Říká se, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. Ve studiu Team Ninja se však rozhodli, že ne dvakrát, ale rovnou třikrát skočí do řeky jménem Nioh a ukážou, že to jde. Možná si řeknete něco ve stylu „super, další soulsovka“, jako by jich už nebylo dost, ale pokud lze o nějaké sérii tvrdit, že je vším možným, jen ne další obyčejnou soulsovkou, pak je to právě Nioh. Team Ninja totiž byl v roce 2017 tím studiem, které se odvážilo vyzkoušet něco nového a do té doby nevídaného. Vzalo příběh Angličana Williama, jenž pronásleduje Edwarda Kelleyho až do Japonska, aby překazil jeho zlovolné plány, a sám se přitom stane nevídaným samurajem.
Příběh byl na svou dobu, nebojím se říct, poměrně svěží novinkou. Většina souls-like titulů a hlavně ty původní, odbývá vyprávění spíše náznaky a stopami rozesetými po mapě, zatímco zde jsme se dočkali přece jen jasnějšího rámce včetně filmových sekvencí. Ta hlavní změna však spočívala ve zvoleném prostředí – středověké hrady a prastará města vystřídalo malebné Japonsko se všemi svými démony Yokai a úspěch byl prakticky zaručen. Dokázalo ale studio svůj triumf zopakovat i potřetí? Nebo se v případě Nioh 3 už bavíme o vyčpělém titulu, který místo svěžího větru zavání spíše rozkládající se mršinou?
Novým hrdinou po Williamovi a po míšenci démona a člověka z druhého dílu je Tokugawa Takechiyo, budoucí šógun v období Edo. Tvůrci se tak i nadále drží historických osobností a reálných lokací, ovšem zasazených do alternativního vesmíru plného démonů, magie a nadpřirozených sil. Za sebe mohu říct, že si mě tahle kombinace získala, a pokud by se něco podobného mělo skutečně odehrát, Japonsko nebo Čína by byly prvními zeměmi, kde bych s ohledem na jejich kulturní historii na takový scénář vsadil.
Takechiyo je nicméně zrazen a během souboje je s pomocí svého strážce přenesen do doby svého dědečka, přímo uprostřed občanské války. To by samo o sobě nebylo nic nového – i v předchozích dílech se neustále válčilo, jak bylo v Japonsku zvykem snad od nepaměti. Novinkou je však práce s cestováním časem. Nejde sice o mechaniku, kterou byste mohli přímo ovládat, ale díky příběhu se podíváte do několika historických období, mezi nimiž leží propastné rozdíly v řádu stovek let. V každé éře se přitom objevuje záhadný monstrózní Yokai snášející se z nebes, kterého přivolává některá z výrazných osobností dané doby, lačnící po moci.
Váhám, zda brát cestování časem za účelem „očištění historie“ jako něco skutečně inovativního – podobné motivy jsme už viděli mnohokrát. V rámci souls her však pravděpodobně jde o jedno z prvních, ne-li vůbec první použití tohoto prvku, takže jej vnímám spíše jako plus. Nejenže díky tomu potkáme více postav, ale zásadně se mění i samotné prostředí, které je pro každou éru specifické. O nepřátelích už se to bohužel říci nedá. Na druhou stranu je potřeba tvůrcům přičíst body za snahu ozvláštnit vyprávění, aby se znovu neodehrávalo ve zcela stejných kulisách.
Asi nejvýraznější proměnou však prošlo prostředí z hlediska rozsahu. Pryč jsou mapy, kde jste si vybírali hlavní či vedlejší úkoly a lineárně postupovali příběhem bez větší možnosti průzkumu, což byla oblast, ve které se série lišila od otevřenějších Dark Souls nebo pozdějšího masivního Elden Ringu. Právě jím se možná tvůrci inspirovali a tentokrát předkládají rozlehlé mapy, které lákají k objevování svých zákoutí plných skrytých pastí i lákavých odměn.
Tento krok jsem přivítal s nadšením. Ne že by předchozí díly nenabízely dostatek míst pro schovávání přátelských Yokai nebo truhel s vybavením, ale vše bylo omezeno rozsahem jednotlivých misí, které byly občas spíše menší než větší. Otevřený svět zkrátka poskytuje více prostoru k objevování, hledání alternativních cest i k práci s rozmístěním nepřátel a nástrah. Rozsah se tak výrazně zvětšil, a to nejen z hlediska průzkumu, ale i nových herních prvků. Lokace jsou nyní doslova prošpikované truhlami, speciálními místy k modlitbám, čtyřmi druhy přátelských a roztomilých Yokai a také několika typy minibossů. Za zmínku navíc stojí hned tři nové mechaniky.
