Studio FromSoftware je dnes pojem, který zná téměř každý hráč. Stvořitelé Demon’s Souls, které se po právu dočkaly remaku pro PS5, položili základy novému hernímu žánru – souls-like – určenému pro hráče se sklony k sebetrýznění, nebo pro ty, kteří milují výzvy a mají nervy ze železa.
Na úspěch Demon’s Souls navázala série Dark Souls a následně i Bloodborne, Sekiro: Shadows Die Twice a nakonec Elden Ring se svým jediným rozšířením Shadow of the Erdtree. Vzhledem k masivnímu úspěchu Elden Ringu, o kterém se často mluví jako o jednom z nejlepších RPG všech dob nebo možná úplně nejlepším, asi nikoho nepřekvapí, že vývojáři přicházejí s dalším titulem zasazeným do stejného univerza – i když nejde o přímé pokračování. Na naše obrazovky přichází Elden Ring: Nightreign.
Hned na úvod je třeba říct, že Nightreign je taková směsice všeho. Ačkoliv vychází ze zmíněné soulsovky, nemusí nutně nabídnout to, co někteří fanoušci od FromSoftware čekají. Hra se odehrává v procedurálně generovaném světě Limveld – alternativní verzi oblasti Limgrave z původní hry. Tomuto světu hrozí zkáza ze strany Nightlorda, jehož temnota postupně pohlcuje vše živé. Proti této hrozbě se staví Nightfarers, udatní bojovníci, kteří se snaží temnotu zastavit.
Na výběr je osm hratelných postav (zpočátku šest), které se liší svým povoláním a tedy i herním stylem – byť rozdíly mezi nimi jsou až na výjimky spíše drobné. V základu tu najdeme klasické rozdělení na bojovníky na blízko (Wylder, Guardian, Raider, Executor) a na dálku (Ironeye, Recluse). Kromě nich však hra skrývá i dvě odemykatelné classy – Duchess a Revenant, které se zpřístupní s trochou štěstí, po několika průchodech hrou.
Každé povolání má dvě unikátní schopnosti, které budete používat poměrně často. Problém nastává v tom, že některé zbraně mají své vlastní schopnosti také – a v obou případech je nutné je aktivovat kombinací více tlačítek. Výsledkem je, že se občas spletete a provedete úplně jinou akci, než jste zamýšleli – což v souls-like titulu obvykle znamená rychlou smrt.
Přesně to jsem si říkal během prvních pár minut hraní. Jak se na správnou soulsovku sluší a patří, hra vás uvítá bossem. Tentokrát svou „vřelou“ náruč otevírá rovnou Margit the Fell Omen. Zní to povědomě? Není divu – šlo o jednoho z prvních větších bossů v Elden Ringu (pokud tedy nepočítáme toho rytíře na koni, jehož jméno jsem už stihl zapomenout). Zatímco v ER hráče Margit pronásledoval pouze v konkrétních částech hry, tady vás kromě úvodního přivítání napadá během expedic zcela náhodně.
Po první smrti následuje klasická „soulsovská“ sekvence – filmeček se záhadnou ženou zahalenou v plášti, stručné seznámení s prostředím a nastínění příběhu v minimalistickém stylu, na jaký jsme u FromSoftware zvyklí. A pak už hurá za dobrodružstvím. Na výběr máte mezi solo režimem a multiplayerem. Sami vývojáři ale přiznávají, že hra byla navržena primárně jako kooperativní zážitek pro tři hráče – a po mnoha hodinách hraní to mohu potvrdit. I když k multiplayeru mám pár výhrad, doporučuji ho.
Před každou expedicí si zvolíte jednu ze tříd postav (není nutné, aby měl každý hráč jinou) a jste vrženi na mapu, kde začíná závod s časem. Během tří herních dnů musíte nasbírat co nejlepší výbavu, získat co nejvíce zkušeností a připravit se na finální souboj s jedním z obávaných Nightlordů.
