Fanoušci Command & Conquer série musí už pomalinku zuřit. Když nepočítáme různé Red Alerty, Generals a Renegade, tak jsme si za GDI nebo NOD mohli zahrát naposledy leta páně 99 a to je zatraceně dlouhá doba. Zatraceně dlouhá i na započetí třetí tiberiové války. Další Command & Conquer je tady - novější, krásnější, modernější. Jo a Kane žije.
Úvod do životaKdyž někdo pravidelně umírá, aby se nedlouho poté zase zjevil, musí to být už docela opruz. Vezměte si třeba Kennyho. V každém díle skončit jako potrava pro červy, to není žádný med a nedivil bych se mu, kdyby se jednoho dne chopil atomové hlavice a šel světu tuhle nespravedlnost oplatit. Podobně jako to udělal třeba Kane. Málokterý naivka by si dneska myslel, že by vůbec mohl zemřít. Viděli jsme to několikrát a stejně se tento charismatický fanatický diktátor s tetkou smrtkou nějak domluvil (asi pod příslibem práce) a rozpoutal takové tóčo, že GDI ani nestačilo valit bulvy. A jak že to začíná tentokrát? Inu, zničeho nic z mapy světa zmizelo nejvyšší velení GDI, které si ještě před pár minutami vesele poletovalo ve své lodi na oběžné dráze, a minutku na to padnul bílý dům a Pentagon. Na jakou stranu se přidáte?
Lidé, kteří se podíleli na tvorbě příběhu to měli jasné. Strany k těmto hercům tak nějak patří, jenže na jejich výkonech to tak znát není. Michael Ironside, Billy Dee Williams (velení GDI), Joe Kucan a Josh Holloway (velení NOD) hrají skvěle a role jim opravdu sednou, ale to už se bohužel nedá tvrdit o ostatních. Jejich výkony vypadají, jakoby to natočili na poprvé a pak se na to vykašlali, a to přitom už s hraním jisté zkušenosti mají. Patří mezi ně třeba Jennifer Morrison (Dr. House) nebo Grace Park (Battlestar Galactica), které tak vypadají jako pouhá oběť politiky EA. Klidně ať je to miliontá kopie, ale musí to skvěle vypadat – přinejmenším stejně dobře jako herečky.
Pokud jste čirou náhodou nehráli staré commandy, pak asi nevíte oč běží ani zde. Za takovou neznalost bych vám sice nejraději naordinoval dva roky v domově důchodců, ale protentokrát se přes to přenesu a něco vám povím. Válčit v roce 2047 není žádná legrace. Většina zemského povrchu je pokryta tiberiem, nerostnou surovinou, která je sice skvěle využitelná v průmyslu, ale zároveň velice nebezpečná lidskému životu. Proto se zbytky přeživší civilizace přesunuly do nezasažených modrých zón, kterých je minimum, a sjednotily se pod vlajkou GDI (Global Defense Initiation). Naproti tomu bratrstvo NOD, vedené pravděpodobně nesmrtelným Kanem (buď to, anebo vlastní Goauldský sarkofág), vidí budoucnost lidské rasy právě v tiberiu a obývá středně zasažené oblasti. A protože se filozifie NOD a GDI dosti radikálně liší, řežou se hlava nehlava v nikdy nekončícím konfliktu, který je srovnatelný možná s druhou světovou válkou. V Tiberium wars se mezi ně vmísí ještě jedna nová rasa, ale o té až později.
Kampaň se v Tiberium Wars drží zaběhnutých kolejí, takže co natropíte za NOD, budete muset odtropit za GDI. To je ale nevídané plus, protože na části zápletky můžete nahlížet z několika úhlů pohledu a tak tomu, co vám za GDI bude připadat jako velká záhada, přijdete na kloub za NOD a opačně. Ačkoli na hratelnosti se to vlastně nijak neprojevuje, na příběhu je to znát hodně a vy tak hrajete jednu misi za druhou jen proto, abyste po půl hodince akce doslova zhltli několikaminutové příběhové videjko. Navíc je příběh plný zvratů a nečekaných situací, což je radost sledovat (a následně i řešit), to vše tažené jednou velkou záhadou. Kde se tu sakra vzali scrinové? A co jsou vlastně zač? Na většinu těchto otázek dostaneme odpovědi, které, ač byly očekávatelné, vyrazí dech i tomu největšímu jasnovidci a aby toho nebylo málo, připraví půdu pro další pokračování. Nevěřím tomu, že to všechno končí s Tiberium Wars. Konec nebyl dostatečně ukončený a EA rádi dojí.
