Doom si už před mnoha lety vystřílel v srdcích hráčů své pevné místo, které mu doposud nikdo nesebral – i když pokusy určitě byly (sorry, Duke Nukeme). Po dlouhé pauze se série v roce 2016 vrátila s novým příběhem, ohromující grafikou a naprosto brutálním soundtrackem. Ze všech stran se linula chvála, což vedlo v roce 2020 k pokračování Doom Eternal, který navázal na úspěch, i když se o něco více soustředil na příběh – a to někteří hráči kritizovali.
A podobně to nejspíš dopadne i s nejnovějším přírůstkem do ikonické FPS série, která redefinovala žánr akčních stříleček. Tentokrát ale zapomeňte na vesmírné stanice, Mars a celkově sci-fi prostředí. Doom: The Dark Ages nás zavede do dávné minulosti, před události roku 2016, a vrhne našeho tichého, nemilosrdného hrdinu do království Argent D’Nur, které – nepřekvapivě – čelí invazi démonů. Ze sci-fi se tak posouváme spíše k fantasy, i když i na futuristickou techniku časem dojde.
Nový Doom klade značný důraz na příběh. Doom Slayer se ocitá v zajetí Maykrů, kteří ho využívají jako zbraň hromadného ničení a vysílají ho na pomoc Night Sentinelům proti invazi. Tu vede princ Ahzrak se svou čarodějkou a věrným Hell Priestem (už tušíte kam to směřuje, že?), a kromě dobytí království usilují i o mocný artefakt, který by princi umožnil ovládnout vše, co si zamane – a zároveň eliminovat nenáviděného Slaye.
Pravda, příběh je docela béčkový, ale dává tomu všemu masakrování aspoň nějaký rámec, i když mohli tvůrci jeho zpracování věnovat trochu více péče. Na druhou stranu mě mile překvapila přítomnost Cthulhu (ano, toho Cthulhu) a převozníka z dávných mýtů a legend (scéna u brány mě pobavila). Příběh nejen propojuje nový díl s předchozími, ale také rozšiřuje lore světa Doomu – a myslím, že docela obstojně.
Pokud jde o hratelnost, tady trochu váhám. Hra kombinuje rychlé sekvence s pomalejšími pasážemi, a celkově bych řekl, že The Dark Ages je z poslední trojice Doomů asi nejklidnější. Nečekejte, že se budete prohánět bojištěm a občas někoho odstřelíte – tvůrci se vydali jiným směrem, od malých prostor k rozsáhlým lokacím. Pryč je rychlý Doom Slayer skákající z místa na místo – středověký Slayer je pomalejší, obrněnější, připomínající spíše těžce vyzbrojený tank než lehkou pěchotu.
Největší novinkou je štít, který lze postupně vylepšovat a nakonec z něj vytvořit zbraň, po které by i Captain America slintal. Primárně ale slouží k obraně. Nepřátelé navíc kromě standardních útoků občas vyšlou speciální, signalizované zeleným efektem, které můžete odrazit zpět. To buď přímo zlikviduje, nebo omráčí protivníka a umožní provést Glory Kill. Ty samozřejmě zůstaly a nyní při jejich provedení ani neztratíte životy či zbroj při útoku jiných monster.
Pokud by nový systém parry sloužil jen proti běžným nepřátelům, byla by to nuda – proto se čas od času objeví miniboss. Pravda, co do designu jich není mnoho, za což by si tvůrci zasloužili menší ránu řemdihem, ale jejich přítomnost akci příjemně oživuje. Obvykle se tyto střety odehrávají podle známého schématu – vyčistíte okolí od menších nepřátel, čímž minibossovi odstraníte štíty, a pak se pustíte přímo do něj. Odměnou vám z něj vypadne srdce, které zvýší životy, zbroj nebo kapacitu munice. Nejvíc mě potěšil moment s Revenantem, který po vyrvání srdce skončí na kolenou s nataženou rukou a téměř prosebným výrazem na zbytku lebky. Škoda, že nemůže mluvit. Celkově je z reakcí všech postav, které ve hře potkáte, cítit, že Slayer má reputaci, která ho značně předchází.
