Nabijte si dualshocky, procvičte prsty, zavřete se v místnosti, kde máte dost jídla i pití a manželku pošlete na výlet na Tahiti. Přichází Saros, titul u kterého se nechcete nechat rušit, ani kdyby vás zvali na párty modelky z Victoria Secret. Studio Housemarque je totiž zpátky s jejich nejnovější peckou, která je pro mnoho videoherních nadšenců jednou z největších událostí letošního roku. Ostatně, když jsem loni poprvé viděl reveal trailer, hned jsem věděl, co budu při vydání dělat.

Fanda tohoto studia jsem již od prvního spuštění Super Stardust HD v roce 2007 na PS3, jejich historie však sahá až do roku 1995, kdy vyvíjeli věci pro stařičký MS-DOS. Nebudeme si ale nic nalhávat, do mainstreamového povědomí se vývojáři dostali léta páně 2021, tedy po vydání ultrahitu Returnal, jež otestoval psychickou výdrž dvěma milionům hráčů po celém světě. Not that bad, když vezmeme v potaz, že jde o roguelike záležitost, která se, jak by řekl klasik, s nikým a ničím…však víte. My jí dali v recenzích 95% (PS5) a 90% (PC) a nebyli jsme jediní. Milovníků stovek neúspěšných pokusů se našlo víc než debilů ve voličské bázi Trumpistů.

Finští Housemarque byli následně odkoupeni Sony, což nebylo takové překvápko vzhledem k faktu, že exkluzivity pro ně vyráběli pěknou řádku let. Na rozdíl od takového Bungie, kteří se před akvizicí od Sony bratíčkovali převážně s konkurenčním Microsoftem. Tahle tranzice dala vývojářům z Helsinek příležitost (čti peníze) to rozbalit na plné obrátky a Saros je tak jednoznačně jejich nejdražším (rozpočet je ve vyšších desítkách milionů euro) a nejambicióznějším projektem. To bylo zřejmé už z prvního traileru, který předvedl nablýskaný vizuál a hutnou mysteriózní atmosféru.

Z prvních záběrů, na kterých se objevila partička vojáků ve sci-fi uniformách, jsem doufal, že tentokrát si Housemarque opět odskočí směrem ke kooperační akci. Záhy bylo vše uvedeno na pravou míru a jde o singleplayerovku stejně jako v případě předchozího titulu a v zásadě se jedná o hru, která je svým konceptem Returnal v bledě modrém provedení. V jedné větě - jde o roguelite akci ze třetí osoby (ačkoliv vývojáři preferují termín “shapeshifting shooter”.

Pokus dobrej, ale pořád je to roguelite. Pro ty, kteří náhodou neví, o co tady běží, jde o specifický žánr vycházející z pravidel klasiky Rogue, ve kterém každá vaše smrt bolí, jako když se palcem kopnete o roh postele. Selžete-li, hra hodí zpátečku a vyplivne vás plus mínus na bodě nula. Rozdíl mezi rogue like a rogue lite je pak ten, že případě „lite“ si něco málo odnášíte s sebou do dalších pokusů, což je právě případ Sarosu.

V něm se podíváme na planetu Carcosa, kam vyslala korporace Soltari osadníky, aby ji prozkoumali, usadili se a především aby přiložili ruku k dílu a natěžili co nejvíc tajemného lucenitu. To je superefektivní zdroj energie, jehož podoba se dá nejlépe popsat jako levitující sluníčko v igelitu. Proč je pro firmu a lidstvo tak extrémně důležitý, je zřejmé, ale ve výsledku je vlastně úplně jedno.

Vžijeme se do role Arjuna Devraje, chlapíka, který přiletěl v rámci výpravy Echelon IV, jakožto vesmírná ochranka a nějaká těžba nebo věda je mu volnější než mravy na vesnické tancovačce. Lucenit je pro něj pouze prostředkem, jenž mu pomáhá plnit své poslání, protože si za něj může vylepšovat brnění. Jeho primárním úkolem jest pátrání po osudu předchozích výprav, s nimiž bylo ztraceno spojení a zároveň dbát o bezpečnost zbytku vlastní posádky.

Přestože jeho jméno zní, jako by šlo o brigádníka z Kwik-e-martu, nenechte se opít naanem. V překladu to prý znamená něco jako “zářivý vládce bohů” a ačkoliv má hřívu prorostrostlou šedí, do křížku by se s ním nechtěl dostat ani Duke Nukem s Doom Guyem dohromady. Tenhle tvrďák (spolu s kolegy z jednotky) neohroženě vyráží ze sladkého bezpečí základny, dává si do čumáku se zmutovanými příšerami o velikosti paneláku a pátrá po ztracených kolonistech, po kterých se země slehla.

