Možná je to jen můj dojem, ale mám pocit, že v poslední době zažíváme lehký přetlak v žánru souls-like her. Když jsme měli jen sérii Souls, vycházela jedna taková hra jednou za pár let a vždy šlo o událost, na kterou se všichni těšili a představovala skutečnou výzvu. Teď tu ale máme hned několik titulů během pár let, a to především z asijského prostředí. Byl tu Wo Long: Fallen Dynasty (březen 2023), pak Black Myth: Wukong (srpen 2024), a do toho byl oznámen i třetí Nioh, který jako první do těchto vod vůbec vstoupil. A nyní se přidává i Wuchang: Fallen Feathers.
Když se podíváme i mimo Asii, nesmíme samozřejmě zapomenout na Elden Ring (únor 2022) a jeho spin-off Nightreign (květen 2025) od samotných otců žánru, studia FromSoftware, nebo na Lies of P (září 2023) či Lords of the Fallen (říjen 2023). Ne že by se jednotlivé hry nedaly odlišit, ale přece jen toho začíná být trochu moc.
Studio Leenzee se tak pouští do vod, které jsou v poslední době poměrně rozbouřené – a i když má jejich projekt exotický nádech, ani v tomto rybníčku už není hladina úplně klidná. Na druhou stranu, nikdy není vyloučeno, že tvůrci přijdou s něčím skutečně novým a osvěžujícím.
Příběh se odehrává v imaginární verzi Číny během dynastie Ming (taky máte někdy pocit, že se v tomto období odehrává snad každá hra, film nebo seriál?). Podle vývojářů se sice ve hře objeví i historické postavy, rozhodně však nevládnou silami, jaké jim hra přisuzuje.
První výraznější „novinkou“ je samotná hlavní hrdinka – tentokrát jí není obvyklý válečník, ale pirátka jménem Wuchang. Nechci, aby to vyznělo nějak sexisticky, ale ženských protagonistů v tomto typu her opravdu není mnoho, takže jde o příjemné osvěžení. Wuchang se probouzí nakažená záhadnou nemocí zvanou Feathering, která nejen způsobuje ztrátu paměti, ale postupně nakažené degraduje – jak mentálně, tak fyzicky – až se z nich stávají monstra.
V průběhu hry postupně odhalujete více informací nejen o samotné nemoci, ale i o minulosti Wuchang, a to skrze různé zdroje rozeseté po herním světě.
Na začátku hra nikoho se zkušenostmi v tomto žánru příliš nepřekvapí. Po krátkém úvodu a seznámení se situací prostřednictvím prvních NPC jste vykopnuti do otevřeného světa – konkrétně chrámového komplexu –, kde na vás už netrpělivě čekají první nepřátelé. Co mě ale přece jen zaskočilo, byl výběr výchozí zbraně. Těžkopádný meč, který obdržíte, z vás rozhodně neudělá hbitou bojovnici. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na rytmus útoků, a teprve potom jsem dokázal něco předvést. Musím s jistým zahanbením přiznat, že to chvíli trvalo – obzvlášť kvůli jednomu silnějšímu vojákovi, který k odchodu na onen svět potřeboval víc než jen pár ran.
Když jsem si ale na bojový styl zvykl, mohl jsem se pustit do průzkumu okolí – a v tomto ohledu hra rozhodně nezklamala. Prostředí je vizuálně působivé, což dnes beru skoro jako standard. Stylově se přiklání spíš k temnému a pochmurnému tónu ve stylu Nioh, než ke stylizovanější barevnosti Wukonga, i když některé prvky mají společné. Rozhodně mezi ně ale nepatří záchytné body. V tomto případě totiž nejde o žádné ohníčky, křesadla nebo lucerny – hlavní hrdinka si při aktivaci oltáře bez váhání podřeže žíly a obětuje svou krev. Na zdraví se to nijak neprojeví, ale přiznávám, že mi při tom poprvé spadla čelist – a okamžitě mi v hlavě zazněla slova Lilith ze čtvrtého Diabla: „Blood is the key.“V tu chvíli mi bylo mi jasné, že tohle bude krvavější jízda. A taky byla.
Připravte se na vyvražděné vesnice, kláštery i větší města. Ulicemi se potulují, plazí nebo ve stínech číhají děsivé kreatury, zatímco zbylí přeživší se krčí ve svých chatrčích a v hrůze vám podávají střípky informací. Dozvíte se třeba, že vesnici dříve chránil udatný hrdina, který však před časem zmizel beze stopy, nebo že v klášteře působí velekněz, jenž údajně léčí nakažené – ale prý sám onemocněl. Asi vás nepřekvapí, že na všechny zmíněné během hry skutečně narazíte – a rozhodně nebudou úplně ve své kůži.
