Need for speed 2 byla jedna z prvních podařených výtvorů, díky kterým se Electronic Arts zařadily mezi špičkové výrobce her, což jim vlastně přetrvalo až do dnes. V době, kdy tyto auta vyšly, jsem já, jakožto devítiletý kluk seděl u naší pentium jedničky s frekvencí 150MHz a marně hledal hru, kterou bych zabavil svůj čas u PC. V té době to bylo o dost jinačí, nežli dnes. Her zas tak moc nebylo a pokud ano, tak se jen tak lehko sehnat nedaly, protože v té době ještě počítač moc lidí nemělo a peněz na koupi taky moc ne. Přesně si pamatuji, jak tehdy přišel můj starší brácha a řekl, že přinesl nějaký nový auta, tak že je pak mužem zkusit zahrát. Jakýpak potom, vzal sem mu hru a začal ji okamžitě instalovat. Celý nedočkavý jsem čekal na konec instalace, která trvala o něco málo déle, než dnes. Doinstalováno. Supr, spustil jsem ikonku nfs 2 na ploše a s napětím jsem se díval na 15-ti palcový žlutý monitor...

Hned první věc, kterou jsem na něm spatřil bylo na tu dobu povedené a trochu ulítlé intro, s nadupanými kárami a drsnou rockovou hudbou. Intro se mi zalíbilo a po jeho shlédnutí jsem si začal říkat, že tohle bude asi hodně dobrá hra. Jakmile intro skončilo, přesunuli jsme se do krásného menu hry, ve kterém slyšíte opět slušnou rockovou hudbu. V menu toho není moc co na výběr, to ale ničemu nevadí. Jak praví jedno známé pořekadlo:“V jednoduchosti je síla“ a o tom nějak nýdy dvojky taky jsou. Stačí si vybrat bourák, se kterým pojedete, druh tratě a počet oponentů, popřípadě jejich auta a hurá na trať. Co se ovladatelnosti aut týče, je dobrá, možná lehce arkádová. Auta se ovládají pohodlně a podle mě nejlepší a nejadrenalinovější je užívat si jízdu z pohledu jezdce. Pokud se několikrát za sebou vymáznete na silnici, či dostanete pár smyků, autům se snižují vlastnosti a stávají se tím pádem méně ovladatelnými. A jak je to s oponenty? Můžete si vybrat jednu ze dvou obtížností, což je možná trochu málo, neboť jsou od sebe hodně odlišné. Umělá inteligence závodníků není nikterak zvláštní, ale na prosté závodění rozhodně stačí a stupidní rozhodně není. Jedinou velkou výtku, kterou bych u umělých soupeřů našel, že v některých úsecích jednotlivých tratí se při určité rychlosti vždy vybourají, narozdíl od vás, čímž se stávají lehce porazitelnými.

V Need for speed 2 se lze projet v celkem dvanácti překrásných autech, mezi kterými můžeme jmenovat legendy jako je McLaren F1, labužnické Ferrari F50 nebo supersport Jaguar XJ220 a samozřejmě další. V každém z těchto vozů se můžete svézt v jednom ze čtyř pohledů jízdy, která hra nabízí(z místa řidiče, pohledu značky, těsně nad autem a dál od auta) a u každého si můžete libovolně vybrat barvu vozidla. Všechna vozidla mají čtyři základní vlastnosti(zrychlení neboli akcelerace, maximální rychlost, brzdění a manipulace vozidla), které jsou u každého z nich jiné, tudíž si podle nich také vybíráte. Nejlepším automobilem ve hře je s přehledem McLaren F1, avšak vyhrávat se dá s každým vozidlem a rozdíly mezi nimi jsou téměř nepatrné. Za zmínku také stojí, že o každém autě se můžete v menu něco dozvědět. Najdete zde základní statistiky o stroji, jako jsou zrychlení, maximální rychlost, cena auta(samozřejmě v té době), rozměry, ale také další maličkosti jako obsah motoru a podobně. U každé značky lze také shlédnout krátkou historii zachycující jejich nejvýznamnější produkty v automobilovém odvětví. Jako bonus zde je ještě video a několik kvalitních a profesionálních fotek o každém z aut. Jak je tedy vidět, Need for speed 2 nejsou jenom pouhá závodní hra, ale nabízí také něco navíc, v podobně například těchto statistik, fotografií, atd., které zde nijak nepřekáží a jsou zde jenom a jenom dobře.