Pomalu jsem si již zvykl, že kampaně jsou spíše takovým dodatkem k multiplayeru a to samé jsem očekával i zde, protože tvůrci se už před několika měsící vytahovali, jaká že to bude progamingová pecka. Koneckonců, to se jim docela podařilo, ale i tak mě zarazila kvalita singleplayerových misí, které ač nejsou zrovna ztělesněním originality, v pohodě strčí většinu ostatních her do kapsy. Máme tu samozřejmě mise typu „znič tyhle a když už budeš v tom, tak kuchni ještě tyhle“, ale často dostanete k dispozici třeba jen jednoho superpanďuláka a musíte s ním projít celou mapu. Sem tam se musí ubránit důležitý konvoj (kamion s tekutým tiberiem), nebo naopak takový konvoj zastavit a přivlastnit si ho a nebo ubránit základnu, která ehm … no kdyby měla dostatek generátorů tak by se ubránila sama. Jenže ona je nemá a tak musíte vypínat a zapínat různé systémy, podle toho jak je zrovna potřebujete.
Aby to ale nebylo tak suché a přišli si na své i opravdoví fanoušci, máme v každé misi hromady bonusových úkolů, které slouží jednak jako umělý protahovač hry a také dění dodávají trochu na realističnosti. Většinou se jedná o zničení nebo zabrání strategických cílů, zastavení posil jedoucích do protivníkovy základny a podobně. Pokud je svědomitě plníte, budete mít hru o kus delší a bude vás i více bavit. Jako odměnu za bezchybné dohrání mapy sice dostanete velké kulové, ale často se vám při plnění těchto úkolů připlete do cesty bedna s bonusovým obsahem, jejíž obsah ocení právě hardcore hráči. Většinou vám totiž do ingame databáze přidá nějaké informace ze světa tiberiových válek, což je sice většině hráčů k ničemu, ale jako přidaná hodnota to špatné není.
Tiberium wars běží na silně modifikovaném SAGE enginu, který byl použit prvně v C&C: Generals a v LOTRovi, ale i přes jeho stáří šlape jako hodinky a vypadá docela k světu. Respektive, vypadá hodně k světu. Sice na něj nebyl nabalen DX10, jak bylo původně v plánu, ale i tak patří mezi absolutní špičku dnešních strategií. Jen je trochu škoda, že se lidé z EA starali ze všech technických aspektů nejvíce o grafiku, protože nějaký fyzikální model hře nic neříká a AI odpovídá době před osmi lety. Jedinou jiskřičku fyzikálního enginu jsem zahlédl, když můj mammoth tank vjel do kráteru a opravdu se nakláněl podle deforamce terénu, to je ale všechno a víc od hry nečekejte. Že by padající trosky z hroutících se budov měly nějaký hmotný dopad na paňáčky pod nimi? Ani náhodou. V budoucnosti to mají architekti vychytané a tak se budovy hroutí maximálně dva centimetry od plánované výměry a pokud nedejbohu ulítne kus střechy, nikomu se nic nestane, protože ty se dělají zásadně z plyše.
To by mě ale zase tak nedrtilo. Důležité je, že se dají zničit mosty i s tím co přes ně zrovna pochoduje a to s trochu přimhouřenýma očima pro herní účely stačí. Hodně mě ale vadila AI. Jakmile si jednou zahrajete Company of Heroes, nedáte na tamní AI dopustit a žádáte ji v každé hře, což, přihlédneme-li k miliardovým rozpočtům EA games, rozhodně není v Tiberium wars nesplnitelné. Jenže chyba lávky. Proč se s tím patlat. Hezké holky a vytříbenou grafiku jsme již do akce nasadili, ne? Teď mi za to možná budete nadávat, ale až potáhnete se svojí superarmádou Avatarů na protivníka a u jeho základny zjistíte, že čtvrtina armády stojí ve městě u stánku se zmrzlinou a zbytek se za boha nemůže vymotat ani ze základny, vzpomenete si na má slova.
Další body dolů by pak hra zasluhovala za nedostatek invence. Nadává na to každý druhý Franta, ale jednou by si už mohli páni vývojáři uvědomit, že ten Franta má pravdu. Kdyby někdo udělal dokonalý remake Duny, akorát v moderní grafice, kliďánko by mohla dostat stejné hodnocení, jako největší strategická pecka dneška. V Tiberium Wars nám sice přibyla jedna nová rasa, k čemu je nám to ale platné, když se to pořád hraje úplně stejně a navíc jsou stejně jen drzou kopií Protossů ze Starcraftu.
конецJe mi líto, ale Tiberium Wars nesplňuje požadavky na skvělou strategii. Pobavíme se u ní více než dost a o to jde, proto také vyfasovala dobré hodnocení, ale pokud hledáte opravdu skvělou hru, dejte raději přednost Supreme Commnderu. Nový Command & Conquer se hodí spíše pro milovníky série a nenáročné hráče. Zábava to je, multiplayer se povedl, příběh to rozvíjí, ale donekonečna se to hrát nedá a ničím to nepřekvapí. Prostě typická nadprůměrná tuctovka.
