recenze
The Order: 1886

The Order: 1886
The Order: 1886
14:00, 19.02.2015
Tak jsme se dočkali!

Konec spekulacím! Naše recenze na PS4 exkluzivitu The Order: 1886 je konečně tu a nyní se již dozvíte, jak se hra od studia Ready at Dawn vlastně hraje, co zajímavého přináší a jak na mě během prvního dohrání celkově zapůsobila.

Jen málokterá hra na sebe v poslední době dokázala strhnout tolik pozornosti jako právě recenzovaný Order. Ten bez problému zastínil všechny únorové tituly a na internetu kolovaly nekonečné diskuze mezi dvěma tábory hráčů – těmi, co hru hájili, kudy chodili a těmi, kteří jí nedokázali přijít na chuť, ani kdyby sami chtěli. Ono je však dost složité soudit něco, ať již jde o hru, film, věc či třeba člověka, s čím či s kým nemáte žádnou vlastní osobní zkušenost. V tomto ohledu jsem byl ideálním adeptem na sepsání této recenze právě já, jelikož mě veškeré vášně (hype) i nenávistné názory (hate) točící se okolo tohoto titulu naprosto minuly. Nevěnoval jsem mu nijak zvláštní pozornost. Ano, věděl jsem, že vyjde, půjde o exkluzivitu a bude mít dobrou grafiku. Toť vše. Nyní se vynasnažím prezentovat zde objektivní názor na hru a pevně věřím, že na základě této recenze spolu budeme nakonec schopni říci, zdali se hra povedla či nikoliv.

Klik pro zvětšení (The Order: 1886)

S kým máme tu čest?

Zhostíte se postavy Sira Galahada, jednoho z rytířů krále Artuše, který se protlouká příběhem odehrávajícím se zhruba čtyřicet let po průmyslové revoluci v 19. století ve viktoriánském Londýně. Nejedná se pochopitelně o reálné historické pozadí, nýbrž o alternativní minulost. Ptáte se, jak je možné že se rytíř kulatého stolu objeví v poměrně nedávných dobách? Odpověď je velice snadná – za vše může tekutina zvaná Black Water, která vás bude ve hře doprovázet velice často. Díky lahvičce s prapodivným černým obsahem jsou totiž hlavní protagonisté příběhu, členové Řádu, schopni dočasně zvyšovat svoji sílu či dokonce mnohokrát uniknout i přicházející smrti. Na své pouti rozhodně nebudete sami. Doprovázet vás budou další členové Řádu, ale i různé boční postavy, které jsou do příběhu zdařile implementovány. Většinu času tak strávíte se Sirem Percivalem, Markýzem de Lafayette a Lady Igraine.

Sir Percival jakožto jeden z nejstarších členů Řádu je po většinu času vaším rádcem, naproti tomu de Lafayette, který je služebně mladší než vy, bude často potřebovat pomoci právě od Vás. Lady Igraine má s Galahadem povětšinou vyrovnaný vztah, související s minulostí, která je spojuje.

Hlavním posláním Řádu je zachránit lidstvo před prastarou hrozbou, která je nyní velice blízko k tomu, aby jej kompletně vyhladila. Jedná se o rasu tzv. Halfbreedů, lidských mutantů, kteří neustále baží po lidské krvi a diametrálně rozšiřují své řady podobně jako mnohem proslavenější upíři.

Navzdory smyšleným historickým faktům během hraní narazíte i na reálné postavy minulosti, z nichž nejmarkantnější roli hraje již na E3 představený vynálezce Nikola Tesla, který se vám stane velice cenným společníkem a v jeho laboratoři se budete brzy cítit jako doma.

Klik pro zvětšení (The Order: 1886)

V roli hráče nebo diváka?

Nejprve je nutné si uvědomit, co od hry The Order hráč očekává a v této pasáži se zaměřím na to, abych čtenářům poskytnul objektivní náhled na titul jako celek.

Co Vás po prvním spuštění hry zaručeně ohromí je grafické zpracování. Troufám si tvrdit, stejně jako většina „obhájců“ The Order na internetových fórech, že tato hra je zatím skutečně to nejhezčí, co lze na našich obrazovkách připojených k PS4 spatřit. Grafika není sice přímo fotorealistická, ale je perfektně zpracovaná, stylizovaná a rozhodně napomáhá vtáhnout hráče do děje.