Tratí tu není vůbec málo. Můžete si zazávodit dohromady v devíti různých tratích, přičemž každá povětšinou zahrnuje nějaký světadíl a jeho město. Myslím si, že tratí je zde tedy dostatek a rozhodně tu o ně není nouze. Projedete se například v australském Sydney, slavném Hollywoodu, ďábelském Španělsku nebo v mohutných Himalájích. Jak je patrné, všechny tratě zachycují rozdílné prostředí a v některých z nich se nacházejí všelijaké předměty, jako jsou značky, stánky, vozy se senem,atd. , které lze ve velké rychlosti srážet.

Hra nabízí tři základní módy závodů. Prvním z nich je klasická Single Race, což je závod, který si navolíte celý podle sebe(vyberete jen trať, auta, oponenty a můžete hned jet). Jako druhý mód jízdy je zde Knockout. V Knockoutu se jede vždy o jedno kolo méně, než je celkový počet jezdců ve hře, neboť každé kolo vždy poslední hráč jedoucí do cíle vypadává a takhle se jede až do konce, dokud nezbude jen jeden. Poslední druh závodu je známý Tournament, kdy za každý závod dostáváte určitý počet bodů. To, kolik bodů dostanete záleží na pořadí v jakém se umístíte v každé trati. Tournament končí až odjedete všechny tratě a vyhrává ten, který ze všech závodů nasbíral nejvíce bodů. Jelikož každý z těchto módů lze hrát jak samostatně, tak s lidským soupeřem na jednom počítači pomocí splitscreen(obrazovka se rozpůlí vejpůl) a nebo až s osmi hráči po síti, tak věřte, že si s ní užijete opravdu hodně zábavy, stejně tak jako já.

Pokud se koukneme na grafickou stránku hry, tak jak je vidět z okolních scrýnů, hra už má těch pár let za sebou. Je třeba ale vzít v úvahu, že Need for speed 2 vyšli v roce 1997 a v té době se jí mohla grafikou(samozřejmě nejen grafikou) těžko vyrovnat nějaká jiná hra a doposud se hrají velmi pěkně. Z repráčků vás celou hrou doprovází velmi kvalitní soundtrack, který je rozdělen na dva druhy a to buď na rock nebo techno. Také na každou trať je přichystán vždy jeden z těchto dvou stylů hudby. Hudební stránka hry je tedy velmi povedená a dodává těmto závodům tu pravou atmosféru, což je jedině dobře.

Electronic Arts patřili a patří k absolutním špičkám vývojářských studií. V dnešní době to můžeme vidět třeba na Need for speed:Underground 2 a přesně tak jako nás dnes kochají tyto nové závody, tak i dříve v nás vzbouzeli ty samé pocity Need for speed 2. Obě dvě hry jsou od stejné firmy, obě jsou si tolik odlišné a přitom tolik podobné. Úspěch hry není nikdy zaručen dobrou grafikou, vydavatelem hry a nebo velkolepostí reklam. Pravé kouzlo hry spočívá vždy v její hratelnosti a v tom, jak vás strhne a prostě tím, jak moc vás pohltí a sváže s její podstatou. Doba, kdy začaly na světě vycházet kvalitní herní tituly je už ty tam a všechny postupně odcházejí do ústranní, neboť je vytlačují nové hry a to ať už chceme, nebo ne. Je ale pouze na člověku, zda se k nim znovu vrátí a zavzpomíná na staré časy. Když si vzpomenu na těch pár let zpátky, vybavuji si ty nekonečné zápasy s bráchou v Need for speed 2 a je jedno, jestli jsem tehdy vyhrával víc já nebo on. Bylo mi sice tehdy jen devět, ale o to víc sem možná ty závody prožíval víc, než dnes. Hry hraji pořád ale mnohem míň, nežli dříve a vůbec nelituji toho, když obětuji svůj čas hrám jako jsou tyto. Jsem hlavně ale rád, že právě tato hra mi připomenula některé vzpomínky z dětství, mezi které patřily třeba zrovna matche s bratrem a už jen kvůli tomu ji nezahodím někam do kouta a nechám ji napospas. Schovám si ji hezky na poličku, k hrám od písmene „N“ a za pár let ji zase vytáhnu, opráším, nainstaluji a zavzpomínám...