Když jsem si nedávno četl článek „Deset nejočekávanějších PC her roku 2011“ od mého kolegy Matěje Skalického, docela jsem se na ně začal těšit. V tu chvíli jsem totiž ještě ani netušil, že dostanu příležitost zrecenzovat titul, který naprosto zásadně změní můj (herní) život. Epic Games a People Can Fly se během dokončování bláznivé střílečky Bulletstorm jen tak rozhodli vytvořit čistě singleplayerovou střílečku Duty Calls: The Calm Before The Storm (dále pouze Duty Calls), stažitelnou navíc zcela zdarma. Možná to brali jako vtip, možná jako odreagování od vývoje jiné hry, faktem však zůstane, že stvořili něco neuvěřitelného. Něco, po čem už nikdy nebudete chtít hrát nic jiného. Začínáte totiž číst recenzi na hru roku nebo spíš na hru desetiletí, století a tisíciletí!

„Válka... Válka se nikdy nemění... nebo ano? Válka se změnila,... že? Odpovědí je ne... pokud to tedy není ano.... Ne, samozřejmě se nezměnila! Je to přece válka! Ano... Ne... Ano?“

Tak přesně takhle začíná příběh, který patří k těm nejlepším, jaký jsem kdy ve hrách viděl. Kam se na Duty Calls hrabe BioShock, System Shock, Mass Effect nebo třeba Dragon Age, Duty Calls všechny bez rozdílu válcuje. Vaším úkolem je v kůži bezejmenného amerického vojáka (skrývajícím se za přezdívkou „Fox-Club-Niner“) zachránit celý svět před hrozícím válečným konfliktem s Ruskem. Jeden zlý ruský generál se sexy páskou přes oko totiž dokázal ukrást nukleární střelu a teď s ní vyhrožuje USA. Právě takový je stav věcí přesně ve chvíli, kdy se ke slovu dostává hráč. Samozřejmě vám nechci prozrazovat celý příběh a jeho rozuzlení, ovšem když prozradím, že se s generálem nakonec střetnete tváří v tvář (po předchozí pomoci od dřevěné větvičky a balíku papírů), asi tím nic nezkazím.

Na tuhle slavnou záchranu světa pochopitelně nebudete sami, ve vaší (pochopitelně) tajné misi vám bude pomáhat také jeden spolubojovník, který bohužel nikdy neprozradí své jméno. A co je ještě horší, zhruba v polovině hry, zrovna v momentě, kdy vám chce říct něco strašně moc důležitého o průběhu mise, umírá a vám nezbývá, než se o generála postarat sami. Z původní čistě záchranářské operace se tedy stává i něco osobnějšího, což příběhu a celé hře přidává na síle a dramatičnosti. Jediné, co by se snad dalo vytknout je délka singleplayerové kampaně, ta je na dnešní poměry až neuvěřitelně dlouhá – celé čtyři minuty (no opravdu!). Sice se během těch 240 sekund vůbec nenudíte a zážitek je neuvěřitelně intenzivní, ale kdo může u jedné hry vydržet sedět tak dlouho??

Kdybych měl vyjmenovat střílečky s (pro mne) nejlepší umělou inteligencí počítačem řízených protivníků, řekl bych asi F.E.A.R., možná Brothers in Arms: Road to Hill 30. Jenže po nedávném dohrání Duty Calls působí všechny ostatní tituly jako chudí příbuzní. Ruští vojáci jsou totiž pořádně vychytralí. Neustále se snaží napadat z pozic, ze kterých to opravdu nečekáte a pořád vyřvávají, aby si dodali odvahy a vám nahnali strach. Řadoví vojáci jsou dokonce tak mazaní, že po hlavním hrdinovi nestřílejí, aby si myslel, že jsou na jeho straně.

Nepřítelem ovšem nejsou pouze řadoví vojíni, proti vaší hlavni se postaví také dva... no jak to říct, možná bossové. Prvního z nich potkáte přibližně po první minutě hraní a je to právě ten nepřítel, který zabije vašeho milovaného spolubojovníka a vyhrožuje i vám samotným. Naštěstí však v tu chvíli dojde k chybě v časoprostoru Sluneční soustavy a všechno kromě vás se na malý moment zpomalí. Tím pádem dostanete neopakovatelnou příležitost pomstít se a tak začnete po vrahovi kamaráda střílet. A opět dojde k nějakému nepředpokládanému zvratu, protože hned druhý náboj zasáhne nádrž plnou benzínu. Co následuje asi nemusím příliš rozebírat a vy se za zvuku ohlušujícího výbuchu můžete uspokojit myšlenkou, že i bůh a vesmír je na správné, tedy americké, straně.

