Když se řekne God of War, většině hráčů se vybaví epická výprava severskou mytologií a vousatý Kratos, který se snaží být lepším otcem. Jenže než přišel God of War a následně God of War Ragnarök, byla tu éra zběsilého mlácení bohů, titánů a všeho, co se jen odvážilo postavit spartskému řezníkovi do cesty. A právě do tohoto období spadá i God of War: Sons of Sparta.

Sons of Sparta nás vrací do časů, kdy byl Kratos zosobněním pravého syna Sparty. Příběh se odehrává před událostmi řecké trilogie a rozšiřuje motiv jeho spartského dědictví. Nemusíte se však bát, že byste přišli o Krata tak, jak ho znáte. Zabiják bohů má i několik scén, v nichž vypráví svůj příběh z mladických let dcerce Kalliopé, a pro fanoušky původní série se jako bonus vrací i jeho originální hlas – Terrence C. Carson. Proč studio dalo přednost jemu před Christopher Judge, který převzal roli později, můžeme jen spekulovat. Možná se tvůrci chtěli návratem do minulosti více přiblížit původnímu ztvárnění, nebo Carsona oslovili i s ohledem na chystaný remake trilogie. To jsou však jen domněnky.

Prim zde ale hraje hrdinova mladší verze. Ta sice namluví o něco více dialogů, rozsáhlé filozofické monology však rozhodně nečekejte. Ostatně k nim není důvod – příběh si o ně neříká. Kratos se svým mladším bratrem Deimosem pravidelně opouští brány Sparty, aby v rámci výcviku prozkoumávali okolí a plnili své povinnosti. Po jedné z výprav zjistí, že se ztratil jejich spolubojovník, a rozhodnou se – především na Deimosovo naléhání – vydat po jeho stopách. Cestou narazí na různé postavy z řad lidí i mýtických bytostí a navštíví několik rozmanitých oblastí. A to je v zásadě vše.

Aby bylo jasno – Sons of Sparta je spin-off, který se vydává zcela jinou cestou než hlavní série. Ta byla poctivým hack and slashem, zatímco zde máme čistokrevnou metroidvanii. Pokud vám tento pojem nic neříká, vzpomeňte si třeba na Blasphemous, Hollow Knight nebo Ori and the Blind Forest. A pokud ani to nepomůže, jednoduše počítejte s 2D plošinovkou zaměřenou na průzkum, postupné odemykání mapy a návraty do již navštívených lokací.

Zpočátku prozkoumáváte lesy a pláně v okolí Sparty, později se podíváte i do nakažených vinic, močálů, pustin, kamenolomu či stok. Výběr prostředí je poměrně pestrý a tvůrci si připravili i několik pěkných výhledů a drobných pomrknutí pro fanoušky.

Protože jde o metroidvanii, musíte počítat s tím, že se na některá místa vrátíte opakovaně – při první návštěvě je totiž nebudete moci plně prozkoumat. Postupně narazíte na chrámy bohů, kde vám kněžka předá dary umožňující zpřístupnit dříve nedostupné lokace. Na druhou stranu je třeba přiznat, že některé návraty přicházejí až nehezky pozdě a motivace se vracet může slábnout. Ne snad že by odměny nebyly užitečné, ale často jsou zkrátka příliš daleko.

Rychlé cestování je zde téměř sprosté slovo. Po mapě jsou rozesety zmíněné chrámy s portály, které umožňují přesun mezi nimi, občas narazíte i na lanovku sloužící jako zkratka. Pohyb urychlí také božské sandály, ty však spotřebovávají energii, takže je lepší šetřit si je na delší skoky do nových oblastí.

Lokace jsou kromě sběratelských předmětů samozřejmě plné nepřátel. A právě zde mám rozporuplné pocity – podobně jako u příběhu. Vývojáři čerpali z řecké mytologie, takže narazíte na minotaury, gorgony, satyry, mýtické ptáky či kostlivce. Problém je, že mezi nimi není mnoho rozdílů. Jednotlivé typy se často liší jen barvou nebo drobnou variací útoků. To platí pro legionáře, nemrtvé, kentaury i gorgony. Výjimkou jsou snad minotauři, jejichž tři varianty vedle sebe působí téměř jako vývojová linie pokémona.