I když jsem si o hře předem něco přečetl a viděl i videa z prezentací, nečekal jsem, že celý průchod expedicí bude tak hektický. Ze soulsovek jsem zvyklý na klidné procházení prostředí – zabíjím, co potkám, seberu, co najdu, naexpím se a jako bůh trestám bosse. Nebo mě naopak zmasakrují a já se vrátím později silnější. V Nightreign to ale takhle nefunguje.
První dva dny každé expedice trvají zhruba 15 minut reálného času. Během nich musíte proběhnout co nejvíce částí mapy, která je procedurálně generovaná – podobně jako v rogue-like hrách. To znamená, že se pokaždé změní rozložení budov, výskyt bossů a dalších prvků. Díky tomu se nemusíte bát přílišné repetitivnosti. Časem jsem začal potkávat hráče, kteří zjevně hře obětovali kus života (a možná i duši při pokusu zabít bosse). Ti přesně věděli, kam se hned vydat, co má smysl a čemu se raději vyhnout. Malá rada pro začátek, po aréně jsou například rozmístěny čtyři ruiny kostelů. V každém lze na oltáři získat jednu léčivou lahvičku navíc – celkem jich můžete mít až sedm, což se rozhodně hodí.
Cestou potkáváte různá monstra a minibosse, rozeseté po celém údolí – ať už v podzemí, nebo na věžích hradů (zdravím tímto kamenného obra s lukem a brutální přesností). Tito protivníci jsou klíčoví pro úspěch. Pokud budete jen likvidovat slabší nepřátele, daleko se nedostanete – nezískáte dostatek zkušeností pro levelování, čímž nezvýšíte statistiky (maximum je level 15 a staty se zvyšují automaticky). Navíc nezískáte ani speciální atributy nebo výbavu. I malá skupinka běžných nepřátel může být hrozbou, a na bosse si bez pořádného vývoje raději ani nezkoušejte.Naštěstí každou výpravu začínáte poblíž malého tábora nebo doupěte monster, takže první expy nasbíráte poměrně rychle a pak už se můžete pustit i do silnějších nepřátel. Většinu elitních potvor fanoušci souls-like titulů snadno poznají. Nejednou jsem málem zamáčkl slzu nostalgie, když jsem se znovu „setkal“ se starým známým – než mě roztrhal na kusy sekyrou nebo pařátem.
Vývojáři si chytře pohráli i s mechanikou smrti. V kooperativní hře pro tři hráče smrt neznamená konec. Zraněná postava se začne plazit po zemi a spoluhráči ji mohou během omezeného času zvednout zpět na nohy – jednoduše do ní musí mlátit zbraněmi. Vypadá to sice legračně, ale zároveň to vytváří další vrstvu stresu – jak pro umírajícího, tak pro ostatní. Čím častěji totiž umíráte, tím déle trvá, než vás někdo oživí – a bossové rozhodně nečekají, až se z toho všichni vzpamatujete. Pokud pak padnete všichni tři najednou, výprava končí, odměny se rozdělí a můžete to zkusit znovu.Zemřít však můžete i během obyčejného putování mapou. Pokud vás nikdo nezvedne ze země, respawnujete se o kus dál – ale za trest přijdete o jeden celý level a všechny nasbírané duše. Ty si sice můžete později vyzvednout na místě smrti, ale ztráta levelu bolí mnohem víc než bosé šlápnutí na LEGO. Naštěstí je tahle mechanika omezená – pokud umřete znovu, ztratíte sice expy, ale další level už ne.
Dalším nebezpečím je samotná temnota. Jak už jsem zmínil, celé mise jsou dost uspěchané, protože po vysazení do lokace začne odpočítávání. Po jeho vypršení se po vzoru Fortnite začne z krajů mapy stahovat clona, v níž nesmíte zůstat příliš dlouho – jinak vám začne ubývat zdraví a smrt je nevyhnutelná. Ztrácíte tím nejen level, ale i všechny zkušenosti – a nemusíte mít dostatek času je znovu vyzvednout.