A tu je třeba udržet – ideálně palcátem. Tentokrát se Doom Slayer dostane spíše ke středověkému arzenálu (a tomu i odpovídá nová BF zbraň), takže kromě pěstí má k dispozici řemdih nebo palcát. Na dálku pak střílí například z "drtiče lebek", což je asi nejbizarnější zbraň, jakou jsem kdy viděl, ale osobně jsem si více oblíbil plazmovou pistoli. V království Argent D’Nur se zajímavě propojují středověké a futuristické prvky – vedle katapultů zde najdete i plazmová děla a Night Sentinelové rozhodně neběhají v obyčejné zbroji. Myslím, že to je snaha přinést hráčům variabilitu a možnost najít si vlastní styl.
S arzenálem souvisí i prostředí. Lokace jsou často mnohem rozlehlejší než uzavřené koridory vesmírných stanic – ať už jde o peklo, bitevní pláně na Argent D’Nur, nebo malebná města. Právě prostředí podle mě hru nejvíce zpomaluje. Často se totiž musíte přesouvat z jednoho bodu na druhý, plnit úkoly a běhat z rohu do rohu po obrovské mapě. To sice nabízí větší prostor pro průzkum, ale občas zbytečně natahuje tempo.
Jinak ale musím říct, že průchod hrou vizuálně vypadá skvěle – ať už jste v pevnosti, na otevřené pláni, nebo dokonce uvnitř monstra (ano, i na to dojde). Výhrady mám snad jen k bestiáři. S rasou Maykrs se tentokrát skoro nesetkáte, takže hlavním chodem jsou pekelné hordy, které kopírují předchozí díly s minimální mírou originality. Největší proměnou v tomto ohledu prošel Cacodemon, který je de facto k nepoznání a připomíná spíše Octabrain z Duke Nukem 3D. Ostatní pekelníky však poznáte vcelku s klidem. Ano, dojde i na pár nových kámošů, ale ty s klidem spočítáte na prstech jedné zmrzačené ruky. A to je na 22 levelů vcelku málo.
Hudba byla vždy kapitolou sama pro sebe. Časy, kdy ji dělal Mick Gordon, jsou nenávratně pryč (díky Micku), ale i tak si milovníci metalu přijdou na své. Osobně nemám předchozí soundtracky tolik naposlouchané, takže bych nepoznal rozdíl ani kdybyste mi hrozili brokovnicí u hlavy a byl jsem zkrátka spokojený. Musel jsem sice v nastavení upravit poměr zvuků a okolí vůči hudbě, ale pak jsem nasadil sluchátka a oddal se masakru. A byl to zážitek.
O tempo hry se starají i dvě novinky – občas totiž přesednete do titána nebo nasednete na draka. Určitě si pamatujete obří kostry a mrtvoly titánů z předchozích dílů Ti jsou v tomto díle více než živí a tak musíte sem tam naskočit do mechanického titána a jít si to s nimi vyříkat hezky ručně z očí do očí a nebo občas s obrovským kulometem. Nemohl jsem při těchto pasážích nevzpomenout na filmy Pacific Rim a vcelku si tyhle pasáže užíval. Víc mě ale bavilo létání na drakovi. Doom Slayer má totiž vlastního zjizveného obřího draka, který má jakási kybernetická křídla a na zádech kulomet. Jediné co mě na těhle vyjížďkách mrzelo bylo, že se ovládá klasicky trigery a nikoliv jen náklonem ovladače jako tomu bylo u Lair už na PS3.
Doom: The Dark Ages je důstojným a odvážným přírůstkem do série. Přináší nové prvky, které jsme v Doomu dosud neviděli, ale zároveň si zachovává dostatečně silné kořeny, aby nešlo o úplně jinou hru. I přes o něco pomalejší tempo a kratší herní dobu je to pořád ten Doom, jakého máme rádi – s horami mrtvol a na jejich vrcholu stojícím nekompromisním a trestajícím Slayerem.
Recenzovaná verze: PlayStation 5