První z nich jsou Spirit Veins – místa, která využívají schopností duchovních strážců nasbíraných během příběhu a umožňují vám dostat se na jinak nepřístupná místa. S pomocí některých strážců přeběhnete po skalní stěně nad propastí, s jinými se zase vznášíte na vrchol hory. Ne všechna zákoutí jsou tak dostupná hned po objevení a hra vás jemně „nutí“ se vracet po splnění určité části příběhu, respektive po porážce konkrétního bosse. Je však čistě na vás, zda toužíte sesbírat úplně vše, odemknout si trofeje a uspokojit svého vnitřního křečka, nebo mapou jen proběhnete, dohrajete hlavní příběh a tím pro vás hra skončí. Věřím ale, že takových hráčů bude minimum a stejně jako mně vám zvědavost nedá a budete se vracet. V pozdějších fázích hry tak můžete narazit i na zcela nové druhy bossů.
Návraty se navíc vyplatí, protože se později na mapách odemykají i vedlejší úkoly. Ty sice příběhově nejsou nijak oslnivé, ale přivádějí do lokací nové nepřátele a výzvy a nabízejí odměny, díky nimž lze snáze porazit další nepřátele. Pokud vás napadne, že to znamená spoustu běhání sem a tam, mohu vás uklidnit – i tentokrát je k dispozici rychlé cestování mezi svatyněmi a posvátnými sochami. Postupem času se navíc odemkne i funkce rychlejšího běhu, takže krajinou můžete doslova prosvištět.
Druhou novinkou jsou Crucible Spikes, speciální krystaly, kolem nichž se objevují vlny Yokai zakončené minibossem, kterého je třeba odeslat zpět do pekla, nebo odkud tito japonští pekelníci vlastně pocházejí. Odměnou je posílení duchovních strážců, odemykání jejich nových útoků a občas i zajímavý kus výbavy.
Kromě dalších drobností má každá historická etapa také speciální lokaci zvanou The Crucible, nad níž se vznáší zmíněný obří Yokai. Ta představuje fragment démonické říše Yokaiů a kromě silnějších nepřátel přináší i různá omezení. V ledové říši se například pomaleji dobíjí energie, zatímco v ohnivé oblasti můžete při špatném pohybu snadno uhořet.
Vývojářům musím zkrátka zatleskat. Přechod z uzavřených lokací do otevřeného světa nepodcenili a mapy nejsou prázdné, ale zároveň ani zbytečně přeplácané. Navíc mají rozumnou velikost, takže nehrozí úmorné běhání po prázdných pláních, jaké známe třeba z Assassin’s Creed Valhalla nebo Zaklínače 3: Divokého honu. Tvůrci navíc zakomponovali systém úrovní objevování – za každou odemčenou úroveň, získanou průzkumem mapy, dostáváte různé bonusy a nakonec se vám zobrazí i všechny sběratelské předměty. Pokud tedy něco minete, můžete se pro to kdykoliv vrátit. Jde o velmi příjemný systém odměňování, který dělá z bádání zábavu a nestresuje hráče třeba tím, že nemůže najít posledního Kodamu.
Při procházení lokacemi se samozřejmě nevyhnete soubojům, ať už s lidmi, zvířaty nebo démony. Bojový systém navíc prošel velmi výraznou proměnou, respektive hra dostala jeden nový bojový styl. Těžko říci, co vývojáře k tomuto kroku vedlo, a nemohu se zbavit dojmu, že jde i o reakci na dvě hratelné postavy v Assassin’s Creed: Shadows, to však není tak podstatné oproti dopadu, jaký má tato změna na celkovou hratelnost.
První styl je klasický a dobře známý z předchozích dílů. Samuraj střídá tři typy postojů, které ovlivňují způsob udílení zranění i spotřebu energie. Osobně jsem tímto stylem odehrál zhruba první polovinu hry. Staví na pomalejších, zato silnějších úderech a každé včasné vykrytí útoku je odměněno doplněním části staminy, včetně jejího postupného čerpání po provedeném útoku, jak jsme byli zvyklí už dříve. V pozdějších fázích mi však začalo připadat, že mi tento styl nedává dostatek prostoru reagovat na některé útoky bossů, respektive že s nimi nedokážu držet tempo. Postupně jsem tak začal dávat přednost druhému přístupu.