Cyklus probíhá následovně: po několika minutách se uzavře první kruh, pak druhý, který vás donutí přesunout se do oblasti, kde nejprve bojujete s menší skupinkou nepřátel, a následně s minibossem. Po jeho porážce temnota zmizí a začíná druhý den – tentokrát s novými elitními nepřáteli, na kterých opět můžete expit. Třetí den už jen proběhne teleportem do jakéhosi předsálí, kde provedete finální přípravu – a pak hurá porazit jednoho z Nightlordů.Těch je celkem osm, včetně finálního bosse – a vývojáři si za jejich návrh zaslouží pochvalu. Ne že by se úplně vymykali souls standardům, ale například Caligo, ledový drak, vypadá naprosto fantasticky. A během jeho ultimátního útoku vás ta krása možná doslova zabije.
Máme tu tedy minimálně osm povinných průchodů mapou, porážku 24 bossů, bezpočtu minibossů a legií monster. To vše zabaleno do vražedného tempa, okořeněného lehkou dávkou frustrace. Možná si tedy říkáte, jestli hra nenabízí přece jen něco víc než Returnal ze světa Elden Ringu. A skutečně – nabízí.
Každé povolání má totiž svůj vlastní příběh, který se postupně odhaluje. Po určitých milnících dostáváte speciální úkoly, které musíte splnit pro další postup. Se svým oblíbeným Wylderem jsem po třech odemčených kapitolách musel během expedice najít whetstone. Nacházel se v jednom z dolů, takže jsem si musel „odskočit“ pro šutr, splnil jsem úkol a po návratu (i když nezdařeném) jsem kámen předal sluhovi. Ten z něj vyrobil relikvii, která zvyšuje útok této postavy.
Relikvie jsou barevné kameny s různými schopnostmi, které získáváte buď na konci expedice, nebo je lze koupit u obchodníka. Každá postava má předem danou barevnou šablonu (později je možné ji změnit), do které tyto relikvie vkládáte. Tím si zvyšujete šanci na přežití v dalších výpravách. Problémem je, že relikvie jsou v pozdější fázi hry už poměrně slabé. Mnohem výhodnější je zaměřit se na relikvie s plošnými efekty (např. „léčím sebe, léčím i tým“), než na specifické bonusy pro jednotlivá povolání.
Kromě těchto speciálních úkolů vývojáři připravili také čtyři unikátní lokace a čtyři raidy. Občas se tedy na mapě objeví speciální místo (např. lávový kráter), které lze prozkoumat a získat za to cennou odměnu. Mně například z jednoho bosse vypadl zlatý luk pro mého hraničáře. Ten mi výrazně usnadnil zbytek hry a zásadně přispěl k porážce výše zmíněného draka.
Nikdy však předem nevíte, kdy se speciální lokace objeví – zjistíte to až při přistání na mapě. Stejně nepředvídatelné jsou i raidy. Nejde však o samostatné oblasti, které byste s týmem vyčistili, ale o invaze bossů během samotné expedice. The Fell Omen na vás zkrátka vtrhne a začne masakr – utíkat nemá cenu, je rychlejší než Road Runner a klidně vás i předběhne. Prostě bojujte a modlete se, že to přežijete. Další bossové v raidecj přinášejí různé negativní efekty – například šíří mor nebo vám kradou levely. Já osobně jsem zatím potkal jen výše zmíněného Margita. A samozřejmě v tu nejméně vhodnou chvíli.
