The Game Bakers je sice studio, které jsem doteď neznal a většina z vás nejspíš taky ne ( pokud teda nějakým zázrakem nejste fanoušky série Squids, což jsou hříčky na telefony), ale to se změní, protože díky Furi se vývojáři právě dostali mezi moje oblíbence a na to co pekárníci z Francie upečou příště, se budu nedočkavě těšit. A vy byste měli též, protože to řeknu rovnou, z Furi jsem nadšenější než holka, co po své první swingersparty nechytne kapavku.

Samozřejmě záleží na tom, co rádi paříte. Pokud vás baví starat se o pokojné životy simíků nebo dálkové lety v MS Flight Simulator (někteří lidi fakt dokážou 6 hodin letět nad oceánem...no když jsem to viděl, tak jsem nevěřil vlastním očím), asi to nebude váš šálek kafe. Jestli ale máte rádi frenetickou akci a pořádnou porci výzev, je to hra pro vás. Super je, že z trailerů vůbec není jasné, o čem hra vlastně je a nutno podotknout, že podobný koncept jsem ještě neviděl. Takže pokud se nechcete připravit o překvápko, je načase přestat číst, ale to už je vám asi stejně jedno, když tu recenzi máte otevřenou.

V úvodní cut scéně vidíte spoutaného chlapíka s bílými vlasy, kterak je uvězněn v poutech, za pár vteřin vám dojde, že on bude hlavní postava této hry. Dlouhán s otáčecí hlavou a třemi maskami vám poví, že umírat budete ještě dlouho a nic lepšího než vězení a bolest nečeká. První WTF moment přijde, když vám třetí maník, tentokrát s králičí maskou, pomůže dostat se z pout. Kill the Jailer, he is the key. Za zvuku temné ambientní hudby hrdinu pomalu vedete deštivým počasím vstříc vašemu vězniteli a je vám jasné, že bez boje se to asi dnes neobejde, což je jedině dobře.

Bývalý trýznitel vypustí ještě několik dalších chlapáckých hlášek a započne první boj/tutorial. Jenže oproti jiným tutoriálům se s vámi tento nemazlí ani trochu. Poté co mě hned první protivník zabil, jsem si hru pustil znova s tím, že se ujistím, jestli jsem si nedal nějakou těžkou obtížnost. Nedal. Možnost si hru ještě ztížit přijde až po prvním úspěšném pokoření titulu. A věřte mi, nebude to snadné. Ale jak se říká co je snadný, nestojí za to!

Až se vám podaří skolit prvního soka a dostanete se k dalšímu boji tak vám dojde o čem tahle hra vlastně je, což je WTF moment číslo dvě. Znáte ty hry, kde projdete level a postřílíte při tom stovky nepřátel a jednou za čas narazíte na bosse, který vám pořádně zatopí? Tak ve Furi je tohle všechno vydestilováno a jediné, čeho se dočkáte, jsou souboje s bossy a vězte, že ani jeden jediný vám nedá nic zadarmo. Na první pohled se vám to může zdát jako hodně chabá herní náplň, ale jak hru zkusíte, budete nadšeni.

Samotné souboje jsou totiž libůstka, jedná se o kombinaci dual stick shooter a bojovky. Hrdina má jeden typ útoku na blízko, jeden na dálku, dash a krytí, přičemž útoky i dash může podržením adekvátního tlačítka využít v charged módu, což se může zdát jako málo, ale nenechte se zmást. Jen málokde budete mít při krájení bossáků tak uspokojující pocit, jako ve Furi. Když se vám podaří s jedním zbývajícím dílkem života v poslední pikosekundě uskočit před ultimátním útokem nepřítele a zasadíte mu smrtící ránu, je to blaho jako při prvním pátečním pivku.

Fighty jsou rozdělené na fáze (cca 3-6 ), přičemž v každé z nich se váš protivník chová jinak a zpravidla má s každou další fází silnější a hůře odhadnutelné útoky. Než se naučíte jednotlivé útoky vykrývat a přežívat, bude vás to stát hodně mentální síly a odhodlání, navíc naučíte se využívat nejen své oči, ale vytrénujete si i uši natolik, že v klidu můžete dělat porotce v další české pseudoreality show. Někdy na vás nepřítel chrlí nekonečné proudy laserových výbojů, jindy ho ani nevidíte a snažíte se krýt jeho podlé útoky jen pomocí sluchu. V takovémto typu hry je hodně důležité, aby vývojáři věděli, co je ještě pro hráče výzva a co už je frustrace. Naštěstí se to autorům podařilo nastavit bravurně a tak i když souboj desetkrát nevyjde, stále máte chuť se zvednout a jít protivníkovi ukázat zač je toho loket. Z velké části je to právě plynulou hratelností a jednoduchým, ale skvěle vybalancovaným soubojových systémem, který vás prostě bude bavit, za druhé chcete vědět, jak to celé dopadne.

