V dnešní recenzi se podíváme na jeden starší kousek, ke kterému jsem se naplno dostal až v dnešních dnech. Rozhodně toho však nelituji. Když autoři z menšího studia Door 407 oznámovali titul Diplomacy is Not an Option, slibovali kombinaci RTS, obranných vln i stavění hradu ve středověké fantasy lokaci, kde vás nepřátelské hordy nešetří. Hra konečně vyšla v říjnu 2024, po dlouhém vývoji v Early Accessu, a přinesla to, co se od ní očekávalo: masivní bitvy, nutnost strategie, budování ekonomiky, obrany i rozhodování, která mají smysl. V dnešním moři strategií a tower defense her se tahle poloha jeví jako svěží a jak se titul povedl, to se již dočtete na následujících řádcích.

Příběh staví na poměrně jednoduchém, ale efektivním základu. Vžijete se do role lorda, který musí vykonat rozkazy od rozmazleného krále, čelit vzpourám vlastních poddaných, vypořádat se s chudobou, řešeními zdrojů a s nepřáteli, kteří přicházejí ve vlnách. Hra vám dává volnost – můžete se rozhodnout, zda potlačíte vzpouru, nebo se přidáte ke rebelům či půjdete svou vlastní cestou. Tato možnost volby není jen kosmetická, mění se prostředí, situace, někdy i mise, což dává pocit, že rozhodnutí mají váhu. Téma diplomacie – nebo spíše její absence – se tu nevyužívá jen v názvu; většina řešení vede cestou zbraní, pevností a strategie spíše než rozhovorů a kompromisů.

Herní mechanismy jsou postavené na tom, že musíte balancovat mezi rozvojem, obranou a udržováním spokojenosti obyvatel. Stavíte hradby, věže, brány, budujete infrastrukturu pro výrobu dřeva, kamene, železa, zlata. Zemědělství a potraviny nejsou okrajovou záležitostí – vojsko bez zásob hladoví, poddaní jsou nespokojení, nemoc se šíří, obnova poškozených zdí nebo budov je zásadní. Jakmile dorazí vlna nepřátel, zvlášť při silnějších útocích, je třeba mít promyšlené obranné linie, cestu pro nástup nepřátel, místa, kam ustoupit, a strategii, jak minimalizovat ztráty. Hra neodpouští chyby v plánování; když podceníte cestu, přes kterou se nepřátelé dostanou, situace se velmi rychle pokazí a vám nezbyde než si daný level zopakovat.

Velkou devizou je rozsah bojových scénářů a režimů. Kampaň nabízí více než 25 misí, zahrnuje tři frakce, různé příběhové větve a možné konce, což zpestřuje zážitek. K tomu přibyla řada variant mimo kampaň – režimy Sandbox, Výzvy (Challenges) či nekonečné vlny (Endless Mode). K dispozici je také editor, který umožňuje vytvářet vlastní mapy, řídit útoky nepřátel, nastavovat cíle a sdílet výtvory komunity přes Steam Workshop. V tom tkví bezesporu markantní přidaná hodnota, jelikož i když hra sama o sobě má silný obsah, možnost ho rozšířit vlastním způsobem se rozhodně počítá.

Z technického hlediska musím hru pochválit, jelikož na mém notebooku se vše hýbalo velice svižně i při situacích, kdy se na obrazovce odehrávaly boje stovek postav. Uživatelské rozhraní je sice funkcionalitou bohaté, ale chybí mu někdy jemnější ladění přehlednosti. Často je nutné kontrolovat více panelů, stav zdrojů, civilní zóny, vojenské jednotky – a někdy se člověk ztratí v tom, kde co spravit, kam jakou jednotku poslat, která věž má opravovat – když je tlak vln velký, každá ztráta se počítá. Pro nováčky může být zvládnutí správné obrany i ekonomiky obtížné, a některé mapy či výzvy působí až dosti přísně. Ale právě tohle je část zkušenosti – hra vás tlačí, abyste přemýšleli a plánovali dopředu.

Atmosféra hry funguje sakramentsky dobře – stylizace je velmi hravá, lehce karikaturizovaná, díky čemuž působí odlehčeným a přístupným dojmem. Hudba a zvukový doprovod podtrhují občas epické chvíle, když hradby praskají a obranní střelci stojí proti nepřátelům. Efekty projektilů, balisty či katapultů mají hmatatelný dopad, zejména když je vidět trajektorie kamene či šípu. To dává pocit, že samotné boje mají váhu, nejenom že horda přichází, ale že vaše pevnost skutečně bojuje o každý metr.

Ne všechno ale funguje dokonale. Umělá inteligence nepřátel není vždy kreativní – většinou útočí nejkratší cestou, využívá slabiny, kde je najde, ale často nedokáže reagovat na strategické pasti hráče tak, jak by si člověk představoval. V některých misích jsem pocítil, že stačí postavit silnou obranu na jediné místo a nepřátelé si do této pasti prostě automaticky naběhnou. Délka kampaně je solidní, ale pokud nejste skutečný fanoušek stavění obranných prvků a konfrontací s obrovskými vlnami nepřátel, některé přechody mezi misemi mohou působit stereotypně – design misí se sice snaží, ale jádro hratelnosti zůstává stejné.

Diplomacy is Not an Option je tedy titulem, který na rozdíl od pouhého klikání a stavění nutí hráče přemýšlet i v dlouhodobějším časovém horizontu ohledně rozmístění jednotek a plánování obrany tak, abyste ustáli neustále se přibližující nájezdy nepřátelských hord. Jedná se o hru určenou pro fanoušky obranných real-time strategií, kteří si ji zajisté vychutnají do sytosti. Nebál bych se ji však doporučit ani těm, kteří by s podobným žánrem chtěli začít, je to skutečně jízda.