Vyražte na Tau Ceti IV, they said. It will be fun, they said. A tak se 30 tisíc lidičků rozhodlo nasednout do vesmírné lodi Marathon, opustit rodnou hroudu a vydat se vstříc neznámému hvězdnému systému. Vidina nových začátků, nulová hypotéční sazba a tekuté cheeseburgery k večeři, neříkej dvakrát. Ale hlavně je to dobrodružství, které se vyskytne doslova jedenkrát za život. Protože tohle je pro účastníky zájezdu jednosměrná letenka.
Jenže jak to v pohádkách (a hlavně v reálném životě) bývá, věci nikdy nejdou podle plánu. Ryan Gosling by o trýznivé cestě do stejného letoviska mohl vyprávět. Na rozdíl od něj ale Marathon a jeho posádka na Tau Ceti IV dorazili v pořádku. Založili osadu, začali poctivě zkoumat okolí, hospodařit a ukládat audiology, prostě idylka každého vesmírného kolonisty. Jenže jednoho krásného dne nastalo ticho a veškerá výměna zpráv s ostatními lidskými základnami na Zemi a Marsu byla přerušena jak po nepovedeném tinder šmajchlu.
Vyprázdněné osídlení New Cascadia, kterou obývají jen po zuby ozbrojení robotičtí ochránci, jest záhadou. Na druhou stranu je lákadlem pro všechny vesmírné vetešníky a lovce pokladů. V roli runnera, člověka, co vyměnil pohodlí svého lidského těla za umělou skořápku ze sci-fi materiálů a modrou krví v obvodech, se na povrch Tau Ceti vydáme. A budeme objevovat, drancovat a umírat. Znovu a znovu. Převod vědomí do neživého pouzdra má tu výhodu, že se člověk o svou novou tělesnou schránku nemusí zrovna dvakrát starat a když umřete, rychle svou osobnost můžete nastřelit do jiného těla a hurá zpátky do rachoty.
Tohle je premisa pro nejnovější PvPvE extraction střílečku od Bungie, a jak už jsem zmiňoval v předchozím článku, jde tady o hodně. Bungie kdysi mělo neotřesitelnou pozici v pantheonu těch nejlepších a nejúspěšnějších vývojářů, jenže od té doby uplynulo hodně vody. Destiny 2 už generuje peníze sotva na chod serverů plus suché rohlíky a série Halo je mimo jejich dosah už, fíha, 16 let. Noví páni ze Sony tak doufají, že se s Marathonem blýsknou a ukážou světu, jak dělat návykové live-service tituly, ke kterým se hráči budou léta vracet a jejich peněženky budou otevřeny mikrotransakcím.
Je megadobře, že dílensky se jim to povedlo na jedničku. Ale zároveň musíme na rovinu říct, že si to v Bungie neudělali úplně jednoduché. Marathon je výborná hra, o tom není pochyb. Je to především díky spoustě odvážných rozhodnutí ze strany vývojářů. Ta z ní dělají unikát, ale nejdou úplně naproti mainstreamové populaci. Už jen vizuál, který je krutopřísný, plný sytých barev, přesných křivek a inspirovaný grafickým realismem, je závanem svěžího větru v AAA produkci. Marathon srší stylem jak David Bowie v nejlepších letech a kdyby někdo řekl, že jde o tuctovku, zle by pochodil. Ale přečtěte si první negativní recenze na Metacritic a hned je vám jasné, že to není po chuti všem.
Ani já jsem si tím nebyl jistý, avšak již po pár hodinách na Tau Ceti jsem se do téhle lehké úchylárny zamiloval. Pestrobarevné budovy kontrastují s nebezpečnou a tlumenou krajinou plnou zdejší flory. Když počasí zabere, je vše oděno do mokrého kabátku z deště, mlhy a ozdobeno epickými blesky šlehajícími z neznámé oblohy. Shelly, aka umělá těla, do kterých se převtělujete, oplývají neživou krásou a nadpozemskou hladkostí, připomínající keramické masky. Edgy in game filmečky jsou oproti tomu psychadelickým zážitkem, kde se bavíte s nehmotnou AI, robotem se šesti rukama nebo s umělohmotným červem. To je způsobeno i moderními techno-glitchy filtry, kdy se záběry mění z pikosekundy na pikosekundu a všude poletují písmena snažící se emulovat terminálové výstupy v neonově zelené barvě ala Matrix. Je to retrofuturistické, creepy, cool. Pro někoho.
