Když se řekne Capcom, asi nejednomu hráči jako první naskočí Resident Evil. Legendární značka, která se veze na vlně úspěšných remaků posledních let (s výjimkou lehce kritizovaného třetího dílu) a která zároveň navázala veleúspěšným devátým dílem. Za tento počin se možná ve společnosti dodnes plácají po zádech, zatímco chystají další rozšíření, a mezitím vstoupil na trh jejich další očekávaný titul – Pragmata.
Ačkoliv remaky druhého a čtvrtého Resiho byly hráči i fanouškovskou komunitou přijaty velmi pozitivně, není možné na nich stavět budoucnost herních sérií. Komunita teď samozřejmě volá po prvním díle a případných předělávkách pátého a šestého dílu, ale ruku na srdce – skutečně chceme hrát znovu to samé a být tak ochuzeni o požitek z nepoznaného a spadlé čelisti z nečekaných plot twistů? Některé chvíle zkrátka nejde zopakovat, a tak je třeba přicházet s novými příběhy a zabalit je do neokoukaných mechanik.
Jasným důkazem toho je Clair Obscur: Expedition 33 a její velkolepý úspěch. Nový svět, zajímavý příběh a skvělá hratelnost vytvořily jedinečný recept na úspěch, který ale není snadné zopakovat ani se mu přiblížit. Podařilo se Capcomu zopakovat úspěch jako s Resim 9, nebo je Pragmata spíše zklamáním z nenaplněných očekávání? Pojďme se na to společně podívat.
Pragmata si prošla vcelku dlouhou cestou. Ohlášena byla už v polovině roku 2020 a během svého vývoje byla několikrát odložena. Jednou bylo dokonce oznámeno odložení na neurčito. Mezitím se ven dostávaly nové a nové informace, které zvedaly hype, a čekalo se, co z celého projektu nakonec vyleze. S jistotou jsme však věděli, že se ujmeme role nějakého kosmonauta a androida v podobě malé holčičky. Ti nakonec dostali jména Hugh a Diana a tvoří základní kámen celé hry.
Nepočítejte však s nějakým střídáním rolí. Tahle dvojice funguje v nerozlučné kooperaci a jeden bez druhého prakticky nemohou existovat. Tvůrci se v tomto ohledu snažili o postupné prohlubování jejich vazby. S jakým úspěchem, to nechám posoudit vás. Za sebe mohu říci, že ačkoliv je jistý progres znát, po zhruba 15 hodinách, kdy jsem hru dohrál, jsem sice cítil pevnější pouto jak mezi postavami navzájem, tak vůči nim samotným, ale takovou sounáležitost jako například v God of War nebo A Plague Tale jsem úplně necítil.
Zřejmě je to tím, že hra je poměrně krátká. Informace na internetu uvádějí, že ji dohrajete za 12 hodin, což se asi dá stihnout na nejlehčí obtížnost bez sbírání různých vylepšení a podobně. Samotný příběh je však až dětinsky jednoduchý a předvídatelný, takže není moc na čem ty vazby stavět. Tomu nepomáhá ani poněkud jednodušeji napsaná postava Hugha, který se za celou hru oproti vývoji Diany téměř nezmění. Tvůrce v tomto ohledu trochu podezřívám, že se zaměřili spíše na ni, protože je o dost snadnější si oblíbit malou holčičku, která je ze všeho unešená, než postaršího chlápka, který právě přišel o celou posádku. A ruku na srdce – kdo z nás by odmítl pomoc malému dítěti?
Ústřední dvojice se však ocitá v nelehké situaci. Základna na Měsíci, kde se testuje nový filament pro tisk prakticky čehokoliv, se náhle odmlčela. Hugh a jeho tým se tedy vydají zjistit, co se stalo, a jako vždy to nedopadne dobře. Hugh přitom narazí na Dianu a společně se pokoušejí zjistit, co se na základně stalo a kam se poděli všichni lidé.
Her ve vesmíru je pomálu a s hororovou tematikou ještě méně. A právě na ty si během hraní několikrát určitě vzpomenete. Dead Space vám vytane na mysli už jen díky vzhledu hlavního hrdiny, jehož oblek tomu Isaacovu není vůbec vzdálený. Na rozdíl od Dead Space a Callista Protocol se ale stanice netopí ve tmě a není ani tak poničená. Rovněž můžete zapomenout na nějaké výrazné stopy boje nebo fleky od krve a jiných tekutin na zdech. Všechno na stanici funguje relativně tak, jak má, jen je prostě opuštěná. Tedy pokud nepočítáme armádu robotů v čele s AI, kteří se vás snaží zabít.