Jistě, i sami tvůrci od počátku slibovali, že se v případě tohoto titulu bude jednat o filmový zážitek, nicméně nikdo úplně přesně nevěděl, co je tím myšleno. Je tomu skutečně tak, a ne, opravdu nemám na mysli jen použití horizontálních černých pruhů, které měly hře dodat na „filmovosti“. Spíše mířím na skutečnosti, která mají blíže spíše k filmům než klasickým hrám tak, jak je známe.

Již teď, po prvním dohrání The Order, si troufám tvrdit, že se nejedná o záležitost pro každého. Někomu tento typ zkrátka sedne a jinému ne. Na tom samozřejmě není nic špatného, vždyť takových her je spousta. Pojďme se tedy nyní podívat na to, proč se The Order zkrátka nemůže zavděčit všem.

Nejprve je nutné si uvědomit, co od této hry hráč očekává.

Pakliže budete k titulu přistupovat jako k čistě akční hře, budete možná částečně zklamáni. Je tomu skutečně tak. Rozhodně se nejedná o brutální střílečku v „rambo stylu“, kdy si na začátku rozšíříte arzenál zbraní, začnete kosit nepřátele a po pár hodinách rozdrtíte finálního bosse. Přístup má The Order totiž naprosto odlišný a je nutno k němu přistoupit z trochu jiné pozice. Tou by měl být náhled na hru jako umělecké dílo. V případě tohoto počinu je to dokonce naprosto nezbytné, vždyť dle mého hrubého odhadu dobrou polovinu herní doby budete sledovat neherní sekvence. Záměrně nepoužívám termín „cut-scény“ jelikož zde se jedná skutečně o plnohodnotnou součást hry. Již od prvních informací bylo jasné, že se svým způsobem bude jednat o interaktivní film a tento bod splnili autoři do puntíku.

Co lze považovat za nedostatek, je rozhodně absence české lokalizace, jelikož dialogů je jak ve filmových scénách, tak i přímo ve hře, skutečně spousta. Jedinou útěchou může být, že použitá angličtina není sice nejsložitější, jaká byla kdy ve videohře použita, ale pro běžného hráče, který nevládne tímto světovým jazykem alespoň na průměrné úrovni, může být tento fakt velice nepříjemnou komplikací. Je to v podstatě srovnatelné se situací, když půjdete v Anglii do kina na film s anglickými titulky. Samozřejmě, někdo může oponovat, že her bez lokalizace je i v současné době mnoho, avšak téměř žádná neklade takový důraz na příběhovou část, která v tomto případě zabírá téměř celou polovinu hry.

V té zbývající polovině hry již svoji postavu skutečně ovládáte a tady se již jedná o čistokrevnou akční hru z pohledu třetí osoby.

Klik pro zvětšení (The Order: 1886)

Nebudeme se jen koukat, jdeme konečně i hrát

V „herních“ částech rozdíl ve zpracování oproti příběhovým videím rozhodně nepoznáte. Vše vypadá graficky totožně, a proto je někdy také těžší rozeznat, kdy již můžete s Galahadem chodit. Veškeré animace běží plynule a za celou dobu jsem se nesetkal s poklesem FPS. Dle mého názoru je dobře, že se autoři z Ready at Dawn rozhodli uzamknout snímkování na hodnotě 30 FPS, díky čemuž nás nemusí trápit jeho propady a zároveň hra působí téměř dokonale.

Ve hře si vychutnáme jak akční pasáže, tak i ty, kdy budete pobíhat po ztemnělých chodbách a hledat ty správné dveře. Pro tento případ vám naštěstí vývojáři dávají k dispozici navigační šipku, která vás dokáže v krajní nouzi vyslat tím správným směrem. Během postupu hrou se setkáte s napínavými přestřelkami i bojem nablízko. A tady se dostává ke slovu mnohokrát omílané a nepříliš pozitivně hráči přijímané QTE.

Zatímco v přestřelkách nebudete vědět kam dřív skočit, kterého nepřítele z řad Halfbreedů či rebelů dříve trefit či jakou zbraň zvolit pro konkrétní případ, boj nablízko byl jeden z pro mě nejstresovějších faktorů celé hry. Jakmile k němu již došlo, ať už cíleně z mé strany nebo ze strany skriptu samotných vývojářů a bylo nutné namačkat určité kombinace tlačítek, zaručeně jsem umřel (minimálně na začátku). Osobně se nepovažuji za žádného začátečníka na videoherním poli, ovšem rychlost s jakou políčka mizí je závratná a nestihnutí stisku tlačítka znamená v drtivé většině případů okamžitou smrt. Během hraní jsem si udělal malou soukromou statistiku. Hrál jsem na obtížnost Normal a zatímco v přestřelkách jsem nezemřel ani jednou, v QTE soubojích byla má smrt pravidlem. Nicméně je možné, že to celé bylo způsobeno tím, že mé reflexy již nejsou to, co bývaly.