Zda se časem dočkáme více speciálních lokací nebo raidů, není zatím jasné, ale osobně bych v to příliš nedoufal. I poslední Diablo má v rámci sezón stále ty samé world bossy jako na začátku – a to už začíná být docela únavné. Uvidíme tedy, jak dlouho si tempo udrží Nightreign, ale jisté je, že i když se mapa generuje náhodně, vždy vypadá nádherně.Není tu sice ten „WOW moment“ jako při prvním otevření dveří hrobky v původní hře, kdy jste objevili záplavu barev a rozmanitosti, ale vizuálně hra rozhodně nezklame. Novinkou je i způsob pohybu po údolí. Vzhledem k důrazu na rychlost postavy bez problému skáčou ze svahů do hlubokých propastí, aniž by ztratily životy, a naopak se dostávají na vysoké skály pomocí proudů vzduchu (na které jsme už zvyklí), případně prostě vyskáčou po skalách nebo hrobech.
Hudba je standardní – přesně taková, jakou bychom od podobného titulu čekali. Nijak zvlášť nevyčnívá, ale neurazí. Navíc při prosekávání se hordami nepřátel stejně většinou nemáte čas hudbu vnímat. Na to se spíš hodí si soundtrack pustit později – třeba při mytí nádobí.
Rozhodně jde o jiný typ hry. Kulisy sice zůstávají, ale herní dynamika se drasticky změnila. Vývojáři ostatně hráče dopředu upozorňovali, že nemáme očekávat stejný herní zážitek – a nikdo kromě nich asi moc netušil, co od toho vlastně čekat. Výsledek je tak nakonec celkem rozporuplný.
Kdybych vzal jen samotnou ideu jakési alternativní reality k původní hře, kde se setkávají monstra z většiny souls her, tak nejde o žádný převratný nápad (mrk mrk, Marvel), ale mně osobně – jako pamětníkovi počátků žánru – by to udělalo radost. Rád bych si s některými příšerami znovu zatančil tanec smrti. Přidáním „Battle Royale“ koření se ovšem tenhle experiment trochu zvrtnul a bude zřejmě cílit jen na opravdové srdcaře – a nikoho jiného.
A není to jen aspekt postupující temnoty, co mě během testování pravidelně doháněl k šílenství. Svůj díl viny na tom nesli i ostatní hráči.Pár platinek v mé sbírce říká, že už jsem si se soulsovkami něco odžil. Ano, někdy mi pomohli i jiní hráči – stejně jako je tomu i tady. Když jsem zjistil, že je v týmu zkušenější hráč, který má celé údolí prošmejděné a ví, co a jak, rád se nechám vést. A i když hra kromě pinů nenabízí žádnou jinou formu komunikace, kooperace většinou celkem dobře funguje – a v soubojích se občas i pěkně doplňujeme.
Ještě poznámka ke komunikaci: promiňte, ale multiplayerovka bez voice chatu je dnes něco jako Zaklínač bez Henryho Cavilla. Sice si to pustíte, ale tak nějak cítíte, že to není ono. Pokud tedy hrajete s kamarádem, doporučuji Discord nebo jiný externí komunikační kanál. Průchody s takto sehranými hráči byly skutečně radostí – i když s námi občas byl slabší hráč, i ten si díky tomu v reálu nasbíral nějaké expy.
Na druhou stranu – mnohem častěji jsem narazil na hráče, kteří se s prvním levelem sebevražedně vrhali na minibosse ve sladké nevědomosti jaká jména jsem po televizi v tu chvíli vrhal a jakými kletbami stíhal jejich matky, že je vůbec porodily. Ano, i mně trvalo, než jsem si na nový herní styl zvykl, a určitě i mně mnozí spoluhráči přáli rozžhavenou tyč hluboko v některém z mých tělesných otvorů. Ale nikdy to nebylo za takhle fatální začátečnickou chybu. Jindy jsem se zase setkal s dobrodruhy, kteří se každý rozeběhli jiným směrem, dostali výprask – a takhle to šlo, dokud jsme nebyli povoláni k poslední bitvě dne (samozřejmě na nízkých levelech) a tam jsme naprosto neslavně s hanbou padli. Drobné doporučení - pokud se rozprchnete a nebudete spolu nepřičítají se Vám expy za zabití ostatních hráčů, zatímco pokud hrajete spolu, je to jako byste monstra sami zabíjeli a expy skáčou.