Druhý boss to má u hlavního hrdiny daleko jednodušší, možná díky jeho parašutistickému seskoku, pomocí něhož se vám postaví do cesty. Proč to má jednodušší? Inu, přílet padáku hlavního hrdinu tak šokuje, že se přestane soustředit a jenom tak pozoruje snášejícího se nepřítele. Po dopadu na zem je však všechno spočítáno, hlavní hrdina se s ním vůbec nemazlí a rychle ho pošle do věčných lovišť.

Další kapitolu této recenze bych rád věnoval zbraním, které během hraní dostanete do ruky. Je jich opravdu hodně: různé nože, mačety, pistole, samopaly, brokovnice, odstřelovací pušky, raketomet, plamenomet... Když k tomu ještě připočteme klasické granáty, kouřový granát, oslepující granát a Molotovův koktejl, jde o poměrně rozsáhlou nabídku. Opravdu! Velmi zjednodušeně: můžete si pro každého nepřítele vybrat jak a čím ho zabijete. Na druhou stranu, reprezentujete přeci americkou armádu a ti jako jedni z hlavních zástupců západní demokracie musí být humánní. A tak můžete používat pouze samopal, ostatní zbraně jsou zakázány.

Toto omezení je naštěstí částečně kompenzováno postupným zvyšováním hodnosti vaší postavy přímo na bojišti, během kampaně z hodnosti „Sergeant“ povýšíte až na „Sergeant of the Master Sergeants Most Important Person of Extreme Sergeants to the Max!“. Nepřináší to sice žádné výhody, ale lepší než drátem do oka.

Grafika a zvuk, další dvě složky, ve kterých Duty Calls exceluje a nedává ostatním ani malinkatou šanci. Vzhled hry je excelentní, ale daleko větší pozornost si zaslouží zvuková složka, ta opravdu dosahuje hranice takřka geniality. Už jen to ozvučení zbraní. Nemusíte se bát nějakého ohraného „ratatata“, američtí vojáci chodí do boje s kousky daleko sofistikovanějšími, vydávají totiž „boring, boring“. Ano, pro členy US Army je střílení možná trošku nudné, vždyť už jsou na to váleční zvyklí. Další kapitola sama pro sebe je dabing. Je skvělý, hlavně u nepřátel a u samotného ruského generála, hlavního záporáka. Jeho ruský přízvuk mne pořádně vyděsil a kdyby na mne takhle někdo mluvil ve skutečnosti, raději uteču.

Možná bych se mohl ještě alespoň kratičkým odstavcem zmínit o linearitě hry. Pokud si myslíte, že je Duty Calls přísně lineární hra, nemáte pravdu. Ve skutečnosti jde o otevřený svět, který má jedinou chybu – většina cest vede k jedinému cíli a ty ostatní jsou jenom nešťastnou náhodou zablokovány, například tankem. Vždyť je úplně logické, že někdo občas zaparkuje přes celou cestu tank nebo že vám cestu přehradí pomocí pneumatik nebo plechových vrat!

Pokud to někdo z čtenářů dnešní recenze nepochopil, raději to do závěru napíši ještě jednou. Duty Calls: The Calm Before The Storm je zkrátka tou nejlepší hrou, jakou na současném trhu můžete získat. Je zdarma, má opravdu skvělý a propracovaný příběh, vynikající umělou inteligenci nepřátel (které se vyrovná snad jenom reálný protivník), skvělé zbraně a inovativní levelovací mechanismus, ultrarealistickou grafiku a ozvučení,... Trvalo by to dlouho, než bych vyjmenoval všechny klady této hry, takže to zkrátím.

Zapomeňte na nejočekávanější hry roku 2011, vlastně zapomeňte na všechny hry, které nás kdy v našich životech čekají. Protože ta nejlepší střílečka a nejlepší hra se už našla. Některým z vás možná může vadit lehké kopírování áčkové série Call of Duty, jenže podle mého názoru si autoři z amerických Epic Games a polských People Can Fly zaslouží minimálně metál. Za co? Za dovedení konceptu konkurence k dokonalosti, tady už opravdu není co zlepšovat. Proto všichni poklekněme a společně do světa vykřičme: „Ať žije král!“.

Stahujte zcela zdarma na oficiálních stránkách.