Kapitolou sama pro sebe je ozvučení, které je jedním slovem dokonalé. Jak zvuky, tak i dabing a hudba jsou zpracovány na jedničku. K jednotlivým postavám dabéři prostě sedí a i díky nim se s vašimi spolubojovníky poměrně rychle sžijete. Okolní zvuky v rozličných lokacích působí skutečně reálně - sem tam zaslechnete pláč dítěte z protějšího domu či kupříkladu kroky nepřítele blížícího se zpoza rohu, na kterého se tak dokážete připravit dříve, než vás napadne. Hudební doprovod mi naprosto učaroval v několika QTE scénách, za všechny uvedu například tu při slaňování ze vzducholodi. Během hry hudba funguje tak, že se při blížícím se důležitém momentu začne stupňovat a vy tak rázem víte, že bude následovat nějaký zlom. Zkrátka lahoda pro uši. Ruku v ruce s perfektně zpracovaným nasvícením dokáže s atmosférou zvuková stránka hry naprosté divy.

Klik pro zvětšení (The Order: 1886)

A co arzenál?

V souvislosti s herním zasazením do alternativní minulosti mě velice zajímalo, s jakými zbraněmi si budeme moci zastřílet. K dispozici máme klasické revolvery, brokovnice, samopaly, ovšem i speciální zbraně, z nichž mi jednoznačně učarovala ta, která vypustí jakýsi plynový oblak, do kterého když následně vystřelíte, rozmetá vše, co je v jeho dosahu. Také není špatná „bazuka“ na elektrické výboje, s tou se dá zažít spousta legrace.

Dalšími nezbytnými pomocníky do akce jsou poté vynálezy od Nikoly Tesly, který vám poskytne například zařízení, pomocí kterého jste schopni zkratovat elektrické jističe nebo rozličné přístroje. Komu by to bylo málo, samozřejmě jsou zde k nalezení i klasické výbušné či kouřové granáty.

Klik pro zvětšení (The Order: 1886)

Klik pro zvětšení (The Order: 1886)

Není všechno zlato, co se třpytí

Zatím bychom z recenze mohli nabýt dojmu, že The Order: 1886 je zcela výjimečnou hrou, která nemá žádné vady na kráse a jedná se o to nejlepší, co nám kdy videoherní průmysl mohl naservírovat. Bohužel, není tomu tak. I hra takovéhoto kalibru své mouchy rozhodně má a je jen na každém z nás, hráčů, jak se s nimi popasujeme.

Jedním z prvotních palčivých problémů, alespoň pro mě, byl samotný příběh. Ne že by byl nějak extrémně špatný, ale místy jsem měl pocit, že se ztrácím a hlavně ztrácím motivaci se jím vůbec zabývat. Zápletka, která se ze začátku jeví jako velice slibná, mi po chvíli začala připadat neuvěřitelně předvídatelná a bylo velice jednoduché odhadnout, co se v příběhu stane za nějakou tu chvíli. Ovšem, i zvraty tu jsou přítomny, takže nějakým tím oživením je příběh částečně také oživován.

Jak již bylo výše naznačeno, poměr mezi hracím a filmovým časem je dá se říci vyrovnán. To byl jeden z problémů, který jsem nedokázal příliš v klidu přenést přes srdce i přes dokonalé zpracování jednotlivých scén. Hráč, dle mého názoru, chce převážnou část hry skutečně hrát. Bude-li se chtít dívat, pustí si film. Ano, může to znít arogantně, nicméně tak by to dle mého názoru u her mělo být. Rozhodně se ale najdou fanoušci, kteří tuto změnu k již avizované „filmovosti“ přivítají s otevřenou náručí. Pro mě osobně byla pasáž, ve které jste zhruba za půl hodiny prošli tři kapitoly hry prostřednictvím tří dlouhých videí a dvou QTE eventů, nejspíše nejvíce frustrující částí celého titulu.