A to doslova. Na Carcose každou chvíli dojde k zatmění slunce a po každém takovém cyklu se krajina promění k nepoznání. A to je ještě to nejméně divné, co se na tomhle kusu hlíny odehrává. Arjun se probudí na základě v energetickém bazénu poté, co dostal nakládačku od jednoho z místních monster a je lehce zmaten, že to vlastně přežil. Štěstíčko je na jeho straně, páč z posádky Echelonu IV už toho nezbývá moc a planeta žahne po další krvi. Hned v následující scénce navíc vaše crew odpráskne dalšího člověka z vlastní soupisky, vojína Tarna, kterému tenhle výlet začal lézt na mozek natolik, že zešílel a začal být agresivní. Takže minus one.

Co se zbytku posádky týče, máme tu už jen vaší šéfovou, pilota, mechaničku, zahradníka, parťáka ve zbrani s australským přízvukem Jeroma a AI jednotku, která dohlíží na to, že se neflákáte a že si svůj žold od Soltari zasloužíte. Jenže náš hrdina má i své postranní zájmy a přestože všem tvrdí, že chce zachránit kolonisty, jde mu primárně o jednoho, respektive jednu. Jeho bývalou Nityju, která byla členkou výpravy Echelon I. Zbytek už je jen příjemný bonus a pohlazené ego.

Carcosa je místem, kam se nechcete vydat ani když máte v posádce Ripleyovou se smartgunem v ruce. Klika je, že když Arjun umře, po uplynutí náhodně dlouhého časového období se opět objeví na základně jako by se nechumelilo. Narozdíl od všech ostatních. Ti raději tráví čas na základně a čekají, že Arjun všechno vyřeší, přestože je pobyt na Carcose pomalu ale jistě přivádí k šílenství stejně jako zmíněného chudáka Tarna. Na svých toulkách narážíte na audiology, videology a textové zápisky ztracených kolonistů, prozrazujících něco málo o tom, co se na Carcose děje a dělo.

Carcosa skrývá nespočet tajemství a temně laděná příběhová linka je v podstatě i lehkým psychologickým thrillerem. Bezútěšná situace v lidech probouzí myšlenky na to nejhorší a všichni, včetně Arjuna, svádí vnitřní souboj s vlastními démony. Vaše šéfka Sheridanová je nesvá z toho, že jí její podřízení nerespektují, pilot Stack je mrzutý, že nemůže pilotovat a časem začnou všichni blouznit a mluvit o žlutých králích a poběží. Strach z neznámého, nadpozemského zla čiší z každého pixelu a ještě to umocňuje nádherně teskná hudba. A mimochodem, jestli vám ta žlutá, pobřeží i Carcosa něco říká, máte žlutého bludišťáka. Jde o paralelu na sbírku knížek Král ve žlutém od Roberta Chamberse, která byla inspirací i pro velikána Lovecrafta.

Děj se sune kupředu v závislosti na tom, ja se vám daří v objevování a kosení nepřátel a je docela zábava sledovat i poslouchat, jak o rozum přichází i AI nebo váš skafandr. Narazíme na pár dalších postav, rozluštíme nějaké ty záhady a tak dále, ale velkou logiku v tom všem raději nehledejte. Obecně, těžko mi někdo vysvětlí, proč byli na záchranu tisíců lidí vysláni přesně 4 vesmírní mariňáci, ale jako podklad pro rogu…eee, shapeshifting shooter, to funguje bezvadně. Přijměte pravidla hry, přestaňte zbytečně přemýšlet a užijte si tuhle zběsilou jízdu.

Každá výprava mimo teplo domova znamená kombinaci objevování, skákání po plošinách, vyhýbání se pastem a bojem, zkrátka všeho, co je v popisu práce všech kosmických dobrodruhů. Saros však tento zájezd nabízí s grandiózními a dechberoucími kulisami a každý biom, který navštívíte, vypadá tak neuvěřitelně skvěle, že si ho budete chtít vyfotit a pověsit na zeď a vyprávět o tom znuděným kamarádům v hospodě. Je jedno, jestli se nacházíte ve smrdutých močálech, podzemní těžební stanici plné strojů, které jakoby z matrixu vypadly nebo obří katedrále, jejíž zdi se tyčí výš než Burdž Chalífa, vaše sítnice čeká orgamus. Grafikům a designerům skládám poklonu.

Ale zpátky ke hře. Při své cestě za poznáním sbíráte porůznu roztroušený lucenit, který vypadává i ze zabitých nepřátel. Těch se na této zdánlivě mrtvé planetě pohybuje nečekaně hodně a zkřížíme bouchačky s plejádou vražedných robotů, ale i organických bytostí s různorodým počtem končetin. Jedno však mají všichni společné, jdou vám po krku jak finančák, když zapomenete podat daně, a vám nezbývá než jim to oplatit stejnou měrou. A právě tady začíná ta správná zábava.