Největším kamenem úrazu, pro majoritu casual pařanů, je však obtížnost, respektive přístupnost. Pustit se do Marathonu totiž chce koule z adamantia, trpělivost mojí ženy a pořádnou dávku odhodlání. Je to hra nesmlouvavá jak bába z finančáku a nejste-li v tomhle žánru kovaní, první hodiny budete jistojistě trpět a tápat, podobně jako já.
Různorodé korporace a frakce runnerům zadávají úkoly, aby plundrování Tau Ceti dávalo smysl. Támhle něco najdi, tuhle něco oskenuj, zabij roboty, postřílej lidi, znáte to. Každá z frakcí má svoje specifika, anarchisté z MIDA jsou agenty chaosu, čili po vás většinou vyžadují udělat co největší brajgl. NuCaloric jsou “ti hodní” a i vzhledem k názvu vás nepřekvapí, že vás odmění i za sběr kytiček. Jestli z nich budou péct rohlíky nebo pervitin z Tau Ceti, je nejasné. Nejpřímočařejší ze všech jsou mecenáši z Arachne, kterým jde jen o to, abyste zabili co nejvíc lidí či UESC robotů.
Základní herní smyčka je jednodušší než psychologický profil prezidenta Trumpa. Vyberete si svůj shell, vybavení, kontrakt a vzápětí jste teleportování do náhodného spawn pointu na zvolené mapě. Poté se snažíte splnit svůj úkol, abyste dostali odměnu ve formě předmětů, zkušeností a reputačních bodů dané frakce a v ideálním případě se z mapy chcete dostat pryč v rámci časového limitu. K tomu slouží exfiltrační body, které váš současný majetek dematerializují a pošlou zpátky na orbit. Selžete a o všechno, co máte v batohu přijdete. Váš majetek tak buď propadne Tau Ceti nebo vaší mrtvou s radostí oberou ostatní runneři.
Únikové body jsou sdílené pro všechny běžce, čili se připravte na to, že o ně může být větší bitva než v pánské volence v tanečních s testosteronovou převahou. Marathon vás nutí neustále kalkulovat a přemýšlet nad možnými riziky a zisky a při plánování útěku to platí dvojnásob. Není nic smutnějšího, než když vás někdo zabije a vylootuje pět sekund před tím, než jste se dostali do bezpečí. Víte-li, že na tom nejste s výbavou nejlépe a čeká vás bitka o právo úniku, je často lepší stáhnout ocas a zkusit to na jiném místě, než potupně umřít a zahodit nasyslené věcičky. Aktivace únikového signálu probíhá tak, že zapnete vysílač, počkáte, než se paprsek plně nabije, což je cca 45 vteřin (záleží na typu únikového bodu) a pak se musíte k vysílači přiblížit a 10 vteřin u něj vydržet.
Ty chvíle, kdy stojíte na exponovaném místě a jen se modlíte k bohům Tau Ceti, ať už se proměníte v subatomární částice a jste v klidu, jsou adrenalinovou terapií. Nejzajímavější na tom je samozřejmě to, že apriori se s ostatními hráči kočkovat nemusíte a nikdo, vyjma Arachne, vás nenutí se navzájem masakrovat. Jenže vzájemná nedůvěra je svině a je to krásný náhled do lidské psychologie. Několikrát se mi stalo, že jsme se s jiným rookem odteleportovali společně, ale nastala i situace, kdy jsme domluvili, že budeme kámoši a jakmile jsem se otočil, dostal jsem kudlu do zad. Doslova.
Jen tak pro detail, zabití hráče má dvě fáze, sejmutí (down), kdy se ještě může hýbat a být snadno oživen, a až poté zabití (ze kterého vás může rebootovat spoluhráč). Pro exfiltraci je potřeba být poblíž únikového vysílače oněch deset vteřin a věřte mi jedno. Sejmout, odkráglovat a vylootovat protivníka během deseti sekund je nemožné. Vede vás tak k tomu primárně zlomyslnost nebo strach, že to udělá ten druhý. Život je zkrátka lajf. A i já, obecně lidumil a kámoš jako hrom, často radši první střílím a pak se ptám. V Nové Cascadii velkou naději v dobrotu lidstva nenajdete.
