji nikdy nehráli, tak vzhledem k nedostatku open-worldů na Switchi to může být originální zážitek. Rozhodně ji však nedoporučuji ke hraní multiplayeru, protože budete hodně zklamaní.