Arjun je nejen schopným střelcem, ale i zdatným atletem a jeho pokročilé brnění mu umožňuje dash, tedy zrychlený pohyb na krátké vzdálenosti, kterým se vyhybá kulkám. Má dokonce i svůj vlastní štít, který dokáže absorbovat určité projektily a přetavit je v energii pro power weapons. Takže přesile se může směle postavit čelem a se zamračeným výrazem na tváři. Jakmile začne bitka, nepřátelé na vás začnou pálit ze všech stran a vy se zuby nehty snažíte střílet po všem co se pohne, uhýbat kulkám, tu použít štít, tu se schovat za nějakou nerovnost, támhle dashnout a doběhnout pro healy.

Navíc po vzoru kroužků ze Soníka i lucenity z padlých soků po čase zmizí, takže se snažíte nejen nedostat laserem do oka, ale ještě se střemhlav vrhat pro malá sluníčka. Dalo by se říci, že jde o bullet hell s několika twisty a nebudete daleko od pravdy.Souboje jsou neuvěřitelně plynulé, návykové a díky preciznímu ovládání i ultimátně uspokojující. Prakticky z každé situace se dá dostat, když si všechno správně načasujete a naplánujete a přestože budete někdy nadávat, že je hra nefér, v hloubi duše víte, že je to jen vaše vlastní neschopnost, co zapříčinilo Arjunovu smrt. Jakmile se dostanete do správné flow, stane se bitka tancem o kterém by se porotě ze Star Dance ani nesnilo.

Rytmus závisí na typu protivníků, jimž zrovna čelíte ale i na kvéru, jež Arjun zrovna drží v rukou. Zbraní je v Sarosu přes dvacet typů a každý má ještě určité vlastnosti a statistiky, takže jen málokdy získáte úplně tu samou víckrát za sebou. Máme tu pistole, pušky, brokovnice, kuše, vrhače kotoučů a mimozemské speciality, které sice sají energii z vašeho štítu, ale také způsobují masivní poškození.

Každá ze zbraní má své pro a proti a musíte s nimi hrát jinak. Jak byste asi čekali, brokovnice je super, ale musíte s ní vyrazit tak blízko k nepříteli, že jim dokážete spočítat kazy na zubech. Vrhače kotoučů jsou silné, ale když se netrefíte, trvá dlouho, než kotouč dostanete zpátky. Zbraň můžete mít jenom jednu a měnit ji lze jen když narazíte na jinou, takže občas to bude taková rozhodovací paralýza, jestli si nechat to co máte nebo si vzít papírově silnější kvér, se kterým si tolik nerozumíte. Třeba samozaměřovací puška se hodí do delších bitev se spoustou nepřátel, ale proti bossům je zbytečně slabá. Magnum má devastující damage, ale střílí pomalu a trefit rychle létající cíle mi dalo zabrat víc než vyplodit icebreaker pro první rande.

Správně zvolená bambitka, se kterou umíte, je základem úspěchu, ale přes veškerou snahu a odhodlání všechnu snahu, smrt je nevyhnutelná. Po ní se objevíte zpátky na základně a část surovin, co jste na svých toulkách nasbírali, si přenesete s sebou a zároveň vám zůstane typ zbraně, co jsme naposledy měli v rukou. Za nasbírané zdroje si kupujete permanentní vylepšení jako třeba staty, zvýšení základní úrovně, častější léčebné orby či delší prodlevu, než se vypaří lucenit. Díky tomu se každý pokus počítá a i když neuspějete, vaše hrdinná oběť vás posune alespoň o kousek dále. Na mapě navíc naleznete waypointy, do kterých se z báze můžete teleportovat, takže nemusíte procházet celou obří mapu vždy úplně od začátku.

Housemarque se nechali slyšet, že v tomhle ohledu byl Returnal až moc hardcore a spousta lidí neměla nervy na to, aby ho mohla dokončit. Ale nebojte se, ani tak se nejedná o lážo plážo a na lelkování tu můžete zapomenout. Každou chvíli musíte strčit ruku do oka Sarosova, což je rituál, který rozjede zatmění slunce. A pak Carcosa zařadí druhý rychlostní stupeň. Herní prostředí nahodí zlovolný žlutý filtr, to co před minutou vypadalo jako neškodná tráva se změní v chapadla.

