Ve dvou se to lépe táhne a ač především dříve byly videohry připisovány samotářským podivínům trávicím dny a večery o samotě jen za světla vyzařovaného monitorem, já je měl vždy spojené se sociální interakcí. Jasně v devadesátkách za to mohl fakt, že nikdo neměl žádné herní zařízení jen pro sebe, ale dělil se o něj s celou rodinou, sousedy, půlkou třídy a děckama z blízkého okolí. Kdo nezná “ty chodíš, já střílím!” jako by v těch letech nežil. Dneska si můžete Dooma pustit na lepším těhotenském testu a mobil za cenu tenisek vám otevře brány do virtuálních světů dneška i zítřka. A ač si je můžeme vzít do toho nejtemnějšího kouta a užívat si klidu a pohody, zážitkům sdílenými s ostatními se to ne vždy vyrovná.
Happiness is only real when shared. Své o tom ví vývojáři ze studia Hazelight, kteří se specializují na ultimátně kooperační tituly pro dva, jež tvoří nebo naopak ničí přátelství a vztahy. Pracovali už na Brothers: Tale of Two Sons, A Way Out a naposledy na oceňovaném megahitu It Takes Two, který vyhrál i Game of the Year na Game Awards, tedy takového lepšího a důležitějšího Oskara. Jejich novinka Split Fiction tak byla netrpělivě očekávaná už od první zmínky všemi milovníky gaučového multiplayeru.
A jaký podklad si pro nás scénáristé připravili tentokrát? Dvě začínající spisovatelky Mio a Zoe, které jsou zářnými příklady strádajících umělkyň, se probíjejí životem snažíc se ukázat sílu svého talentu celému světu. Bezúspěšně. Naštěstí se ale objevila naděje ve formě Rader Publishing, což je firma, která hledá mladé a neobjevené kreativce, a kterou vede archetypální padouch současnosti - tech bro, jemuž zase dýchá na záda skupina investorů. Už při prvním setkání ve výtahu je jasné, že tyhle holky jsou rozdílné jak Strýček Fido a premiér Fico, dílem osudu však budou chtě nechtě muset spolupracovat.
Rader totiž není žádné vydavatelstvé z léta páně 1448. Je to supermoderní technologická firma sídlící v mrakodrapu a místo předávání vytištěného rukopisu vás pošle do virtuální superreality, abyste si prožili svůj příběh na vlastní digitální kůži a vše se mezitím bude zaznamenávat. To, že k tomu musíte vlézt do energetické sféry, která silně připomíná stroj času z Terminátora, je jen bonus. Tedy to je oficiální verze z úst CEO J.D. Radera. Pesimistické Mio se to od začátku nepozdává, začne se ofrňovat, pak ohánět a nedopatřením spadne do kopule k Zoe a jejich virtuální snění se tím propojí.
Takže místo toho, aby Zoe prožívala své ujeté fantasy povídky o samotě a užívala si v klídku světů, které doteď měla jen v hlavě, musí je sdílet s Mio. Ale funguje to i naopak a pomocí trhlin v kódu se budete přesouvat mezi příběhy obou protagonistek. S postupem času se začne ukazovat, že Rader není zrovna dobročinnou organizací, protože náměty z nadějných umělců extrahuje a vydává za své. Takže žádné from zero to hero během jednoho týdne. Můžeme to brát jako komentář současné doby megakorporací, které v realitě činí to samé a z umění hnětou komoditu pro co nejširší spektrum spotřebitelů. Přičemž o samotné tvůrce a umění jako takové jde až v poslední řadě. V té první je business. A někde hodně vzadu party.
Hrdinky musí najít cestu z ven z virtuálního světa, aby se dostaly z područí Raderu a ona cesta nevede nikudy jinudy než skrze jejich vlastní příběhy. A aby to zvládly, budou se muset naučit kooperovat, vycházet spolu a věřit si. Což není tak snadné, jak by se mohlo zdát. Mio je samotářská, introvertní a nedůvěřivá milovnice měst a neonovými světly zalitých scenérií. Zoe je oproti tomu energická, přátelská a ztřeštěná a nic jí nebaví víc než procházka přírodou. Na Bumblu by to byl jasný swipe doleva, ale jak modří dobře vědí, protiklady se přitahují a ubíhajícím čase se jejich pouto začne prohlubovat až z nich budou kámošky jak hrom.