Další věcí, co mi poměrně dost vadí, je neustálé vedení za ručičku, co se herních možností týče. I kdybyste chtěli, nemůžete situaci řešit tak, jak by se vám to v tu chvíli třeba zdálo nejrozumnější, ale musíte následovat předpřipravené pokyny vývojářů. Nejhorší jsou pasáže, kdy se sice volně pohybujete, ale nefunguje běhání. Například v katakombách, kde jsem hledal východ, se běhat nedalo a hlavní hrdina tak chodil nehorázně pomalu. Nevím, nepochopil jsem tento krok, stejně tak jako možnost krytí se pouze na místech, předem určených k tomuto účelu. Představte si situaci – kryjete se za futry dveří, poté vyjdete z úkrytu a chcete se schovat za křeslo, aby vás nespatřil proti vám stojící rebel. Aha, to ovšem nejde, jelikož s tím vývojáři nepočítali. Jo ták, řeknete si, když opodál uzříte shozený stůl. Přijdete k němu a ejhle, za tím se již krýt lze. Takovéto momenty mi několikrát téměř přivodily infarktové situace, kdy mě samozřejmě při mém laborování nepřítel zahlédl a začal ihned pálit. V kombinaci s občasným zasekáváním se hlavního hrdiny o jednotlivé předměty rozházené po místnostech byl systém skrývání se často poměrně složitým oříškem.

Zajímavým prvkem, alespoň ze začátku, pro mě bylo prozkoumávání předmětů, které lze v ruce různě plynule natáčet či v případě listin nakouknout i na zadní stranu. Po několika pokusech se z této aktivity stala ovšem pouze nutnost, jelikož ve většině případů se na nich nenacházelo nic zajímavého. Vcelku zábavný mi naopak přišel systém páčení zámků, který sice opět zavání QTE, ale v tomto případě je nutné zapojit i pravý analog a zakroutit jej do správné pozice, tak alespoň nějaké zpestření. Když už jsme opět naťukli QTE, tak nemohu nezmínit poměrně nepřesné zaměřování cíle, kdy musíte nejprve zamířit na dané místo analogem a poté stisknout odpovídající tlačítko. Vzhledem k tomu, že takovéto eventy se objevují zpravidla v nejvíce vypjatých situacích, musíte vše zvládnout bez mrknutí oka a opět relativně rychle.

Hráč, dle mého názoru, chce převážnou část hry skutečně hrát.

Co se týče přestřelek, jejich zpracování je obstojné a jediné, co mi v těchto situacích vadilo, bylo neustálé nabíhání nových nepřátel prakticky „odnikud“, tudíž některé vlny byly skutečně až přehnaně dlouhé. S čím jsem se čas od času také potýkal, byla místy neposedná kamera, která vás dokáže pořádně rozhodit například při míření sniperkou, kdy stojíte vedle sloupku, uhnete kousek stranou a v tu ránu začnete „vykukovat“, tudíž se vám podstatně změní úhel míření. S tímto jevem jsem se naštěstí setkal pouze zcela výjimečně.

Osobně bych měl i přes mé počáteční rozplývání jednu výtku ke grafice hry. Ano, vše vypadá „jako živé“, ale jedna věc mi trochu vadí. Ano, nejedná se o nic jiného než o neustále přítomné rozmazání při sebemenším pohybu, díky kterému jsem měl veliké problémy pořídit jakýkoliv obrázek ze hry, na kterém by nebyl patrný blur efekt.

Klik pro zvětšení (The Order: 1886)

Klik pro zvětšení (The Order: 1886)

Co říci závěrem

The Order: 1886 je bezesporu dobrá a kvalitní hra, která rozhodně stojí za to zahrát si ji znovu, a nemusíte být nutně přímo lovec trofejí, i když pro tento typ hráčů bude opakování mnohem více motivující. Jednak dosbírají potřebné předměty, či splní zbylé trofeje, kterých ve hře moc není a platinová na sebe nenechá dlouho čekat. Co se týče často propírané herní doby, tak vězte, že mně zabral průchod hrou nějakých sedm a půl hodiny na střední obtížnost, a to jsem rozhodně nehrál speed run.

Škoda jen, že slibně vypadající titul je srážen výše uvedenými faktory, tudíž jsme se sice nedočkali herní revoluce, ale spíše evoluce. Dá se totiž předpokládat, že se i další vývojáři inspirují zpracováním The Order a podobných her bude nakonec mnohem více než v současné době.

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Sony Europe Limited

Klik pro zvětšení (The Order: 1886)

Recenzovaná verze: PS4

DOBRÉ
79%
CZECHGAMER
Inovativní umělecké dílko, které se i navzdory několika nedostatkům rozhodně neztratí.

CGwillWin