Celková plejáda tak působí lehce odfláknutě. Dá se pochopit, že u tohoto typu hry není snadné vymýšlet desítky unikátních monster, ale přece jen by větší rozmanitost neuškodila. Možná by zde opravdu platilo, že méně je někdy více – zvlášť s ohledem na zvolený vizuální styl.

Samostatnou kapitolou jsou bossové. Nejsou vyloženě epickí, ale dokážou potrápit. Třeba Alastor, démon krve, mě dokázal porazit nesčetněkrát a chvílemi jsem se bál, že se zaseknu. Naopak Stymfalští ptáci si jsou příliš podobní, a ztrácejí tak punc jedinečnosti.

Soubojový systém stojí na třech typech nepřátelských útoků, které se liší barvou – podle ní poznáte, zda útok odrazit, vykryt, nebo se mu vyhnout. Při střetech s větším počtem nepřátel však snadno ztratíte přehled a boj se změní v chaotické sekání a uhýbání.

Kratovy schopnosti rovněž vyvolávají smíšené pocity. Ano, můžete odemykat komba a další dovednosti za nasbírané orby, ale v praxi si většinou vystačíte se základními útoky, úskokem a obranou. Zajímavostí je speciální útok, který doplňuje část zdraví – vedle klasických lektvarů jde o poměrně neobvyklý způsob léčení.

Na dálku časem získáte prak, užitečný hlavně proti létajícím nepřátelům a při získávání některých předmětů. Hlavní roli však hrají kopí a štít, které využijete prakticky po celou hru. Postupně u nich obměňujete jednotlivé části, takže můžete způsobovat ohnivé poškození nebo si útoky doplňovat energii či manu. Nechybí ani levelování výzbroje – připravte se však na důkladné prohledávání mapy kvůli potřebným materiálům.

Vizuální stránka je podle mě nejkontroverznější částí hry. Metroidvanie často sázejí na retro styl, a zde se vývojáři zjevně inspirovali především hrou Blasphemous. Lokace sice nejsou tak temné, ale otázka zní: bylo to skutečně nutné? Místy jsem měl pocit, jako bych se vrátil do dětství a hrál na starém PC Lvího krále – a to mi ke značce God of War příliš nesedí.

Některé scenérie jsou povedené, jiné působí šablonovitě. Když srovnám vizuál s tituly jako Ori and the Blind Forest nebo Hollow Knight, které pracují s odlišnou, ale výraznou stylizací, Sons of Sparta z toho nevychází nejlépe. Na druhou stranu je fér uznat, že někomu může tento přístup vyhovovat více.

O hudbě však není pochyb. Soundtrack má opět na starosti Bear McCreary, autor hudby k severské sáze God of War. A inspirace je znatelná – čekají vás klidné pasáže i úderné skladby s epickými chorály, které dokážou navodit pocit, že hrajete plnohodnotný díl série.

Sons of Sparta není revoluce. Je to plošinovka, která lehce rozšiřuje lore zavedeného univerza a nabízí pohled na Krata v době dospívání a na jeho vztah s bratrem. A to je zároveň její hlavní přínos. Jinak jde o metroidvanii se všemi jejími zákonitostmi – tak průměrnou, až to zamrzí. Jediné další pozitivum, které mě napadá je, že obsahuje české titulky.

Ano, i přes výhrady dokáže na několik hodin zabavit. Že bych si na ni však za pár měsíců či let vzpomněl vedle silnější konkurence v žánru, na to bych si nevsadil. Ostatně kdyby ve hře nebyly krátké sekvence s dospělým Kratosem, mohla by se klidně jmenovat třeba Leonidas: Syn Sparty.

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Sony Czech.