Co se týče nepřátel, je jich vzhledem k délce hry přiměřené množství. Jasně, některé typy budete potkávat častěji, jako třeba humanoidní roboty připomínající ty odmaskované z Detroit: Become Human, ale nabídka je o dost pestřejší. Narazíte tu na dvounohé i vícenohé typy, některé se spíše kutálejí a dojde i na nějaké to vrtání v zemi. Samozřejmostí jsou nepříjemné drony odstřelující vás ze vzduchu a pro skutečné gurmány tu jsou obří dětem podobné stroje, které mají až nepříjemnou výdrž.
Každý robot má své slabé místo, ale musíte se k němu nejdříve dostat. A zde přichází hlavní úloha malé Diany coby hlavního hackera. Při zaměření na nepřítele se totiž objeví panel rozdělený do polí, kterými si musíte vyznačit cestu až k bodu vypnutí. Tím přepnete stroj do zranitelného módu a můžete začít pálit dle libosti.
To, že si to nepřátelé nenechají líbit, je samozřejmé, a tak moc času na hacking mít nebudete. Vývojáři však v tomto ohledu nabízejí velmi širokou paletu nástrojů, jak si hraní ulehčit. Jednou z možností jsou různé typy hackovacích módů, které nepřátele více zraní, zpomalí nebo mají hromadný efekt, případně pozitivní efekt na Hugha s Dianou. Master level je pak automatické hackování, kdy pouhým stisknutím dvou tlačítek v mžiku projedete celé bludiště.
Kvalitu některých soupeřů ovšem vyvažuje jejich kvantita na velmi, opravdu velmi malém prostoru. V takových chvílích musí přijít ke slovu silnější zbraně. Těch je ve hře dostatek a jsou rozděleny do čtyř barevných kategorií. První, základní žlutá zbraň, se pomalu dobíjí a později ji lze vyměnit za samopal se stejnými vlastnostmi. Pak jsou tu červené útočné zbraně, které začínají sci-fi variantou brokovnice, pokračují přes plazmovou pušku a končí třeba raketometem. Zelené jsou spíše support nebo taktické – nejčastěji jde o různé hackovací miny či bomby a síť na zastavení nepřátel. Poslední modré jsou čistě obranné, ať už zvolíte hologramovou projekci na odlákání nepřátel, silové pole nebo roj dronů, které zároveň chrání i útočí.
V pozdějších fázích hry dostanete možnost nosit více zbraní některých druhů najednou, což se hodí, protože jakmile vystřílíte náboje, zbraň vám zmizí. Tento poměrně nečekaný krok dává hře zajímavou možnost neustále měnit zbraně, které se okolo povalují poměrně často, místo neustálého sbírání, šetření či vyrábění munice. Na druhou stranu, pokud vám při souboji s bossem dojde arzenál a pálíte po něm jen základní pistolkou, taky to není úplně to pravé ořechové.
Před odchodem do nějaké lokace si navíc vždy vyberete výbavu, takže s holýma rukama do bitvy rozhodně nepůjdete. Hra vás tímto stylem alespoň nutí hledat všechny materiály pro vylepšení jak zbraní, tak životů a hackování, protože nikdy nevíte na jaký typ při průchodu narazíte. Mohu vás ubezpečit, že i na střední obtížnost nebudete trpět nedostatkem a naopak budete spíše řešit, kterou zbraň si zrovna vzít a kterou nechat ležet.
Jako vždy jsou samostatnou kapitolou bossové, a jelikož to opravdu není Resident Evil, ale poctivá sci-fi řežba, mohli se tvůrci oprostit od všeho slizkého, chapadlovitého a mrtvého a dát průchod fantazii i čisté estetice. Dočkáte se tak menších bojových strojů, obřích robotů i zvířatům podobných mechanických monster. Snad vás navnadím tím, že v případě jednoho bosse se tvůrci nepokrytě inspirovali Dunou.
Asi největším překvapením pro mě byly samotné lokace, kde se Pragmata odehrává. Ze záběrů, které jsem viděl, jsem čekal opuštěnou sterilní vesmírnou stanici, jejíž bělosti by mohly konkurovat snad jen tajné laboratoře společnosti Umbrella. V tomto dojmu mě utvrdilo i demo, které vyšlo pár týdnů před vydáním. O to větší bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že jde pouze o zanedbatelnou část celé vesmírné stanice.