Na rozdíl od jiných souls-like her má Wuchang poměrně jasně danou dějovou linii, která se točí kolem záhadné nemoci a snahy hlavní hrdinky odhalit, co se v zemi Shu vlastně děje. Kromě klasických poznámek a dialogů s důležitějšími postavami můžete narazit i na vesničany, kteří vám kromě informací občas přihrají i nějaký ten užitečný předmět. Postupem času začnete díky střípkům asi tušit, odkud vítr vane a nebude to asi úplně překvapivé, i když kdo ví. V době kdy píšu tuto recenzi mám odehraných cca 30 hodin, ale jelikož jsem se zasekl na jedné nepříjemné paní s čímsi na zádech, tak jsem zatím hru nedohrál. Časem na to ale určitě dojde.
Hra je díky svému příběhovému ukotvení celkem lineární, a to mi vlastně vůbec nevadí. Oproti Dark Souls, které se často rozvětvují do několika směrů najednou, se Wuchang většinou drží jasné cesty. Jen málokdy se ocitnete v situaci, kdy byste mohli pokračovat třemi různými směry. Ano, najdou se i odlehlejší části mapy, ale po jejich pročištění a posbírání všeho, co není přibité, vás téměř vždy čeká jeden boss – ten, co bezpochyby číhá za těmi podezřelými vraty.
K čemu by byly krásné lokace jak vystřižené z katalogu cestovky – když si tedy odmyslíme krev a mrtvoly – kdyby se v nich neprocházeli nepřátelé toužící po vašich vnitřnostech? Vývojáři naštěstí sáhli po zajímavé směsici protivníků.
Na jedné straně tu máme klasická monstra – přesněji řečeno nešťastné rolníky a chátru nakaženou nemocí, která z nich udělala částečně peřím porostlé zombie. Ty se vás pokusí rozsekat, zastřelit, nebo umlátit čímkoliv, co mají po ruce – a když nic nemají, poslouží i vlastní ruce. Tihle nepřátelé se objevují poměrně často v různých obměnách. Na druhé straně tu jsou skutečné stvůry, které už člověka připomínají jen velmi vzdáleně. Vládnou různými schopnostmi, nebo jde o zmutovaná zvířata – třeba přerostlé mravence, ožívající stromy, znetvořené psy a další kreatury.
A kromě toho je tu ještě lidská armáda. Ta má vlastní agendu, snaží se udržet jakýsi řád a zároveň likviduje každou příšeru, která se jen mihne na obzoru. A protože jste sami nakažení, stáváte se v jejich očích legitimním cílem. Jinými slovy: je úplně jedno, na koho narazíte – kdokoli, nebo cokoli, se vás pokusí zabít. Právě v tomhle se mi motiv záhadné nemoci líbil – nejde jen o univerzální záminku k boji, tentokrát mají nepřátelé i reálný důvod.
Cestou samozřejmě narazíte i na několik minibossů. Ti už nejsou tak rozmanití – většinou jde o posedlé válečníky, kteří mají jednoduše tužší kořínek. První z nich mi zavařil hned na začátku a chvíli trvalo, než jsem ho konečně sejmul. Odměna za něj však stála za to. U těch dalších už většinou záleželo na tom, kolik prostoru kolem sebe měli – čím víc místa, tím víc jsem se mohl rozmachovat svým vylepšeným kopím. Na rozdíl od bossů mi totiž většinou dali alespoň trochu šanci něco předvést.
S hlavními bossy to tak jednoduché nebylo. Ti mají neustálou potřebu útočit. Málokdy vám dají šanci se nadechnout, což je sice u souls-like her běžné, ale občas to bylo až příliš. Nejde přitom jen o jejich agresivitu, ale i o samotný design soubojů – o tom ale později. V tomto bodě musím bohužel upozornit na fakt, že obtížnost bossů není úplně vyvážená. Zatímco první monstrum jsem porazil asi na čtvrtý pokus, druhé mi dalo zabrat mnohem víc – a pak zase jiný padl během tří pokusů. Vyváženost zkrátka kolísá.
Na druhou stranu ale musím pochválit jejich vizuální zpracování. Bossové jsou různorodí a nápadití. Nejvíc mi v paměti utkvěl jeden, který vypadal jako bizarní kombinace inženýra z nových Alienů a ledové čarodějnice z Narnie. Rozhodně se připravte jak na obří monstra, tak na zdánlivě křehké ženy, které vás rychle vyvedou z omylu, že by s vámi měly slitování. Jedna taková mi aktuálně blokuje postup. Asi tím neprozradím žádné velké tajemství, ale i v tomto dobrodružství narazíte na bosse, jejichž souboj má více fází. A jaké bylo moje štěstí, když jsem ji konečně porazil – a jak rychle se to štěstí proměnilo v čiré zoufalství, když následovala druhá fáze. Ano, byla krátká. A skončila rage-quitem. Což se mi už dlouho nestalo. Vnitřní rovnováhu jsem nakonec našel až díky naprosto nenásilnému Astro Botovi.