Stejně jako většina podobných titulů, i Marathon je jednoznačně nejlepší v partě. Standardně mají týmy tři runnery, experimentálně má jedna z lokací mód pro dva, a nakonec jde hrát i solíčko. Když nemáte parťáky, můžete počkat koho vám hra přidělí a osobně doporučuji si dát do kamarádů co nejvíce normálních spoluhráčů, na které při expedicích narazíte. Vaše snažení pak bude o mnoho jednodušší a život méně stresující. Není totiž nic horšího než nefunkční tým, to si kolikrát člověk říká, jestli není prostě
lepší se rovnou odpojit, protože tria, která jsou sehraná, vás smetou jak náklaďák.
Dobrá kombinace shellů a zbraní může výrazně ovlivnit průběh potyček a pokud nemáte předpřipravený tým, je to slušná ruletka. Pouzdra mají různé vlastnosti a schopnosti, například Triage má létající robůtky, co uzdravují spoluhráče, ultimátku, co uzdravuje nebo naopak nakopává zadky EMP výbojem. Assassin se může zneviditelnit, Thief má grappling hook a vidí skryté poklady a tak dále. Dobrá sestava dokáže čerpat z četných synergií a to ani nemluvím o tom, že je super, když se domluvíte, kdo bude krýt ostatní z dálky sniperkou, kdo bude vepředu s kulometem a kdo si to lajzne pěkně zblízka s brokovnicí či nožem.
Pokud vás náhodní spoluhráči nezajímají nebo jste od narození osamělým střelcem, co se spoléhá jen sám na sebe, máte tu dvě varianty. Buď zkusíte jít do solo queue, tedy budete hrát pouze proti ostatním jednotlivcům, nebo si vezmete rooka. Rook je speciální pouzdro, ve kterém nemůžete plnit kontrakty a ani si nemůžete vybírat startovací předměty a pobíháte po lokacích jen s tím, co vám dali do vínku vaši chlebodárci, ale na druhou stranu o nic nemůžete přijít a fakticky můžete jen získat. Rook se tak hodí pro situace, kdy chcete nasbírat suroviny pro upgrady nebo vylootovat nějaký hezký gear a riskovat jen ztracený čas a nervy. Stojíte však proti tříčlenným týmům s potenciálně mnohem lepšími zbraněmi a také ostatním rookům, takže se vyplatí hrát to safe a zbytečně nevystrkovat růžky, aby vám je někdo neupálil sniperkou.
Jste-li však pozorní, můžete jít štěstíčku naproti. Každá mapa má určitý počet týmů, jež jsou do boje vysazeny. Když najdete ostatky mrtvých runnerů, víte, že nebezpečí je nyní nižší a můžete být víc v klidu. Dle lootu, co v mrtvých zůstává, se dá i odtušit, jak na tom byl jejich nepřítel. Nechal tam výbavu, oproti které ta vaše vypadá jek se sbírky na charitu? Asi měli jejich přemožitelé lepší, takže bacha na ně. Nechali tam naopak úplně všechno? Možná je zabili roboti nebo šlo o bitku vícera týmu, což může znamenat, že soupeřů je naživu ještě o ždibec méně. Tvůrci šli tak daleko, že těla ze synthsilku se s postupem času rozkládají a dá se tak vydedukovat, jak dlouho už tam nebožtíci leží. Konečně šance zúročit znalosti z detektivek.
Nejdůležitější však je mít uši na šťopkách. A headset na hlavě. V Marathonu se vyplatí bedlivě poslouchat a vnímat, co se kde šustne. Dle zvuků střelby odhadnete, kde se zhruba nachází nepřátelský tým a proti komu bojuje a když je někdo hodně blízko, můžete slyšet jeho kroky, které zní jinak v závislosti na rychlosti běhu/chůze a povrchu. Ani nedokážu spočítat, kolikrát jsem se krčil v koutě s nožem v ruce a srdcem bijícím v rytmu, ze kterého by se kardiologovi udělalo špatně, a doufal, že protivník odejde někam jinam. Nebo že naopak nepozorně proběhne kolem a já ho srabácky zakuchnu or will die tryin‘.