Kontrast mezi jejich osobnostmi je často předmětem zábavných dialogů a slovních přestřelek. Jde koneckonců a klasické klišé, které jsme viděli víckrát než reprízu Mrazíka - Riggs a Murtaugh, Legolas a Gimli nebo třeba Joel s Ellie. Vtipných scén je přehršel, třeba když se v jednom příběhu proměníte v mluvící prasátka. Zoe si rochnění v blátě a pobíhání na krátkých nožičkách užívá, Mio je proti tomu zpruzená jak třináctiletá holka na těláku a celou dobu nechápe, proč takovou blbost Zoe vůbec vymyslela.
No ale jak se to vlastně hraje a o co jde? Tady to bude s vysvětlováním složitější. Nebo možná jednodušší. Mám pocit, že když v Hazelight vymýšleli, jaká bude jejich další hra, měli asi tak šest milionů nápadů. A protože všechny byly dobré rozhodli se, že jich zkusí co nejvíc nacpat do jednoho výsledného produktu. V základu se sice dá říct, že Split Fiction je third person akční adventura, kde pobíháte a skáčete po všem co vám přijde pod nohy i ruce, jak je v rámci žáru zvykem. Jenže zpravidla to netrvá víc než pár minut, než se vše změní a najednou naskočíte na antigravitační motorky, vodní lyže nebo nasednete to létajícího vozidla, kdy po vzoru Luka a Hana Sola jeden střílí a druhý…létá. Back to the oldschool.
Vývojáři na nás chrlí nápady v neuvěřitelné kadenci a stereotyp je slovo, které tady nemá co pohledávat. Tu se přepnete do formátu sidescrolling platformovky, jindy Zoe ovládá prostředí a pohybuje pastmi a plošinami tak, aby Mio mohla bez úhony zákeřným světem projít. Pomalejší hádankové okamžiky, kde zahřejete mozkové závity se střídají s vysokooktanovými akčními scénkami jako vytrženými z filmových bijáků. Ty naopak provětrají vaše prsty. Autorům se nějakým záhadným způsobem podařilo vybalancovat obtížnost tak, že vám hra lehce pomáhá, například při skocích, abyste nepadali stále dokola někam do propasti, ale zároveň je tam stále prostor pro skill. Ani zkušenější pařan nemá pocit, že se všechno děje za něj a může mít radost, když mu sekvence skoků vyjde na první dobrou.
Tohle je zásadní pro udržení dobrých vztahů s vaším partnerem či kamarádem, hlavně pokud je jeden z vás zkušenější než ten druhý. Split Fiction navíc chce, abyste neustále šli dopředu a viděli víc a víc, takže vaši neschopnost příliš netrestá. I při soubojích s bossy nabízí bohaté množství záchytných bodů, tudíž se vždy vracíte jen o kousek zpět a nefrustruje začátečníky tolik jako jiné tituly. Svět nabízí i pár chvilek pro odreagování, můžete se pohoupat, sednout si na lavičky a poklábosit nebo skočit do bazénu, přesto je však vždycky zřejmé, kudy vede cesta dopředu a na velké zkoumání se tu nehraje.
To kvituji, protože ač sám dokážu strávit hodiny procházením dungeonů do posledního temného zákoutí, ve Split Fiction zahálet nechcete. Měnící se prostředí vás neustále drží ve střehu a napětí, co přijde dál. A celou dobu se těšíte, až si zahrajete za druhou postavu, protože málokdy stíháte sledovat, co se na spoluhráčově části obrazovky odehrává. Osobně se mi hodně líbila hudba, především rytmická elektronika v akčnějších sci-fi sekcích, která kontrastuje s pomalejšími motivy ve výpravnějších a dobrodružnějších fantasy úsecích.
A dokonce to i vypadá víc než dobře. Tedy ne že byste zrovna přehršel času koukat po okolích, ale některé scény jsou jednoduše nádherné. I kdyby tomu bylo naopak, moc by to nevadilo, protože hratelnost je výtečná a Split Fiction hýří svěžími nápady stejně jako Trump těmi pitomými. S postupem času se dozvíme i něco o samotných protagonistkách, jejich bolístkách a motivacích, které je ženou v před a určují podobu a obsah jejich děl. Dodává to tak hře potřebnou hloubku a nejde jen o kompilát miniher ve stylu Mario Party.
I hádanky se s nahranými hodinami vyvíjejí a přitvrzují a třeba u těch, kde musíte správně načasovat akce na stejnou chvíli, si zaručeně na svého parťáka (v duchu!) zanadávate nebo se alespoň zasmějete jeho neschopnosti. Ale když se to pak podaří, budete mít o to větší radost nad společně zvládnutím úkolem. Komunis Až do zdárného a epického konce. V žánru kooperativních akcí pro dva tak máme nového krále, který bez milosti zavraždil svého předchozího bratříčka, ale slzy ronit netřeba, když ona je to taková zábava!
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Sony Czech.