Ten je založený na bojovém umění ninjů, tedy filozofii „udeř a zmiz“. Místo střídání postojů máte k dispozici tři pozice pro vrhací zbraně – kunai, hvězdice a celou řadu dalších pomůcek, ať už fyzických nebo magických. Jejich počet se během souboje doplňuje na základě zásahů nepřítele a slouží především k boji na dálku, i když i tento styl využívá klasické palné zbraně, které se od dob prvního Niohu prakticky nezměnily.
Zpočátku mi tento styl připadal slabší, protože zbraně, které ninja používá – jako tonfy, nunchaky, rukavice s drápy nebo i meč – neudělují tak vysoké poškození a i přes rychlost útoků trvá poražení nepřítele o něco déle. Jeho hlavní výhodou je však rychlá regenerace staminy, která se ještě zrychluje při úspěšném úhybu. To samé už ale neplatí pro nepřátele, kterým naopak rychlé zásahy staminu svižně ubírají, což vám umožní zasadit devastující úder ve chvíli jejich vyčerpání. U bossů má tento systém navíc tu výhodu, že se jim ukazatel výdrže postupně zmenšuje, takže později už nemají takový prostor pro dlouhé série útoků.
Aby toho nebylo málo, vývojáři přidali rozsáhlé sady schopností jak pro samuraje, tak pro ninju, pomocí nichž lze vylepšovat obranu, útok i další vlastnosti postavy. Díky tomu se boj stává ještě propracovanějším a postupem času i přívětivějším. Mně osobně se velmi líbila ninja schopnost, která po úspěšném přerušení speciálního útoku nepřítele automaticky přesune postavu za jeho záda, kde je soupeř samozřejmě zranitelnější a lze ho bez větších zábran začít drtit.
Na druhou stranu musím uznat, že kromě těchto skillů se postupně odemykají i nové útoky pro jednotlivé zbraně, speciální schopnosti z Crucible sfér, několik druhů vylepšování výzbroje u kovářky a práce s dušemi Yokai ve svatyních. Pokud jste hráli předchozí díly série, pravděpodobně vám to ani nepřijde a díky tutoriálům se poměrně rychle zorientujete, ale celkově může být mechanik ve hře až příliš mnoho. Některé útoky jsem během hraní vůbec nepoužil a bez problémů jsem se obešel i bez nich. Ano, možná by mi místy průchod hrou usnadnily, ale šlo to i bez nich a mně se jednoduše nechtělo neustále přepínat mezi zbraněmi a studovat jejich jednotlivé kombinace. Nedělal jsem to v předchozích dílech a neměl jsem potřebu to měnit ani nyní.
Jednou z věcí, které musím hře vytknout, ačkoliv jen následuje šlépěje svých předchůdců, jsou tuny a tuny nejrůznějšího materiálu, zbroje, předmětů a zbraní. Postava dokáže v inventáři unést až 2000 položek, což je jednoduše absurdní. Oceňuji snahu vývojářů vytvořit různé sety výzbroje, ale realita je taková, že z každé poražené nestvůry vypadne několik předmětů, které se po pár hodinách hraní slévají do nepřehledné změti. Ano, můžete si filtrovat nejnovější kusy, ale i tak vám jich přibývají desítky.
V praxi navíc většina z nich nemá skutečné využití. Hrou jsem procházel prakticky se dvěma zbraněmi pro každý bojový styl a zbytek mě naprosto míjel. U zbroje se člověk alespoň snaží poskládat kompletní set a získat bonusy, ale u zbraní mě zajímala především útočná čísla a až poté případné efekty. Pokud jsem byl zvyklý na katanu s oštěpem nebo sekeru, pak mě odachi či další asi čtyři typy zbraní jednoduše nezajímaly. Ano, vývojářům slouží ke cti rozmanitý arzenál, to jim neupírám, ale snížení drop ratingu předmětů padajících z nepřátel by hře rozhodně prospělo. Nakonec to dopadlo tak, že jsem si u kovářky nastavil filtrování tří nejnižších úrovní kvality a vše automaticky rozebíral na součástky, které sice nezabírají místo, ale reálně jsem je také příliš nevyužil.
Můžete sice namítnout, že si přece mohu ze země vzít jen to, co chci, a zbytek ignorovat, ale ruku na srdce – kdybyste se po každém souboji přehrabovali v kořisti o deseti položkách, velmi rychle byste začali sbírat všechno, jen abyste se nezdržovali. Přesně to se mi také stalo. Samostatnou kapitolou jsou pak různé podpůrné předměty, z nichž jsem ve výsledku používal sotva pět typů a u zbytku jsem vlastně ani netušil, k čemu přesně slouží. I zde by se dalo výrazně ubrat.