Existuje tu však ještě jedna výjimka, která nezapadá do žádné ze zmíněných kategorií – váš vnitřní démon. Kdykoli zemřete, přijdete o část zkušeností a zároveň se vaší postavě zvýší úroveň šílenství. To sice přináší určité výhody, ale i nepříjemné následky.
Nejvýraznější z nich je zjevení ženy v bílém, vašeho vnitřního démona, kterého je nutné porazit. Pokud ji porazíte, získáte odměnu a šílenství se vynuluje. Pokud ale ne, přijdete o všechny zkušenosti. Tento souboj má svá specifika – démon útočí nejen na vás, ale i na vše, co se v okolí hýbe, takže se může klidně nejdřív pustit do jiných nepřátel a teprve pak do vás. Jednou se mi dokonce stalo, že během boje spadl z lávky do hlubiny a zabil se – problém vyřešen. Občas se démon zjeví i nezávisle na vaší smrti, v určitých specifických lokacích. Jeho porážka se ale vyplatí – často z něj vypadnou předměty potřebné pro upgrade zdraví nebo posílení zbraní.
Na Wuchang musím rozhodně ocenit, že se hra co do inventáře drží velmi při zemi. Netopíte se v desítkách zbytečných předmětů – místo toho máte jen několik získaných zbraní a kusů brnění, které se sice mohou občas opakovat, ale za celé hraní se mi snad nesešly víc než dva stejné kousky. Celkově mám v inventáři maximálně pět duplikátů. Díky tomu je vybavení mnohem přehlednější, a i jeho výhody a nevýhody snáze posoudíte. Osobně jsem během boss fightů poměrně často měnil výbavu podle situace.
Oblečení se pohybuje od plné ocelové zbroje válečníků až po lehké, skoro vše odhalující šaty konkubín a služebnic. Lepší výbavu často získáte od NPC výměnou za předměty, které jste našli u poražených bossů. I v tomto ohledu je hra sympatická – během hraní narazíte asi jen na dva obchodníky. Ten důležitější je stále na stejném místě, takže ho vždy bezpečně najdete. A s ním i nové zbraně či zbroj. Druhý obchodník, jakýsi imp, nabízí pestrý mix všeho možného.
Hlavní NPC vás provází během celé hry a sdílejí s vámi své příběhy, které pomáhají budovat atmosféru a zadávají vedlejší úkoly. Za ně dostáváte odměny a osobně bych se nedivil, kdyby jejich splnění ovlivňovalo trofeje nebo možné konce – i když to zatím potvrzené není.
Pro lepší orientaci se důležité postavy objevují v nabídce teleportů mezi svatyněmi. Když se některá z nich v seznamu nově objeví, znamená to, že má pro vás nový úkol nebo si od vás převezme získaný předmět. Jinak ale na orientaci moc nespoléhejte – mapa tu není a kompas je spíš symbolický.
Zbraní je ve hře jen pár a jsou rozděleny do několika základních typů: meče, kopí, sekery, palice – každá s vlastním stylem boje, který lze vylepšovat. Nečekejte ale robustní strom dovedností jako ve Wukongovi, který nabízel různé postoje. Wuchang má pouze jeden bojový styl, ale můžete volit zbraně a ty postupně zlepšovat.
Body získáváte klasicky za porážení nepřátel nebo používáním krystalů rudé rtuti – ty nahrazují dušičky z jiných her. Body pak investujete do stromu dovedností. Doporučuji rozvíjet oblast léčení a magie spolu s vaší hlavní zbraní. Já osobně šel cestou kopí – přišlo mi nejblíž holi z Wukonga, se kterou mi to švihalo. Vybral jsem si jedno konkrétní kopí, vylepšil ho na šestou úroveň a odemkl pěkné kombo – pár dalších na mě ještě čeká.
Sympatické je, že každý zbraňový směr zároveň nabízí i další atributy jako síla, výdrž, zdraví atd., takže nemusíte pobíhat po celém stromu a hledat konkrétní statistiky. Výhodou je i bezplatné přerozdělení bodů – přestalo vás bavit kopí? Není problém – přeházejte si body do mečů nebo do magie. Možnosti jsou široké.