Bohužel musím říct, že hře chybí jedna zásadní mechanika – vzdát se. Když projdete prvním dnem a jste na třetím levelu, můžete mluvit o zázraku a budete se muset hodně snažit, abyste se vytáhli alespoň na desítku, která je doporučená pro souboj s Nightlordy. Pokud ale zůstáváte na nižším levelu – nebo dokonce na prvním – jste zkrátka v háji. V tu chvíli by dávalo smysl si odhlasovat konec expedice a s hanbou se vrátit na základnu, než ztrácet dalších 15 minut, než vás boss definitivně dorazí.
Než jsem šel psát tuto recenzi, měl jsem právě takovou zkušenost. Spolupráce vůbec neklapala a my utrápeně přežili první den. Frustrace byla tak silná, že jsem chtěl dát rage quit. Jenže hra mě upozornila, že za to budu penalizován – ale neřekla jak. To mě odradilo, na rozdíl od jednoho spoluhráče. A tak nastala vcelku ironická situace: hra sice nenabízí režim jen pro dva hráče, ale když jeden ze tří odejde, nezeptá se vás, zda chcete pokračovat – prostě vás nechá trápit se ve dvou. Nelogické, že? Podle posledních informací však studio přidá možnost hraní i jen pro dva hráče. Datum však stále není známo.
Možná si teď říkáte, že po tomhle výčtu dáte raději přednost sólo hře. Dovolte, abych vám popřál hodně štěstí. Tvůrci se s tímto režimem nijak zvlášť nepárali – prostě jen bossům snížili počet životů. Problém ale je, že v závěrečných bitvách dne na vás často zaútočí dva nebo tři bossové najednou. Ve třech si je rozdělit lze, ale jeden válečník se třem útokům prostě vyhnout nedokáže. Například první Nightlord – zdejší varianta Cerbera – se v jednu chvíli rozdělí na tři samostatné bestie, které útočí bleskovou rychlostí ze všech stran.Netvrdím, že dohrát Nightreign v sólo režimu je nemožné – hluboce se klaním každému, kdo to dokáže. V kombinaci s časovým stresem a nutností sbírat vybavení a expy za každou cenu je to ale zážitek, který si mnozí raději nechají ujít. Na druhou stranu musím uznat, že po vydání patche, který například umožňuje u bossů všem povoláním jedno zmrtvýchvstání a zřejmě i překopal nějaká další nastavení, mi solo režim přišel o dost snesitelnější.
Elden Ring: Nightreign je tak dobrý, jak dobří budou vaši spoluhráči – což z ní dělá velmi nestabilní a nejistý zážitek. Někdy mise půjdou jako po másle a skutečně si to užijete. Jindy budete mlátit víc do padlého parťáka, abyste ho oživili, než do zrůdy, kterou máte zabít. A aby toho nebylo málo, občas vám hru zkomplikuje i bug – třeba boss útočící mimo temnotou vyznačenou arénu (jestli tohle byl záměr vývojářů a ne bug, pak je to prostředníček jako od Goliáše), nebo propadnutí se texturami. Zkrátka – tahle hra rozhodně není pro každého. Ani já sám si pořád nejsem jistý, jak se k ní postavit. Je to zase něco nového, co tu přímo nebylo, a i když jsem se jí snažil přijít na chuť, ten pravý souls pocit se zkrátka nedostavil. Zbyla jen lehká, ale vytrvalá frustrace. Obávám se tedy, že tentokrát to bude od FromSoftware spíše lehké šlápnutí do propasti.
Za poskytnutí hry děkujeme společnosti Cenega
