V dnešní recenzi se podíváme na další z řady arkádových předělávek, která původně spatřila světlo světa již na počátku 90. let minulého století. Řeč je o titulu Joe and Mac, který si v současné době lze zahrát v podobě hry New Joe and Mac: Caveman Ninja. Tato záležitost mě po prohlídce screenshotů dosti zaujala (přeci jen jsem odkojen Prehistorikem), tak jsem neváhal a přihlásil se k recenzování reinkarnace arkády z dob minulých. Jestli to byla chyba nebo ne, to se již dočtete na následujících řádcích.

Jelikož se původně jedná o relativně starý titul, nelze tak čekat nějaký sofistikovaný příběh, ovšem ty nikdy nebyly u arkádových skrolovacích plošinovek a mlátiček nikterak důležité. Je pro vás tedy podstatné vědět, že se vydáváte na záchranu žen vašeho kmene, přičemž se můžete vtělit do role jednoho z pračlovíčků, Joea či Maca. Ti se liší pouze svým vzezřením, takže volba nemá jakýkoliv vliv na samotný průchod hrou. Jak jsem již nastínil historický původ titulu, lze tak již na samotném počátku vytušit, že se nebude jednat o snadnou jízdu. Tak tomu skutečně není a měl jsem první večer skutečně co dělat, abych se dostal alespoň na konec první úrovně.

Ve hře totiž funguje zajímavá mechanika, kterou není nic menšího než skutečnost, že se vám při hraní automaticky odčerpává vaše zdraví a je tak ve vašem zájmu neustále nacházet zdroje k jeho doplňování. Není tedy čas na zbytečné prostoje a hrou byste tak měli letět v poměrně slušně nastaveném tempu, pakliže netoužíte po mnoha úmrtích v rámci samotného průchodu. Je však navíc nutno dbát i na případné údery ze stran nepřátel, kterým když se nebudete úspěšně vyhýbat, nezachrání vás již žádný kus žvance. Kromě nezbytných dobrot pro doplnění zdraví je také občas nutné lehce zapřemýšlet co se volby zbraní týče. Těch je zde totiž také několik, přičemž každá z nich má své specifika, hodící se ne ideálně do všech možných situací. Když už jsme u těch specifik, tak ani všechny chutné pokrmy nemají na vaši postavu stejný vliv a kromě funkce zaplnění žaludku disponují i některými vedlejšími účinky. Narazíte tak na náhodně generované zbraně, neviditelnost či salvu ohně, která dokáže herní obrazovku pořádně pročistit.

K dispozici jsou dva herní režimy - klasický a rozšířený. Jak již název napovídá, tak klasický režim věrně kopíruje původní hru a převádí ji do moderního grafického kabátku. Úrovně v tomto módu jsou relativně krátké a zakončené, jak jinak, než pořádně nechutným bossem. Ano, neustále musím připomínat, že křivka obtížnosti je v případě New Joe and Mac: Caveman Ninja řádně strmá. Co se týče specialitek, tak vězte, že tento titul disponuje celkem třemi konci, ke kterým jsem se však, musím přiznat, všem nedostal. V rozšířeném režimu pak můžete hru odehrát s rozdílným rozvržením nepřátel i samotných úrovní, přičemž jsou tyto většinou skutečně "nataženy" co do délky a zaberou vám tak větší porci času, než se dostanete na jejich konec. V některých pasážích jsem si musel skutečně přiznat, že jsem ztracen, když mi ani při několikátém pokusu to zatracené zdraví prostě ne a ne vystačit. Ach jo.

Co se týče technického zpracování, tak zde bych autorům pravděpodobně neměl ani co vytknout. Ovládání je vcelku příjemné a responzivní, takže za většinu vašich herních chyb si můžete sami ať už kvůli pomalým reflexům nebo špatně naplánované strategii. Co je fajn, je určitě možnost do hry přizvat kamaráda v rámci "gaučového koopu", nicméně poté si musíte dávat pozor kam a na koho útočíte, jelikož je zde natvrdo zapnutý nemilosrdný "friendly fire". Zvuková stránka je na první poslech také vcelku v pořádku, než si však povšimnete, že ne vždy se zvuky zcela shodují s akcí na obrazovce, tak rozhodně nedávejte hlavu na špalek v rozhodování k akci jen podle nich. Vizuální orientace je v těchto případech zkrátka mnohem lepší.

Vzhledem k faktu, že kromě výše zmíněných herních režimů již ve hře nenaleznete téměř žádné inovace, dalo by se říci, že za vaše peníze v tomto případě dostanete když moc, tak adekvátní porci zábavy, a to pouze v případě, že se považujete za herního masochistu, protože prezentované herní mechaniky by mohly řadu dnešních hráčů minimálně demotivovat, ne-li zcela odradit od dalších a dalších pokusů hraní. Jelikož v dnešní době remasterů a remaků všelijakých populární devadesátkových klasik vychází relativně dost, v tomto případě bych se klonil k názoru, že z tohoto pohledu nám vývojáři naservírovali spíše průměrnou záležitost, která rozhodně není určena pro všechny. Máte-li však po ruce podobně laděného spoluhráče, vyzkoušet ji určitě můžete.

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Microids