Magie má ovšem svá omezení. Hra je postavená na aktivním vyhýbání se útokům – nikoli na parýrování. Zbraně sice někdy umožňují blokování, ale mně osobně se s nimi vůbec nedařilo. Pokud se vám ale podaří úspěšně uhnout, získáváte body, které lze utratit za speciální schopnosti zbraní nebo magii.
Chceš seknout kouzelným mečem? Fajn – ale nejdřív se dvakrát úspěšně vyhni. Chceš otevřít magický portál střílející paprsky? Připrav si pět úhybů. V praxi je to dost frustrující – obzvlášť při bossfightech, kdy se místo soustředění na boj díváte, jestli už náhodou můžete seslat kouzlo. Nakonec jsem tedy magii téměř úplně zavrhl a spolehl se na vylepšenou ocel.
Magii odemykáte poražením bossů, kteří ji používali – jejich schopnosti pak přecházejí na vás. Zbraně lze kromě vývoje ve stromu dále upravovat pomocí speciálních kamenů – buď je koupíte u obchodníka, nebo získáte od nepřátel. Kameny lze kombinovat do setů, které poskytují bonusy.
Další systém vylepšení představuje akupunktura. Na jedné z paží máte pět bodů (které je nutné postupně odemknout), kam můžete vkládat speciální jehličky. Ty přidávají efekt jako kradení života, ohnivou čepel nebo jiné bonusy. Postupně si tak můžete vytvořit skutečně vražednou zbraň. Mně nejvíc sedla ohnivá čepel a útok, který jsem si pojmenoval ohnivý vír – zasáhnu bosse, on se zasekne a já získám několik volných úderů navíc. V rámci bojů se také bossům doplňuje ukazatel vyčerpání. Pokud se vám povede na ně neustále útočit a naplnit ho, na chvíli je to vypne a vy do nich můžete mlátit jako by nemělo být zítřka. Problém je, když se zase rozběhnou…
Možná si vzpomenete na nového Dooma, kde vás nepřátelé zabíjeli i během Glory Kill animace (v nejnovějším už se tak neděje). No, tady je to stejné. Je to nepochopitelné, je to kruté – a opravdu to umí naštvat. Rozjedete kombo, jste v jeho polovině, a boss vás bez problémů přeruší brutálním útokem, který vám vezme půlku života. A zatímco se doslova zvedáte ze země, už do vás pere další sérii – bez možnosti se bránit.
Osobně mi to přišlo jako jeden z nejvíce frustrujících aspektů soubojového systému. Pokud hra nabízí série útoků, měly by bosse na chvilku vyřadit z akce. Místo toho se mi často stávalo, že jsem byl uprostřed akce a boss mě jednoduše sejmul, protože přerušit útok nešlo dostatečně rychle.
To samé platí pro magii – například portál střílející energii nelze po aktivaci zastavit. Vy stojíte, kouzlo běží, a boss do vás zatím mlátí jak hluchej do vrat. Ano, existují pasivní schopnosti, které některé aspekty zrychlují nebo zvyšují odolnost proti přerušení, ale i tak jsem tento systém vnímal dost negativně.
Žádná pomoc nepříjde. Po vzoru Wukonga je Wuchang čistě singleplayerová záležitost. Pokud jste doufali, že si počkáte na zkušenější hráče, zalezete si v klidu do kouta a pak přijdete k hotovému, tak vás musím zklamat – tentokrát si všechno odmakáte sami.
Jedinou výjimkou je jedno NPC, které vám může pomoci u vybraných bossů v rámci svého vlastního příběhu. Přivolává se pomocí flétny, ale funguje jen tam, kde to scénář dovolí. Zkoušel jsem ji použít i v dalších soubojích, ale bez úspěchu.
Původně jsem si myslel, že flétna možná později poslouží k přivolání hráčů v multiplayeru – ale žádné oficiální informace o kooperaci neexistují. Ani vývojáři dosud nic takového nepotvrdili. Znamená to jediné: každý sám za sebe. A i když je to náročnější, dělá to z celé hry mnohem intenzivnější zážitek.
Ano, má. I když jde už o několikátou soulslike hru v krátké době, Wuchang přináší nové lokace, nové postavy, svěží příběh a hlavně nové souboje s bossy – což je to nejdůležitější. Vývojáři se navíc nebáli experimentovat, takže narazíte např. na lokace, kde se nepřátelé neustále obnovují, dokud nesplníte specifický úkol a nezničíte jejich hnízdo.
Za plus považuji také zmíněný omezený inventář a lineární průchod hrou, který udržuje tempo a přehlednost. Na druhou stranu ale zvláštní systém soubojů a místy nevyvážená obtížnost mohou z jinak příjemného zážitku udělat stresující zkušenost – i na poměry tohoto žánru. Já si ji však i přes to všechno zatím opravdu užil.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti 505 Games
