Máme tu Halloween. Nejděsivější svátek roku, který se více a více dostává i do našich končin a pomalu, ale jistě, si získává srdce nejen dětí, ale často i dospělých. Zombie walking is not dead a kdo je líný chodit (nebo se spíše šourat?), tak může vyrazit do některého z klubů za písničkou s Halloweenskou výzdobou. Co ale hráči? Zeptali jsme se u nás v redakci, jak jme na tom s hororovými hrami a Halloweenem vůbec.
Halloween miluju. Jako kluk jsem ho u nás ještě moc nevnímal a myslím, že ani tolik protlačovaný ještě nebyl, a proto si to vynahrazuji teď v dospělosti. Dlabu dýně, pustím si Nightmare before Christmas a sem tam zapařím i nějakou hororovku.
Nejděsivější hra je pro mě rozhodně Resident Evil VII. Pohled z první osoby a ticho po celém domě mi už v demu nebyly úplně příjemné což se potvrdilo i v plné verzi. Stoupající nervozita kdy už konečně něco, někde vyskočí byla skoro nesnesitelná, a tak jsem se nedostal ani k prvnímu bossovi. Dodnes vzpomínám, jak mi v demu skoro před obličejem neslyšně prošel Jack Baker a mě málem trefilo. Oproti tomu VIII díl Village působil z hlediska atmosféry dost odlehčeněji. RE VII je tak jediný díl z celé série, který jsem nedohrál.
Oproti tomu se letos těším až si konečně najdu čas a zapařím nového Alana Wakea II od kterého mám velké očekávání jako fanoušek původní hry i jejích DLC.
Halloween jako svátek nikdy neslavím, respektive v životě jsem byl asi na jedné Halloweenské párty, kde mě pokousala jedna holka do ramene a nebylo to proto, že to byla upírka, jen byla nalitá, což nevím, jestli ji úplně šlechtí. Co jsem se přestěhoval do Londýna, tak jsem svůj obývák vyzdobil dvojicí netopýrů a jedním duchem, takže k tomu svátku nemám moc co dodat. Snad jen, že kuchat dýně mi přijde jako odporný zvyk, protože dýně nejím a vyhazovat zbytky je mi proti srsti.
Ale tedy ke hrám. Strašidelných her se vlastně moc nebojím, ale nehraju je. Primárně proto, že Outlast a jemu podobné záležitosti mají mechaniky, co mě nebaví. Schovávat se 10 minut ve skříni a pořád před někým utíkat a zase se schovávat je za mě zkrátka nuda. Proti horrorovým řadám jako Resident Evil ale nic nemám, ty miluju už od mládí, ale že bych si k jejich hraní musel brát nočník a roli toaleťáku, to se říct nedá. Když se na tím tak zamyslím, tak mi asi nejstrašidelnější přijdou hry jako Crusaders Kings, které obsahují víc tabulek, než je člověk schopný zvládnout a když už je recenzuju, trvá mi to to hodně dlouho, než překonám počáteční nechuť. Což asi zná každý, kdo kdy dělal v korporátu a snaží se vyhýbat excelu, jak jen je to možné.
Oslavy Halloweenu som začal naplno riešiť až s rastúcim vekom mojej dcéry, pre ktorú je stále fascinujúce sa prezliekať za rôzne fiktívne osobnosti a popritom si naplniť kapsy sladkosťami. Takže dnes nám na dvore bliká niekoľko vyrezaných tekvíc a všade je cítiť pach reklamných predmetov pasujúcich do tejto komerčne jedinečne uchytenej témy.
Čo sa týka strašenia vo videohernom prostredí, tak tu sa nám črtá skutočne nekonečná studnica originálnych titulov, z ktorých je pre mňa nesmierne náročné vybrať jeden jediný. Rôzne fázy veku kedy som hral rôzne hororové hry, so sebou prinášali rôznorodé zážitky a prežitky a asi nikdy nezabudnem na prvý diel série Resident Evil, kde strach nepramenil z faktu, že vás môže niekde za rohom pohrýzť zombie, ale skôr z faktu, že nájdete cenný predmet a nedokážete ho odniesť, lebo budete mať už plný inventár. Rovnako tak nezabudnem nikdy na prvý priechod cez kultový Silent Hill 2, kde pojem strachu začínal a končil u geniálne namixovaného audia - dve hodinky ticha a do toho následne nečakaný škrek tak intenzívny, až sa spustil hnedý poplach.