Hugh a Diana mají svou základnu v bezpečnostním krytu, ze kterého vyrážejí na průzkum stanice a odemykání nových lokalit. V tomhle ohledu je hra vůči hráčům velmi vstřícná. Jednotlivé lokality jsou rozdělené do několika sektorů a v každém z nich lze najít únikový žebřík zpět do krytu, kde si doplníte životy, lékárny a můžete vylepšit svůj gear. Tyto záchranné body navíc nejsou od sebe příliš daleko, takže nehrozí zdlouhavé plížení ve strachu ze smrti. Na úkor toho najdete ve hře minimum lékárniček, protože se počítá s tím, že se do krytu budete pravidelně vracet i za cenu respawnu nepřátel. Na stejný nebo jakýkoliv jiný žebřík se však můžete poté vrátit, takže o postup rozhodně nepříjdete. Se zabitím každého bosse v dané lokalitě navíc vylepšíte úroveň celého krytu a zpřístupníte další možnosti.
To pravé objevování však čeká venku. Elektrárna jako taková splnila moje očekávání ohledně vesmírné stanice. Další lokace jsou už ale úplně jiná káva. Replika New Yorku, včetně obchodů a stánků, džungle, kde se splašily stromy, nebo povrch Měsíce představují naprosto rozdílné biotopy, které vás donutí k trochu jinému stylu hraní a přinesou odlišný zážitek, ačkoliv se budete setkávat se stejnými typy nepřátel. Osobně byl mým favoritem povrch Měsíce, naopak nejhorší mi připadala džungle, respektive skleníky, protože mám stejný orientační smysl jako mrtvý poštovní holub – tedy žádný – a hra nenabízí detailní mapu. Vše jsem si každopádně užil, a to i díky skvělé grafice.
Zapomenout samozřejmě nesmíme ani na hudbu, která celou scenérii podkresluje. Střídají se převážně dva žánry. Pro akci je tu modernější hudba s různými syntetizátory a podobnými prvky, zatímco pro videa s Hughem a Dianou, která mají posouvat jejich vztah, jsou určeny převážně dojemné melodie na pianu. Neměl jsem problém ani s jedním z těchto přístupů, i když u druhého jsem měl občas pocit určité prvoplánovosti, snahy vydojit emoce za každou cenu a hrát co nejvíce na dojemnou strunu.
Na tu ovšem nehraje endgame obsah hry. Dohrání příběhu totiž nestačí a po jeho dokončení se otevře speciální místnost s deseti finálními výzvami. Ty jsou oproti klasickým tréninkovým výzvám dostupným v krytu podmíněné splněním několika úkolů, respektive posbíráním předmětů a porážkou vylepšených bossů. Pokud vše splníte a dokončíte výzvy, čeká na vás kromě gearu i jeden speciální mód, který si nasaďte před soubojem s vylepšenou verzí finálního bosse. Co mód udělá, uvidíte sami, ale věřte mi, že to stojí za to.
Pokud by vám ani to nestačilo, můžete se pustit do režimu New Game Plus nebo rozehrát novou hru na obtížnost Lunatic, která bohužel v New Game Plus není dostupná. Oproti původní hře můžete přeskočit rovnou do krytu a máte k dispozici všechny typy zbraní i hackovacích módů, jen si je musíte odemknout. To ovšem nebude tak lehké, protože nepřátelé jsou samozřejmě silnější a odměna za ně se bohužel s vyšší obtížností nezvyšuje. Při psaní této recenze jsem byl akorát na konci druhé úrovně, kde čeká gigantický boss, a upřímně – moc si neškrtám. Bude to výzva.
A dál nic. Po dohrání bude prostě konec. Capcom prozatím nenaznačil, zda se máme chystat na nějaké DLC, či nikoliv. V případě Resident Evil jsme zvyklí, že časem nějaké příběhové rozšíření přijde, jak tomu ostatně bylo minimálně u sedmého a osmého dílu, a ohlášené je i u devátého. Pragmata je však zatím příliš krátce venku na to, aby se o podobných věcech mluvilo. Jisté ale je, že příběh končí tak, že nechává otevřené dveře pokračování. V tomto ohledu se Capcom naopak netají tím, že by rád z titulu udělal základní kámen nové dlouhodobé značky i s ohledem na skvělou prodejnost. Plány by tedy byly, otázkou však zůstává, jak velké.
Za sebe mohu říci, že se na případné DLC nebo časem druhý díl určitě těším. Po celou dobu hraní jsem si hru neskutečně užíval a kdyby byla o něco delší a přidala třeba ještě jednu lokaci navíc, vůbec bych se nezlobil, a to i s ohledem na slabší příběh. Jediné, co mi na hře trochu vadilo, bylo ne až tak silné pouto mezi hlavními hrdiny, respektive téměř absence jeho budování. Oproti tomu musím pochválit, že hra se nesekala a nenarazil jsem na žádné bugy, což je i pár dnů po vydání poměrně překvapivé. Jinak je Pragmata hra, která dělá Capcomu čest a určitě si v jejich pomyslné vitríně zaslouží místo mezi těmi nejvyššími a nejzářivějšími kusy.
Recenzovaná verze: PlayStation 5