Sound design se vývojářům povedl na jedničku a po čase dokážete nejen rozpoznat zvuky jednotlivých zbraní, ale i kroky lidí a robotů. Dopředu budete vědět, že je za rohem hnízdo zmutovaných klíšťat nebo toxických kytek, které vám dokážou nehezky znepříjemnit život. Zvuky zbraní, robotů a celého světa jsou lahůdkou pro uši stejně jako éterický soundtrack, který nádherně kombinuje futuristické synťáky s vokálními samply. Navíc nikdy neruší a doplňuje atmosféru ve chvílích, kdy je potřeba.
O Marathonu by se dala napsat ještě hromada textu, ale nevím, kdo by to vlastně chtěl číst, namísto toho, aby ho šel hrát. Čili shrnu jen to nejdůležitější. Bungie se povedlo stvořit skvost a už dlouho jsme tu neměli titul, který by byl tak osobitý. Než se do něj dostanete, je to pot a dřina, stejně jako onen 42kilometrový závod, po kterém je pojmenovaný. Budete umírat, živořit s výbavou a plakat nad každým ztraceným předmětem, ale jakmile se z této fáze dostanete, je to opravdová lahůdka. A to říkám jako někdo, koho tento žánr jinak míjí víc než svéprávnost Filipa Turka.
Marathon vám nedá nic zadarmo, ale o to víc si těch odměn budete vážit, protože víte, že jste si je zasloužili. End game content, což je v případě první sezóny výlez do mrazivých Cryo Archives, je epický a chcete-li z něj vytěžit maximum, budete potřebovat excelentní spolubojovníky a mít pro strach uděláno. Nejen, že se musíte vypořádat s hardcore AI roboty, ale i s dalšími crews, které budou mít víc než slušné vybavení, neboť musí splnit vstupní podmínky pro minimální hodnotu equipu. Selhání tak automaticky bolí ještě víc.
To, co z Marathonu dělá tak výbornou záležitost, je však i jeho největším problémem. Rozhodně nejde o mainstreamovou věc, ostatně jsem za 80 hodin, co jsem na Tau Ceti strávil, nepotkal ani jedno dítě, ale spíše třicátníky. K nejlepšímu gearu se musíte prokousávat dlouhé hodiny, plnit spoustu kontraktů a naučit se specifika všech shellů a občas mít i trochu toho štěstí. Nebo se můžete spokojit s tím, že jste casual hráč a nebudete mít nejvyšší rank ani špičkové itemy a jen si budete užívat svůj virtuální život na Tau Ceti. Ostatně Bungie nezapomnělo, jak dělat hry návykovější než heroin a jejich signature move v podobě vymazlené gunplay funguje.
Problém však tkví v tom, že Bungie nemá jen udělat pecku, potřebuje vydělat. Vývoj titulu stál majlant, odhady mluví o částce kolem 250 milionů dolarů, a Sony chce vidět zářivá zelená čísla. A můžeme si býti jistí, že tam nejsme ani náhodou. Dle analýz to vypadá, že se prodalo zhruba milion a půl kopií. Cena základní edice je navíc nízká, 40 dolarů, takže za použití kupeckých počtů a s odečtem marží různých platforem se dá říct, že momentálně jsme na čtvrtině nákladů.
A to věru není dost. Nedá se předpokládat, že by Marathon potkal osud Concordu a Sony by ho zařízlo už za pár týdnů, ale jestli se počet hráčů nezvedne, asi ho nečeká desetiletá štace jako v případě Destiny. A to by byla nehorázná škoda. Bungie si totiž za Marathon zaslouží nejvyšší uznání a řád Master Chiefa. Místo konformity šli na trh se stylovkou, která je neuvěřitelně zábavná a u které vám nahrané hodiny budou přibývat nehorázným tempem. Občas se budete bát, budete nadávat, budete frustrovaní, ale na konci dne budete šťastní, že jste se na Tau Ceti mohli vydat a každý úspěšný run ve vás vyvolá nefalšovanou euforii a chuť se vracet znovu a znovu.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Sony Czech.