Nepřátelé začnou plodit více lucenitu, ale stanou se ještě agresivnějšími a začnou po vás plivat žluté jedovaté projektily, které snižují váš maximální počet hitpointů. Dokonce i jezírka začnou být otrávená a škodí, když do nich vlezete. Artefakty, které sbíráte, jsou nyní mocnější, nicméně mají po zatmění nezdravé vedlejší účinky, jako vyšší cooldown na dash, zaseknutí zbraně po zásahu od protivníka atd. Většinu máte na výběr, kdy se do eclipse módu přepněte a stojí za to si to dvakrát rozmyslet.

Větší risk je větší odměna, to zajisté, ale na konci každé lokace na vás čeká vypečený boss. Před posledním soubojem chcete mít sice co nejlepší možnou výbavičku a nejvyšší úroveň, ale zároveň i co nejvíc zdraví. Jestli normální bitky byly tanec, tak s bossy vás čeká divoký čardáš, kde zaškobrtnutí bolí víc než když vám na nohu dupne Gwendoline Christie a snadno se stane fatálním. Ale znovu platí, že když se vám daří ladně tančit mezi projektily, dashovat v poslední pikosekundě a přebíjet se strojovou přesností, budete se cítit jako bůh smrti.

Aby byla obtížnost ještě více dle vašeho gusta, po druhém bossovi se odemkne šance modifikovat herní pravidla a můžete si tak buď trochu odlehčit nebo naopak pořádně zatopit pod kotlem. Pomocí výzev a podpor si namíchate lektvar, který následně budete muset vypít pěkně do dna. Můžete zesílit útoky nepřátel, zvýšit účinek nákazy, vypnout objevování halyconů (druhá surovina pro vylepšování obleku) nebo naopak naboostovat svůj damage či upgradovat úroveň artefaktů. Vtip je v tom, že vše musí být v jakés takés rovnováze a každý modifikátor má plusovou nebo mínusovou hodnotu. A jak byste čekali, zjednodušit si vše jde jen zlehka, ale pokud chcete trpět, prostor je znatelně širší.

A na utrpení se připravte, protože lite nelite, Saros je hrou nelítostnou. Náhoda, jež je jednou ze základních ingrediencí Sarosu, je vpravdě dvousečnou zbraní. Někdy vám všechno vychází, najdete zbraň, kterou máte rádi, artefakty, co potřebujete, a vše běží jako po drátkách. Jindy se vám bohové Carcosy bezostyšně vysmívají do tváře a hází na vás healy plnými doušky ačkoliv je váš healthbar plný jak autobus, když zrovna nejede metro, zatímco vaše sloty na artefakty zejí prázdnotou.

A ačkoliv budete občas frustrovaní, úžasná hratelnost vás bude nutit jít dál a dál a zkoušet to znova a znova. Když jsem Saros dokončoval a snažil se hlavního záporáka sejmout podruhé, občas mě tahle zbytečná náhodnost hodně vytáčela, avšak nikdy natolik, abych měl chuť Playstation vypnout, spíš mě to naopak bičovalo k dalšímu paření a dalším a dalším pokusům, protože příště to přece musí vyjít!

A navíc to všechno tak krásně vypadá. Audiovizuál už jsem sice zmiňoval, ale zatímco krásy unreal enginu jsou jasně patrné ze všech videí a screenshotů, já chci vypíchnout zvuk. Na tom s Housemarque spolupracovalo se PlayStation Studios Creative Arts a za soundtrackem stojí skladatel Sam Slater, který dělal mimo jiné na filmovém Jokerovi, Chernobylu od HBO nebo BF 2042. Při pobíhání po epických ruinách zmizelé civilizace se můžete těšit na tklivé post rockové kytarové plochy, které chytnou za srdíčko, ale jakmile začne vzduchem létat olovo a lasery, kytarista zrychlí na tempo metalové, přidají se těžkotonážní beaty a párty začíná.

Sound design je úžasný, monstra zní skvěle, každá zbraň má jiný zvuk, jasně dokážete poznat, kdy potřebujete přebít i bez potřeby očima sjet ke stavu zásobníku. Audiology a dialogy se povedly na jedničku a poslouchat jak Carcosa infikuje lidské přistěhovalce a i váš AI asistent začne glitchovat a mít zlovolné kecy, to je jedna radost a je to důvod, proč od se hry nebudete moci odtrhnout.

Housemarque se Sarosem ukázali, že úspěch Returnalu nebyla jen šťastná náhoda a že patří mezi vývojářskou špičku současnosti. Těch víc než dvacet pět hodin, co jsem s ním strávil jsem si královsky užil a přestože jsem už hlavního bosse sejmul i ve vylepšené superodolné verzi, ještě mě několik návratů čeká. A to nejen abych mohl slintat nad vypiplanými herními prostředími a sbíral zbylé audiology, ale hlavně abych si užil radost bitvy a napumpoval si hektolitry adrenalinu do žil. Long live the Yellow King.

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Sony Czech.