Zcela netradičně se budu hned na úvod této recenze věnovat definici jednoho termínu, abychom si dokázali představit, o čem následující titul vlastně je, resp. co od něj můžeme vůbec očekávat.

Samozřejmě i videoherní průmysl se tímto filmovým žánrem inspiroval, a během své historie vydal řadu titulů. Z nedávné doby můžeme zmínit především čtyři roky starou záležitost LA Noire, která si získala velké sympatie nejen u hráčů ale i u řady recenzentů. Samozřejmě vyšlo i několik dalších her, ale ty byly spíše takovou retrospektivou, takže fanoušci tohoto zařazení jsou rádi za každý další titul. Dnes se nám do redakce dostal další titul inspirovaný filmem noir – Calvino Noir, tak se pojďme podívat, jak se hra hraje a co se od ní dá očekávat.

Pro upřesnění bych rád hru nějakým způsobem zařadil do herního žánru. Abyste si udělali obrázek, jde spíše o takovou 2,5D stealth adventuru. No a hned na úvod můžeme chválit – věřte mi, hra vás svým monochromatickým ztvárněním doslova pohltí během několika minut. Nejde jen o černobílý svět, který je stále skrápěn kapkami deště stékajícími mezi dlaždicemi, linoucími se dlouhými ulicemi, jde také především o jednotlivé osoby žijící v něm, které jsou zahaleny clonou cigaretového kouře a cloumají s nimi pesimistické stavy s depresivními následky.

Jak jsem zmiňoval “svět noiru” je spíše orientován do amerického stylu. Zde autoři přichází se svým citelným zásahem, protože prostředí se etabluje spíše na Evropu roku 1930. Pochopitelně tato změna sebou nese trošku odlišné věci, než bychom za normálních okolností očekávali, tzn. lze očekávat mnohem kulantnější styl – kupříkladu akcent postav je orientová mixem anglických, německých a východoevropských jazyků, což přináší víc “svěží” nádech oproti zaběhlému americkému - a pro tento žánr tolik typickému chraplavému podtónu hlasu.

Autoři u příběhu použili standardní archetypy, které jsou pro noir běžné. Je řeč o drsném příběhu plném velkých spiknutí a pohnutých mravech vyplývajících z dané doby. K mání jsou zajímavé postavy, s nimiž se dá velmi lehce ztotožnit a uvěřit jejich existenci. Od úplného začátku jste drsným a životem unaveným soukromým detektivem Wiltem nacházejícím, noc co noc, dno láhve od Whisky. Později Siskou, která má utajenou minulost a jejíž dovednosti jsou nad rámec běžného smrtelníka a mnoha dalšími.

Od silného příběhu v uvěřitelně chytlavém prostředí se dostáváme k samotnému dění, které je složeno z prozkoumávání okolí, řešení různých puzzlů a s tím souvisejícími stealth pasážemi – nutno podotknout, že jich je ve hře více než dost, a lze říci, že jsou pro hru alfou a omegou. Vše moc hezky zapadá do zvoleného estetického stylu, kdy v monochromatickém světě skomírá lampa veřejného osvětlení a opodál se snažíte kdesi v šeru schovat za bednou, aby vás hlídající stráž nezahledla. Je krásně vidět, jak se postavě v rukou houpe baterka ze strany na stranu a prosekává tmu paprsky světla.

To vše vypadá moc hezky, doposud bych s hrou byl nad míru spokojen a uvažoval o vysokém hodnocení a spíše hledal drobné nedostatky, ale zde narážíme na velmi zásadní problém. Stealth systém je absolutně nefunkční. Pokud se schováváte někde na opravdu tajném místě, kde vás v tomto 2,5D prostředí opravdu nemůže nikdo zahlednout, vězte, že na padesát procent se tak i přesto stane. Stejně tak, pokud se k protivníkovi připlížíte zezadu, abyste si ulehčili život, věřte mi, že 9 z 10 pokusů se vám nepovede, protože se hlídač zrovna otočí a zastřelí vás. Dokážu pochopit, že hra je k hráči nekompromisní a nepáře se s ním, ale je to vždy podmíněno pravidly nebo určitými mechanismy. Tady nic takového není. Vůbec nic.

