Psal se rok 2000, když se na trhu strategických her objevila novinka s podivným názvem – Shogun: Total War. Na tehdejší dobu šlo o poměrně inovativní počin, hra kombinovala tahovou strategii s bitvami probíhající v reálném čase, navíc se vše odehrávalo v atraktivním prostředí Japonského souostroví patnáctého století, které bylo tehdy od ostatního světa takřka dokonale izolováno a to až do roku 1543 příjezdem prvních Evropanů. Titul si u světových recenzentů nevedl vůbec špatně, průměrné hodnocení okolo 87% snad hovoří za vše. Co následovalo pak zřejmě není potřeba příliš rozmazávat, série Total War se mezi strategiemi vyšvihla do předních pozic a fanoušci po celém světě vždy doslova dychtí po dalším pokračování.

Teď se však celá série vrací tam, kde začala. Po pěti odbočkách do antického Říma, středověké a novověké Evropy společně s kratičkou poctou Napoleonovi Bonapartovi se všechno opět vrací na ty poklidné japonské ostrůvky, kde čest znamenala takřka vše a kde se nespočet klanů utápělo v nesmyslných válkách, jen aby mohli pro sebe urvat titul Šóguna, vládce celého Japonska. Jak tedy dopadne Total War: Shogun 2 v porovnání se svým o deset let starším tatínkem? Napověděla už něco uvolněná demoverze?

První věc, která vás na samotném demu zarazí, je jeho samotná velikost. Nesmějte se a raději zapátrejte v paměti, kdy naposledy jste stahovali demo o velikosti šesti gigabytů? Vždyť takhle velké jsou v dnešní době i plné hry! Podobně obří byl navíc i opravný patch, který vyšel několik dní po demu a který „vážil“ na 300 MB. Samozřejmě, při rychlosti dnešních internetových připojení to zase tak nehraje roli, ale i tak! Možná si tedy alespoň myslíte, že nám autoři z britského studia The Creative Assembly nabídli skutečně komplexní ochutnávku svého Total War: Shogun 2. Jak se to vezme, v nabídce dostanete jednu historickou bitvu a jeden kompletní tutoriál. To sice není na demo málo, ale s přihlédnutím k jeho velikosti ani zase tak mnoho.

Jako první bych si dovolil rozebrat tutoriál. Výuková část zaměřená především na nováčky v sérii skutečně nemůže ničím překvapit, lehce nesympatický a vše zdlouhavě vysvětlující Japonec vás v podrobných lekcích uvede do celého světa Total War a to od úplných základů (toto je vojsko, toto je město) až po propracovanější funkce (diplomacie, obchod, mise, atd.). Celkově vzato nemohu tutoriálu vůbec nic vytknout, svůj účel (společně s ostatními, které budou k dispozici až v plné verzi) plní určitě dobře a jejich přítomnost ocení určitě nejeden nováček, který by jinak při pohledu na propracovanost světa Total War mohl propadnout panice a rychle utéct pryč.

Vlastně jsem měl problém pouze s jedinou věcí, konkrétně šlo o výuku bitev. Hlavně ze začátku jsem si u nich připadal jako úplný blbeček, a to doslova. Hra mi totiž dávala k dispozici každou jednotku zvlášť a já musel absolvovat zdlouhavé vysvětlování, že „toto jsou lučišníci, mají luky, útočí hlavně na dálku“ a navíc velmi jednoduché a nudné bitvy, které by zvládla snad i cvičená opice. Krom toho mi trošičku vadila pasáž, kdy jsem měl vycvičit armádu a dobýt město. Okamžitě jsem tak učinil a těšil se, jak dostanu více tvůrčí svobody. Jenže smůla, po načtení mapy přede mnou stály úplně jiné jednotky a vše se opět ztenčilo na pouhé „toto je jednotka XYZ, výhody jsou..., nevýhody...“ a dobytí hradu, jehož obtížnost... škoda mluvit, popravdě jsem všechno poslal na hradby a vyšlo to.

Ale kdybych měl nějak zhodnotit tahovou pasáž, všechno co známe z předchozích dílů zůstalo. Proč také měnit něco, co funguje, že? Proto se opět můžete těšit na taktickou mapu rozdělenou do různých okresů a pokrytá městečky a vojsky. Na nepřátelská území lze posílat nindži a sabotovat tak armády, města nebo rovnou zabíjet důležité osoby, diplomaty představují svůdné gejši... Zkrátka všechno co dobře znáte, zde v nějaké podobě existuje. Na základě japonského umění války tu pak máte k dispozici dva stromy (řekněme) talentů, které nějakým způsobem dokáži vylepšovat vaše jednotky. Získání jedné takové výhody však krom velké sumy peněz zabere také dost kol, čím jste dál, tím víc. Mimochodem, jedno kolo v Total War: Shogun 2 představuje jedno roční období, což je doplněno nádhernou proměnou mapy.

Daleko zajímavější a podle mého názoru také nejlákavější pasáž celého dema je skrytá v nabízené historické bitvě. Konkrétně jde o bitvu u městečka Sekigahary, která se udála v roce 1600. Rád bych proto tuto pasáž začal takovým menším historickým okénkem. Nechci se ani tak podrobněji zavrtávat do historie Japonska, kterou bohužel moc neznám, proto se pokusím situaci popsat velmi stručně. Vše začalo krátce po japonské invazi do Koree, která nedopadla ideálně. Pozice silného klanu Tojotomi a jeho spojenců byla tím pádem oslabena, navíc se přiostřily konflikty mezi armádními generály a byrokraty. Po náhlé smrti regenta Tošiie Maedy tyto spory přerostly v takřka otevřenou válkou mezi stoupenci Tojotomy a Iejasu Tokugawy, která vyvrcholila bitvou právě u městečka Sekigahara.

