To jestli se pracuje na čtvrtém Bioshocku je předmětem spekulací. Čas od času se objeví zaručené informace, že na něm fakt maká, jenže oficiální potvrzení od Take Two ne a ne přijít takže pokud nepatříte k fanouškům konspirací, můžete zůstat v klidu. Navíc je pravdou, že spousta zaměstnanců z Irrational Games po dokončení Infinite odešla, včetně hlavního designéra a scénáristy Kena Levina. A kam se všichni poděli? Nuže, například do Uppercut Games, studiem, které stojí právě za City of Brass.
Sám Ken s tímto počinem, který tu dnes recenzujeme, sice nemá nic společného, ale ono se vlastně není úplně čemu divit, neboť v téhle hře si milovníci dobrých příběhů na své nepřijdou, neb toto ohledu je výživnější i leckterá kuchařka. Ačkoliv se čas od času někde na Internetech objeví, že se jedná o adventuru, nenechte se zmást, CoB je rouge-lite hra jako vyšitá.
S tím příběhem je to po pravdě trošku škoda, neboť jak název napovídá, herní prostředí vychází z Pohádek tisíce a jedné noci, a ono Mosazné město se vyskytuje v jedné z pohádek. Nebudu si tu hrát na znalce, protože znám maximálně Aladina a Sindibáda, a rovnou vám řeknu, že jak se ona pohádka jmenuje v češtině… to netuším, i když jsem to googlil snad hodinu. To však nic nemění na tom, že prostředí starověké Arábie je vcelku lákavé a určitě by se dala vymyslet zajímavá story.
Nebudeme však plakat nad rozlitým mlíkem a smiřme se s tím, že výživné dialogy a dramatické dějové twisty si autoři nechávají na jinou hru. Ale nebojte, nudit se nebudete a chvilek se srdcem bušícím až v krku si užijete dosyta. Úkolem našeho reka je proběhnout městem duchů, vyrabovat co se dá, pokud možno přežít a uzmuté peníze pak utratit za vodní dýmky a harém plný panen.
V cestě vám budou stát jednak nemrtví obyvatelé, kteří v něm straší na věčné časy a druhak i hromada smrtících pastí. Pokud vám v reálném životě dělá problémy chodit městem a nenechat se přejet autem nebo se nenechat zlákat na návštěvu kabaretu, tuhle hru ani nehrajte. Pokud se v ní chcete někam dostat, vyžaduje maximální soustředění. A taky vydatnou dávku toho herního štěstíčka.
S každým levelem, do kterého se dostanete se sestava nepřátel a pastí obměňuje, což je příjemné a hodně to prospívá replaybilitě, což je u podobné hry zásadní, protože bude umírat a umírat. V zásadě se dá říct, že s postupem času přituhuje, ale není to stoprocentní. Například v prvních levelech jsou vaším největším nepřítelem oštěpy vyjíždějící ze země, pokud šlápnete do špatného čtverce, čili se musíte po očku sledovat kudyma si to štrádujete. To se v dalších třech levelech změní a namísto toho zase můžete vlézt do popínavých kytek, které vás zpomalí. Sice to může být nepříjemné, ale nezraní vás to okamžitě za čtvrtinu života jako ony oštěpy, takže za mě - mnohem lepší.
Oproti tomu protivníci rozhodně neslábnou. Vojáci si postupně berou do ruky kopí a štíty, můžete potkat čaroděje co na vás hází firebally a jiná kouzla, sebevražedné kostlivce s bombou přivázanou k hrudnímu koši (jak vidno na Blízkém východě se tahle tradice drží dodnes), lučištnice a tak dále. Holt vykrádat proklaté město dá zabrat, milí dobrodruzi.
A vy se budete muset setsakra ohánět, abyste se probili až k finálnímu bossovi. Na začátku dostanete do vínku omšelou koženici, věrný meč do jedné a bič druhé ruky. Naučit se správně kombinovat obě zbraně je zásadní pro úspěšné přežití. Není překvapivé, že mečem sekáte nepřátele po palici, ale co s bičem? Inu spoustu věcí, funguje totiž jako vaše prodloužená ruka. Můžete s ním omračovat nepřátele, podrážet jim nohy, přitahovat je k sobě, sbírat poklady či ho po vzoru Indyho používat k rychlým přesunům.