Paradoxne je dnes herný horor oveľa kvalitnejšie spracovaný v nezávislých vodách než u čistokrvnej AAA, aj keď aj tam, logicky, sem tam motyka vystrelí.
Hned na začátku musím předeslat, že Halloween jako takový v podstatě vůbec neřeším a nemám k němu vypěstován žádný vztah. Možná je to tím, že jsem již starý kořen a za našich mladých let jsme o žádném takovém svátku neměli ani páru. Takže spíše držíme staré dobré Dušičky. Samozřejmě, potomci jsou Haloweenem aktuálně masírováni ve vzdělávacích institucích, takže občas není zbytí a nějaká ta maska či naprosto "cool" sladkosti z nejmenovaného řetězce si do naší domácnosti v tomto podzimním období s železnou pravidelností hledají cestu.
Co se týče hororových her, tak jak asi správně tušíte, nejsem jejich největším příznivcem. Když jsem byl tedy vyzván, abych se na toto téma vyjádřil v článku, musel jsem hodně pátrat v paměti, kdy nastal některý z těchto vzácných okamžiků a já se namísto klasické zábavy, kterou při hraní videoher chci zažívat, šel dobrovolně bát. A nakonec jsem si přeci jen vzpomněl. Mojí jedinou a pravděpodobně poslední hororovkou, nepočítám-li Hello Neighbour po boku našeho benjamínka, byl bezesporu Outlast. Den, kdy se tento hnusný titul objevil v předplatném PlayStation Plus, pravděpodobně již nikdy nevymažu ze své paměti. Přesně si vybavuji, jak jsme tuto hru rozjeli v našem vlastním "koopu" ve třech lidech, byť titul jako takový samozřejmě žádnou kooperací nedisponuje. Společně s kámoši Danem a Kosťou jsme si tedy vyšetřili večer čas na společné online hraní s jasným cílem, během noci Outlast pokořit. Naše spolupráce spočívala převážně v komunikaci, kdy jsme jeden druhému sdělovali, kde se nacházíme, čekali na sebe a hlavně se uklidňovali, že nic horšího už nepřijde. Když zhruba v polovině Dan odpadl, že toto skutečně dohrávat nechce, dostali jsme se s Kosťou do fajn pasáže, kdy vás honí úchylný doktor, tedy ke scéně, která se mi navždy vryla do mé hráčské paměti. A světe div se, hru jsme kolem druhé ráno skutečně zdárně dojeli a poté okamžitě smazali z disků našich PS4. Inu, zlaté časy...
Letos poprvé nám doma visí halloweenská výzdoba, když se na tom holky domluvily. Já se kvůli tomu ze židle nezvedám, částečně proto, že k tomu nemám žádnou kulturní ani citovou vazbu, ale taky je pro mě hororová tématika nijak nelákavá. Kdysi jsem viděl Scream a prvních pár Saw, do kina jsem se nechal ukecat na Nun. Jediný filmový horor, na který nedám dopustit, je Carpenterova Věc z roku 1982. Z herní tvorby ve mně neochabuje zážitek ze střední školy, kdy jsem na doporučení kamaráda doma nainstaloval F.E.A.R., a tím jsem začal a v rámci sólo hraní hororů taky skončil. S bráchou jsme prošli The Suffering a s manželkou máme pár set hodin v 7 Days to Die a Dead by Daylight, nicméně sám se jako silně lekavý a hlavně uřvaný (rozuměj hlasitý, ale rozbrečet mě taky není nic náročného) typ od hororových her držím uctivě dál. Momentálně k recenzi hraju Return to Moria a už tady jsou místa, kam bych bez podpory ostatních trpaslíků sám nikdy nevlezl.