Situace před bitvou hovořila jasně pro Tojotomiho, zvláště díky výhodnému rozestavení svých a spojeneckých jednotek, Tokugawu by uzavřely do kleští. Jenže Togugawovi se podařilo podplatit několik nepřátelských klanů a ti se pak buď vůbec nezapojili do bitvy, nebo se dokonce přidali na Togugawovu stranu. Největší podíl na konečné porážce Tojotomiho měl Hideaki Kobajakawa, který nejprve bitvu podobně jako někteří další pouze sledoval a vyčkával, co se dál stane. Nakonec se však na popud střelby Togugawových jednotek rozhodl zaútočit, čímž strhl další váhající generály a zvrátil průběh bitvy, kde měla doposud převahu Tojotomiova vojska. Výsledek bitvy prakticky předurčil další vývoj v Japonsku, o tři roky později se totiž Iejasu Tokugawa stal Šógunem.

Přepracování bitvy v Total War: Shogun 2 je logicky daleko jednodušší. Všechny složité vztahy a klany byly prakticky omezeny na souboj čtyř frakcí, pouze vzhled bojiště odpovídá realitě. Hráč se ujímá velení vojska Micunari Išidy (De facto vůdce Tojotomiho strany) a společně se spojencem Tojohisa Šimazuem musí čelit útoku Tokugawy a pozdější zradě podplaceného Kobajakawy. Abych byl upřímný, nabízený scénář není ani na nejmenší obtížnost (no vážně, na tu nejtěžší navíc ani nefunguje pauza) vůbec nic snadného a většina hráčů jej na různých internetových fórech podrobila tvrdé kritice. Popravdě, ani já jsem nepřítele nerozdrtil na první pokus (vlastně se mi to podařilo až na šestý nebo sedmý), ale jsem za takovou vysokou obtížnost rád. Není totiž nic lepšího, než když svého soka po dlouhém a vyrovnaném boji konečně zničíte a dostaví se ten sladký pocit vítězství. A také zvrácení historie.

Minulou kapitolu jsem podrobněji popsal tahovou část, teď dám prostor bojišti. Popravdě, největší změnu prodělalo herní menu. To se totiž od stylu „uprostřed“ známé třeba z Empire: Total War nebo Napoleon: Total War vrátilo zpět ke kořenům a všechno je opět pěkně rovnáno od levého rohu doprava. Ze začátku vás sice může lehce mást určité přeskládání (hlavně speciální schopnosti jednotek jsou trošičku problém), ale nakonec všechno přejde pěkně do krve a po několika desítkách minut si ani neuvědomíte, že jste byli zvyklí na něco jiného. Samotný boj zřejmě nemá cenu příliš rozebírat, jednotky můžete sdružovat do skupin, upravovat jejich rozestavění, používat speciální schopnosti, některé typy mají výhody proti ostatním, atd.

Alespoň kratičká zmínka o grafické a zvukové stránce, která v nabízené demoverzi zatím neumožňuje nastavit maximální nastavení, stejně tak chybí i například obligátní vyhlazování hran. Ale i přes tyto menší nedostatky vypadá bojiště skutečně úžasně, hlavně když se necháte unést lítým bojem a pěkně si bojující postavičky přiblížíte. V tu chvíli zapomenete na všechno ostatní a jen tak sledujete, jak jednotliví panáčci bojují, zabíjejí a jsou zabíjeni. Jenom nevím, kolik mají vojáci k dispozici různých obličejů, protože mi všichni připadli tak nějak stejní... Co se týče taktické mapy, ta je také krásně vyvedena do 3D, střídání ročních období vypadá úchvatně a stejně tak skvěle vypadá i postupné odhalování herní mapy, tenhle efekt se mi moc líbí.

Ptáte se co zvuk? Taky proti němu není co vytknout, všechny jednotky na vaše rozkazy reagují v japonštině a pokud jde o něco důležitějšího, ve sluchátkách se vám ozve taková ta nádherná japonská angličtina, až nejedno srdce zaplesá. Nevím proč, ale mám pro tuhle angličtinu s japonským přízvukem určitou slabost. Jen možná malinkou výtku směrem k učiteli v tutoriálech, jeho pomalá mluva a takový ten „moudrý a nadřazený“ projev (snad víte, co tím chci říct) mi trošičku lezl na nervy. Krom řinčení zbraní a řev bojujících jednotek si užijete taky japonskou hudbu, proti které já osobně nemohu říct ani jediné křivé slůvko. Moc hezký doplněk, vhodný taktéž k relaxaci.

Mám, určitě, na pokračování téhle skvělé kombinace tahové strategie s její sestřičkou probíhající v reálném čase se nesmírně těším. Popravdě se už nemůžu dočkat, až si 15. března půjdu do obchodu pro svojí kopii a demoverze moje očekávání ještě posílila. Závěrem bych tak už jenom dodal, že jsem rád, že se série vrací ke svým kořenům a jenom tak šeptem dodávám, že by nemusel být špatný ani návrat do antického Říma. Ale to už je asi jiný příběh, ten odehrávající se v Japonsku šestnáctého století zatím vypadá velmi lákavě.

A tak bych asi celé ty svoje dnešní dojmy ukončil snad jenom takovým krátkým doporučením. Pokud stále nad předobjenávkou (nebo pozdější koupí) přemýšlíte a nemůžete se rozhodnout, rozhodně vyzkoušejte nabízené demo, jestliže jste tak náhodou už dávno neudělali. Bude-li vás bavit, je vše jasné, finální verze bude ještě tak o stupínek lepší. Fakt.