Když byla prvně oznámena hra inspirovaná legendárním Burnoutem, mé srdce hráče zaplesalo. Později se ukázalo, že se nebude jednat o závodní kousek, a to ani v otevřeném světě, ani jinde, avšak půjde pouze o hříčku, která těží z jednoho z režimů Burnoutu, Crash mode. V tu chvíli jsem již začal tušit, že titul Danger Zone nebude pravděpodobně tou peckou na kterou fanoušci původních Burnoutů čekají již mnoho let. A o co vlastně jde a jak se Danger Zone hraje? To se již dočtete v naší dnešní recenzi.

Titul si pod svá křídla vzala společnost Three Fields Entertainment, která sestává z několika vývojářů původních Burnoutů. Jejich poslední hra, Dangerous Golf, přinesla zajímavou hratelnost, díru do videoherního světa však příliš neudělala. Již od prvních okamžiků lze rozpoznat rukopis autorů, jelikož hra je golfové záležitosti ze stejné dílny vcelku dosti podobná. Váš herní úkol je velmi jednoduchý, nehledě na to, v jaké úrovni se zrovna nacházíte. Ano, variabilita je zde zcela nulová. Vždy se musíte snažit nahrát co nejvyšší skóre tak, že rozsekáte co nejvíce vozidel, ať už v křižovatkách, na dálničních nadjezdech apod. Ihned po vyražení na „trať je důležité si uvědomit, že musíte stále jet, jakmile zastavíte, už se nerozjedete a kýžený chaos nerozpoutáte. Jakmile to však pořádně rozpálíte a způsobíte nehodu, začnou se vám načítat jednak body, kterých není nikdy dost a navíc také dojde v případě vícero úspěšných nárazů k naplnění důvěrně známého Smashbreakeru, který lze posléze aktivovat. Ten umožní vaší káře opět nabrat rychlost a způsobit tak mnohem větší škody, než se mohlo na první pohled zdát. Jen je nutné si uvědomit, že nejedete klasicky po kolech, ale letíte vzduchem po efektní explozi, takže uřídit takovýto let také není nikterak jednoduché. V úrovních jsou rozmístěny také různé bonusy v podobě bodíků a instatních Smashbreakerů, které je dobré snažit se sbírat, jelikož na počtu bodů (peněz) závisí to, zdali vás hra vpustí do další úrovně.

Co vás praští do očí po několika minutách hraní je stereotypnost okolního prostředí. Veškeré akce se totiž odehrávají v jakémsi testovacím skladišti, kdy jediným rozdílem je tvar a délka silnic, křižovatek, skokánků a podobných prvků. Všechny úrovně navíc odjezdíte s jedním autem, takže i v této oblasti se nějakých odlišností nedočkáte. Poměrně zvláštně je zpracováno i objevování se okolních vozidel, která se spawnují v jakýchsi holografických stěnách, skrze které nelze vidět, a tak nikdy nevíte, odkud se zrovna nějaké z nich vyřítí. Tento nedostatek však částečně řeší fakt, že hra není flexibilní ani v tomto ohledu, tak se dají „výjezdy“ vypozorovat a poté přizpůsobit svoji strategii. Vaše bourací snažení navíc komplikují i díry, které od sebe oddělují jednotlivé kusy vozovky. Pakliže do díry spadnete, vězte, že jiná možnost než restartování úrovně prostě není. To by nebyl ani tak závažný problém jako to, že opětovné nahrání také ukousne pár pěkných vteřin z vašeho života.

Jak jsem již nastínil, v Danger Zone neexistuje volba auta. Oproti Crash režimu z Burnout tak máte značně omezené možnosti, co se řešení jednotlivých úrovní týče. Nemůžete si tak naplánovat, zda zvolíte těžké a pomalé "heblo", kterým však bez problému jediným nárazem pošlete pár cisteren mimo silnici nebo naopak lehčí a rychlejší vůz, se kterým to můžete pořádně rozjet a odmrštit tak nic netušící auta. V podstatě se tedy jedná stále o to samé a jestliže nejste masochisti, kteří se za každou cenu ženou přes mrtvoly za ziskem nejvyššího skóre v celosvětovém žebříčku nebo zapálení lovci trofejí, nic vás nepožene dál. Absolvujete tedy všech dvacet úrovní a tím pro vás veškeré hraní tohoto kousku pravděpodobně skončí.

Samotnému grafickému zpracování vašeho vozidla je těžkě neco extra vytýkat, nicméně okolí a hlavně ostatní doprava není vyvedena bůhvíjak koukatelně. Při hraní si zajisté povšimnete, že ne vždy jste schopni rozeznat modely auta na větší vzdálenost, a tak se vám může snadno stát, že se v dobré víře řítíte do cisterny od kamionu, která ovšem není cisternou, ale kontejnerem. Efekt výbuchu se poté tak nekoná a jste rádi, když nahrajete nějaké bodíky díky náhodným okolním nárazům. Zvukově hra nijak nepřekvapí a dala by se rozhodně vylepšit. Výbuchy jsou sice efektní i po této stránce, nicméně mi trochu vadila absence jakékoliv doprovodné hudby a téměř žádné ozvučení okolního světa, což má za následek pocit, že je vše až příliš neživé a prázdné. Příliš úspěšné znovuzrození Burnoutu ani jeho části Crash mode se tak nekoná. I přesto, že se hry zhostili autoři původního titulu, celkově na mě titul působil zvláštním, nedodělaným dojmem, který jen podtrhovala téměř nulová variabilita, možnost volby a odlišnost prostředí jednotlivých úrovní. Hra sama o sobě je velmi krátká a dohrajete ji úplně v pohodě vycházkovým tempem za nějaké 3 hodinky. Fanouškům tak nezbývá doufat, že se někdy v budoucnu přeci jenom toho našeho vysněného Burnoutu dočkáme. Je tomu již deset let...

Za poskytnutí hry děkujeme společnosti Three Fields Entertainment