Dokonce se mi několikrát vyplatilo přiběhnout k nepříteli – a věřte nebo ne, on si mě nevšiml a pohodlně jsem s ním kráčel - on na mě nereagoval. Navíc ve hře není ani žádný průvodce vysvětlující, jak jednotlivé herní prvky fungují nebo čím se řídit. Obvykle jej nepotřebuji, ale zde si myslím, že není dodán záměrně, protože možná ani samotní autoři netuší, jak jejich práce funguje.

Když tedy pomineme nefunkční systém, na kterém je postavena drtivá většina hry, narazil jsem při svém putování drsným světem na dalších několik “nedodělků”. Kupříkladu, pokud vás strážci odhalí a zastřelí, není zde přítomná žádná animace úmrtí vaší postavy – prostě zmizí a po chvíli se vrátíte na poslední checkpoint.

Naštěstí checkpointy jsou rozmístěny poměrně šikovně a usnadní vám občasné zoufalství, které se dostaví po zdlouhavé pasáži, kdy jste měli to štěstí a povedlo se vám prosmýknout se okolo několika strážných, a až ten poslední vás odhalil a vše můžete opakovat. Varování: po několikanásobném opakování těchto pasáží vás může chytit nutkavá potřeba zahodit ovladač do dáli - co možná největší silou, abyste se aspoň trochu hře “pomstili”.

Každý herní prvek, který ve hře můžete použít, je označen malou ikonkou. Problém nastává v situaci, kdy jsou dva prvky těsně vedle sebe, protože si nemůžete vybrat, který chcete použít, a musíte neustále popocházet a zkoušet to, dokud se vám nepodaří použít ten správný. Navíc samotný pohyb je takový těžkopádný, a když například narazíte na schodiště a můžete si vybrat, kterým směrem se vydáte, několikrát se mi stalo, že postava se vydala jinou cestou, než jsem zamýšlel.

Autoři do Calvino Noir přidali také prvek sběratelství. Při svém putování můžete všude možně narážet na mince, které můžete sbírat. Nikde ve hře není zmíněné jakékoliv opodstatnění, proč tam jsou, co s nimi můžete dělat, proč je sbírat, k čemu se vám budou hodit – nic. Ano, odpovědí, proč je můžete sbírat, je získání trofeje, a to je tak všechno.

Ale nechme tedy tyto velké či malé neduhy stranou, a pojďme se opět podívat na druhou stranu mince, která celou situaci zachraňuje. Vizuální zpracování: v černobílém světě vypadá hra světla a stínů nadmíru hezky a zapadá do noir stylu. Kvalitu dabingu jsem už nakousl v úvodu recenze, působí nesmírně věrohodně, a nebojím se říct, že přednes vypravěče je asi tím nejlepším, co jsem kdy ve hrách zažil – ten pán tomu opravdu věří a žije to, protože to jinak není možné, jak se do toho položil. Navíc vše podkresluje dobová hudba, která vyplňuje neutuchající déšť a vzniká z toho mix vhodný pro dlouhé podzimní večery trávené se svou malou depresí.

Calvino Noir je velmi rozporuplná hra, ve které se střídají extremní situace. Na jedné straně se vývojářům povedlo dokonale vytvořit další hru s monochromatickým nádechem a autentickým světem plným dokonalých postav, do kterých se dokáže vžít snad každý. Sdílet s nimi jejich osud budete chtít až do závěrečných titulků. Na straně druhé vám v tom bude bránit nefunkční stealth systém, na kterém je hra vysloveně postavena, a spousty dalších drobných chyb.

Pokud dokážete překousnout, že budete většinu pasáží neustále a neoprávněně opakovat několikrát dokola, určitě si hru kupte a bude vás bavit. Ale pokud se přikláníte k táboru těch, kteří mají svůj gamepad natolik rádi, že jej nechtějí v zuřivém záchvatu roztřískat, raději si počkejte, až bude hra v nějakém výprodeji. Je to ale škoda, protože jinak by hra byla luxusní záležitostí.

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Calvino Noir Limited