Kontrastně k superakčním soubojům, které vás donutí vydat ze sebe maximum a díky nimž zjistíte, že vaše reflexy jsou lepší, než jste si mysleli, pak působí příběhové pasáže. V nich hrdina zvolna prochází úžasně ztvárněnými scenériemi, přičemž maník s králičí maskou, figuruje v roli vypravěče příběhu. Ten sice na jednu stranu není nikterak složitý ani převratný, ale jak každý, kdo má rád příběhy ví, důležitý je kromě samotné zápletky i přednes.

Právě kombinace působivých scén, vypravěče (jehož roli v příběhu ani motivaci neznáte) a dobře napsaných monologů (hrdina po vzoru Gordona Freemana drží bobříka mlčení a zastává názor, že činy jsou víc než slova) dělají příběh skvělým. Mluveného slova ve hře moc není a tak si skládáte dílky příběhové puzzle z toho, co vám poví králičí muž, případně z hlášek jednotlivých nepřátel a vlastní představivosti. Je to trochu podobné Dark Souls a stejně jako v této sérii, i tady vše funguje na výbornou.

Do soubojů i příběhového chození hraje perfektní hudba, za kterou stojí několik mainstreamu neznámých hudebníků, ale pro milovníky undergroundové elektroniky jde o relativně známá jména. Carpetner Brut, Lorn, Kn1ght, Danger jsou někteří z nich. Jedná se o kombinaci synth popu a new age elektroniky s moderním soundem. Dá se říci, že jde o něco podobného jako sountrack k poslednímu Tronu z rukou Daft Punk. V příběhových scénách hraje povětšinou klidná ambientní hudba s éterickými linkami, která dokonale dotváří atmosféru neznámého sci-fi světa, ve kterém se hrdina nachází. V soubojích zase hudba nabere pořádné obrátky a vybičuje vás k výkonu vašeho života. Pokud vás muzika nadchne stejně jako mne, určitě oceníte, že všechny skladby mají příští měsíc vyjít na vinylech, což je pěkná sběratelská libůstka.

To vše je doplněno stylovými vizuály. O nádherných lokacích jsem se již zmínil, je ale potřeba pochválit i jednotlivé postavy, na které při své pouti narazíte. Jejich design má totiž na svědomí Takashi Okazaki, který stojí za oblíbeným seriálem Afro Samurai. A i v případě Furi je to paráda, ať už bojujete s ženskou, která má místo hlavy lampu jako z loga Pixaru, pánovi času s růžovými sluchátky a mečem nebo proti hokejistce v kosmonautském obleku, nudit se nebudete.

Abych tak řekl, hře nemám takřka co vytknout. Po dohrání na obtížnost Furi se otevře další obtížnost Furious a zároveň Speedrun mód. V něm se můžete poměřovat s ostatními v tom, jak rychle se vám podaří hru pokořit. Největší frajeři teď mají čas okolo 40 minut. Mě samotnému se zatím povedlo dát 1:49, což je celkem slabota, ale věřím, že se ještě polepším. Speedrun mód trochu natáhne herní čas, otázkou, ale je, jak dlouho pak dokáže hráče zabavit. U mě si umím představit, že si hru ještě párkrát zahraju a zkusím pokořit těžší obtížnost, ale je mi jasné, že to asi není zábava pro všechny.

Ale i tak vám doporučuji hru alespoň zkusit, pokud máte předplatné PS+ tak je tento měsíc zdarma, což se vyplatí, že jo Bobe. Dostanete za to akční pecku se stylovou grafikou, suprovou hudbou (které se osobně nemůžu nabažit), výborným soubojovým systémem a skvělou hratelností. Pokud vás hra chytne tak vás rozhodně jen tak nepustí a bude vás nutit nevypínat a hrát dál a dál, dokud váš protivník nepadne nebo vám nedojde baterka v ovladači.