Pasti a další předměty ubližují nejen vám, ale i vašim nepřátelům, takže samotné souboje jsou vážně zábavné, a právě na nich jsou vidět zkušenosti s prací na Bioshocku. Takže místo toho, abyste nepřátele, museli mlátit zblízka, můžete ho strčit do díry s kůly, hodit po nich vázu nebo bičem rozbít olejovou lampu, vedle které stojí a pěkně po staru je nechat shořet. Využívání okolního prostředí je v bitkách prakticky nutností a čím dříve si na to zvyknete, tím lépe. Je příjemné, že designéři mysleli i na takové věci, že třeba pád do díry s kopími nemůže uškodit levitujícím čarodějům a je potřeba to mít na zřeteli.
Kromě základního vybavení se postupně dostanete k zajímavějším hračičkám, které můžete najít buďto v bednách, nebo můžete vyměnit za nashromážděné bohatství u džinů, jež se sem tam. Namísto obyčejného biče tak můžete třímat ohnivý, ledový nebo třeba dalekonosný. Nechybí ani však sbírka zbraní, brnění a dalších libůstek. Dobrý je například plášť neviditelnosti, který zafunguje, pokud se na pár vteřin zastavíte. Nebo perk, který zvyšuje vaše poškození, když na někoho zatočíte zezadu. To je v kombinaci s ledovým bičem parádní kombo, se kterým se poměrně snadno zbavíte i bossů.
Svoji oblíbenou kombinaci předmětů si tu najde úplně každý, jediným problémem je, že mapy (a tedy i výskyt předmětů) jsou náhodně generované, takže nikdy nevíte, co vás čeká. V horších případech tak čas od času umřete i proto, že jste během pěti levelů nedostali žádný pořádný předmět, protože některé kusy equipu jsou, alespoň pro mne, prakticky nepoužitelné a horší či stejné jako ty základní.
Jelikož po každé smrti začínáte víceméně od píky, může být hra občas trochu frustrující. Hlavně, když po obtížném souboji s bossem, který jen tak tak přežijete, povolíte v soustředění, šlápnete na blbé místo a zabije vás šipka nebo podobná kravina. A 40 minut hraní v čudu. Naštěstí na to autoři mysleli a dali nám možnost přesunout se hned na začátku do čtvrtého, sedmého a desátého levelu (pokud jste úspěšně prošli tím předchozím).
Což je tak trochu dvojsečná zbraň, protože se připravíte o potenciální vybavení a peníze, které jste mohli najít v předchozích úrovních. Ale minimálně na natrénování taktik, jak na jednotlivé soupeře v různých úrovních, se to hodí. A co se stane až hru dohrajete? Nic moc, můžete jí hrát znova, což je pro mne osobně ten největší nedostatek CoB.
Jasně můžete si hru spustit s různými modifikátory, které samotné hraní buď usnadňují nebo ho naopak ještě trochu opepří. Jeden archievment je i za to, že hru dohrajete se všemi negativními modifikátory (rychlejší nepřátelé, víc pastí, neustálá tma a podobné skopičiny) najednou, což je něco, o co se ani nehodlám pokoušet. Nicméně jinak nic, prázdno po pěšině. Pokud tedy neujíždíte na tom, že sledujete, jak jste na tom v žebříčku lootu nebo času.
Hra stojí 16 euro, tedy ne úplně málo a první dohrání vám nezabere zas tak dlouho (netroufám si říct kolik hodin přesně, u mě to bylo něco kolem devíti, ale záleží). Je tu sice k mání denní výzva, ale to je výsledku opět souboj o nejlepší příčku v žebříčku, s tím, že hrajete stejnou mapu jako všichni ostatní. Na rozdíl od jiných rougue-lite her mi tu chybí určitý přesah, například nějaké skryté lokace či třeba kryptický příběh jako v Rogue Legacy, který člověka nutí hru hrát vícekrát, aby se dozvěděl, jak to vlastně bylo. Tady si motivaci musíte najít sami.
Je to škoda, City of Brass je totiž opravdu zábavná hra, souboje neskutečně dynamické a člověk se od ní nedokáže odtrhnout a hlášky jako „Ještě jeden pokus a jdu spát.“ tu padají častěji než cena bitcoinu. Výborné vizuální zpracování, u kterého se skvěle povedlo namixovat pohádkovost a strašidelnost, se jen tak neokouká a ani soundtrack nezklame. Jen si každý musí říct, jestli mu hra za ty peníze stojí. Osobně bych si počkal na nějakou slevu, protože za takových 8-10 euro už je to mustbuy pro všechny fandy žánru.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Stride PR