Bohužel právě nepřátelé jsou tím, co nový přírůstek do série Nioh sráží nejvíce. Doufal jsem, že s přechodem na otevřený svět se dočkáme celé plejády nových monster, ale v tomto ohledu přišlo poměrně tvrdé vystřízlivění. Buď se vývojářům do navrhování nových protivníků nechtělo, protože už měli funkční systém, nebo je asijský panteon skutečně vytěžený na maximum a nezbývá než recyklovat, recyklovat a znovu recyklovat. Troufnu si tvrdit, že více než tři čtvrtiny běžných nepřátel tvoří staří známí – démonické deštníky, želvě podobní Kappové, Yokai válečníci či lidští vojáci, kterým se mění maximálně uniforma.
Zbylou část pak představují především bossové a minibossové, mezi nimiž se bohužel také objevují kusy z předchozích dílů, což mě upřímně zamrzelo. V rámci dema bylo možné narazit na obřího Yokaie s dlouhým krkem a holí, který se po vyčerpání zmenšil na lidskou velikost a ve hře pak funguje jako běžný nepřítel. Ten na mě už během první ochutnávky udělal silný dojem, stejně jako první Crucible boss Jakotsu Baba. Podobný pocit se mi však později dostavoval už převážně jen u hlavních bossů. Ti jsou precizně navržení a vypadají skvěle jak po stránce vizuálu, tak z hlediska bojových stylů a efektních, na pohled působivých útoků. A dokážou dát i pořádně zabrat. Musím přiznat, že ačkoliv jsem sběratel trofejí a oba předchozí díly i jiné souls tituly jsem dotáhl k platině, našli se zde protivníci, u nichž jsem pociťoval poměrně silnou frustraci. O to sladší ale bylo následné vítězství.
Naštěstí na vše nemusíte být sami. Po mapách jsou rozesety modré a červené hroby, díky nimž si můžete přivolat NPC verze ostatních hráčů a využít je buď při soubojích s bossy, nebo jen při průchodu krajinou. Červené hroby navíc vyvolají nepřátelské NPC, z nichž kromě vybavení získáte i pohárky sloužící k přivolání skutečných hráčů. Ty lze mít aktivní až dva současně. Osobně se mi však během několika desítek hodin hraní, a to i v době, kdy už byla hra běžně dostupná, nepodařilo přivolat jediného živého hráče, ačkoliv netuším proč. Naopak jsem se několikrát připojil do světů ostatních a pomohl jim s průchodem, převážně u prvních bossů, kteří už s mým levelem kolem stovky nepředstavovali větší hrozbu. Následovala tradiční úklona na znamení úcty domovskému hráči a návrat do vlastního světa. V rámci multiplayeru jsou k dispozici také expedice.
Během hraní třetího Niohu mě několikrát napadla otázka, zda se dočkáme dalšího dílu. Novinka nabízí vše, co přinesly předchozí dvě hry, a přidává k tomu poměrně zásadní inovace v podobě rozšířeného světa, který však ani s bohatou historií Japonska a při minimální obměně nepřátel nelze těžit donekonečna. Navíc hra už nyní, což mě štvalo i u předchozích dílů, nabízí na hlavní obrazovce možnost zakoupit season pass, jenž má přinést další dvě DLC, stejně jako tomu bylo dříve. Osobně mě tento přístup mrzí, protože je zřejmé, že vývojáři už další části příběhu buď mají hotové, nebo s nimi minimálně počítají. Ty přitom mohly být součástí základní hry a přiblížit ji svým rozsahem spíše Elden Ringu, než aby byly schované za nálepkou DLC, ve které jednoduše vidím snahu vydělat další peníze.
Na druhou stranu, hra i přes několik drobných výtek a výraznou recyklaci nepřátel dosahuje velmi vysokých kvalit a dál buduje silnou značku, které se podařilo vytvořit vlastní subžánr souls-like her se solidními základy a nezaměnitelnou identitou. Je tak jen na tvůrcích, zda budou v sérii pokračovat, nebo se po vydání DLC vrhnou na zcela novou značku. Pokud bych měl nyní hlasovat, pak rozhodně prosím o další díl, protože tento je jednou z nejlepších her, jaké jsem v rámci tohoto žánru za celou jeho historii mohl hrát.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme KOEI TECMO
