Rádia a televize se v dnešní době u mainstreamové populace už moc nenosí, ačkoliv před pár lety je doma měl každý normální človíček. Dneska holt na takové pěkné rádio narazíte spíš u prarodičů než u omladiny. Protože většina zábavy se přesouvá na Internet a svoje oblíbené seriály nebo rádiové show si můžete v klidu pustit na počítači, telefonu, tabletu nebo dokonce hodinkách, začínají být tyto výrobky trošku zbytečné. Můžete namítat, že konzolisté stále televize mají, ale to jsou ty moderní vyhublé a rádobychtré šmejdy bez duše, ne ty správné tučné, 50ti kilové bedny, které když chcete přestěhovat, musíte pozvat sousedy z celého patra.

A právě na krásu a elegancí těchto takřka artefaktů se snaží poukázat hra s názvem Small radios, big televisions. Než mi hra přistála v poště, vůbec jsem o ní neslyšel, koneckonců vyznat se v té záplavě indie hříček je práce skoro na dva úvazky, tak jsem si před instalací alespoň pustil trailer, ať vím, co si na mě páni vývojáři připravili. Moudrý jsem z něj nebyl ani malinko a jediné co mi utkvělo v hlavě je fakt, že hra se snaží vzdát hold analogovým věcičkám dob minulých. Jakožto vlastník gramofonů a milovník zvuku starých syntetizérů mám pro takové věci pochopení a takto uklidněný jsem si říkal, že se mi hra třeba nakonec zalíbí.

Jenže tato naděje mne vzápětí opustila rychleji než zlatokopka v baru, když zjistí, že jezdím ve Felicii. Jde o jednu z těch wannabe art her, jejíž smysl není zpočátku zřejmý a musíte si ho v ní postupně najít sámi. Možná je to mojí zabedněností či uměleckou slepotou, ale můj postoj k umění je velmi jednoduchý a mám rád věci expresivní, u kterých nemusím po hloubat o jejich opravdovém významu. Než na moderní čmáranice znázorňující vaše pocity po sněžení cheesecaku se radši budu dívat na pěkně nakreslený obraz bitvy, holky, kostela nebo čehokoliv, co je něčím jiným než směsicí barev a tvarů, u kterých se vnitřně sebeukájejí hipsteři, když si dělají selfičíko na Facebook. Což asi mohou dělat i u dnes recenzovaného titulu.

SRBT je kombinací logické hry, adventury a simulátoru stavů po požití LSD. Jenže na rozdíl od takového Tetrisu vaše mozkové závity nepotrápí, chybí jí jakýkoliv příběh a pocit dobrodrůža, aby se mohla s jinými adventurami vůbec srovnávat a oproti LSD tu zásadně vázne zábava. Nečekejte tutoriál, který vám řekne co máte dělat, nečekejte hlavní postavu s níž byste se mohli sžít, jste jen nehmotným průzkumníkem, který prochází prázdnými továrnami. Každá fabrika se skládá ze sady místností a abyste se do některých z nich dostali, budete muset občas vyřešit nějakou tu hádankovou jednohubku.

Ty jsou dvojího druhu, buď trapně jednoduché, nebo nečekaně složité, protože nedávají smysl a postrádají logiku. Ta těžká je vlastně jenom jedna, ostatní řešení vymyslíte během minuty a to i pokud si předtím odskočíte na lobotomii a pustíte si všechny filmy Uweho Bolla. Po vyřešení problému vás pak místo pocitu blaženosti z dobře vykonané práce a přípravy poličky na Nobelovku za inteligenci čeká maximálně naděje, že se to ještě zlepší.

Ale to se nestane. Hlavním tahákem hry by nejspíš měli být interaktivní vizuální sekvence, které nalézáte nahrané na kazetách rozesetých po továrnách, ale nevím nevím. Funguje to tak, že strčíte virtuální kazetu s nápisem např. „hory“ do virtuálního kazeťáko-videa a najednou koukáte na lowpoly scénku hor, kde se odehrává cca 20s dlouhá smyčka a do toho hraje vcelku příjemná elektronická hudba. Pokud máte štěstí, někde se v té smyčce objeví i zelený krystal, které využíváte k odemykání uzavřeních dveří.

Pokud tam krystal nenajdete, stačí někde v továrně najít magnet, kam kazetu strčíte. Tím se z klidné scénky s veselými barvami stane scénka vizuálně připomínající výtvory z crackerské demoscény a pamětníci si tak můžou vzpomenout na staré časy, kdy pirátství bylo ještě cool, včetně elektronické hudby prohnané bitcrusherem. A tam už zelený krystal určitě najdete.

To je co se týče gameplaye všechno, prostě procházíte místnosti, hledáte kazety a to všechno po dobu dvou až tří hodin. Pak hra skončí a pokud jste v sobě přeci jen nějakou naději ještě uchovávali, můžete se s ní definitivně rozloučit. Skoro si říkám, že hra je tak kráká záměrně, aby jí vůbec někdo dohrál. Protože já osobně můžu říct, že jsem se při jejím hraní takřka vůbec nebavil. Zajisté se najdou tací, kteří ocení tajemný příběh, který se postupně odhaluje ve čtyřech (!!!) dialozích přerušovaných statickou elektřinou, když přecházíte mezi továrnami, ale tohle na mě prostě nefunguje. Od hry čekám hraní a ne pseudouěmlecký balast, kterým se autoři pokouší nahradit nedostatek náplně a herních mechanik.

Nebudu si hrát na snoba co ctí uměleckou vizi autorů a jejich lásku k analogovým věcem, na PlayStationu očekávám, že budu hrát hry, a to se v případě SRBT nestalo. Aby to nebylo málo, hra je otravná i tím, že přechody mezi místnostmi trvají zbytečně dlouho a jsou doprovázeny nesmyslně zbytečnou animací nebo i špatným využíváním depth of field, který vám kolikrát rozmaže věc, kterou potřebuje vidět ostře. Na příště autorům doporučuji snažit se do hry dát i nějaký ten hratelný obsah nebo k ní dodat dostatečné množství drog a dočkáme se lepšího hodnocení. S SRBT totiž moc neuspěli.

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Adult Swim Games