I Am Alive is alive... Je až skoro neuvěřitelné, že jsme se tohoto dílka, jenž měli původně na starosti vývojáři z francouzského Darkworks, dočkali. Vždyť vzpomínejte se mnou: v roce 2008 byla hra odhalena na konferenci E3, aby se od té chvíle neustále odkládala a zdržovala, až se Darkworks v říjnu loňského roku rozpadli. Během té doby však už téměř rok na samotném I Am Alive nepracovali. Štafetu vývoje totiž mezitím převzali pánové z šanghajského Ubisoftu, kterým se hra nakonec loni podařila dokončit a letos v únoru se dostala konečně i k samotným hráčům.

Přesto však nevypadá tak, jak měla na začátku – z plnohodnotného krabicového titulu se stala Xbox Live Arcade, respektive PlayStation Network hříčka, stojící pouhých několik babek (přesněji řečeno deset dolarů). A aby toho nebylo málo, původní návrhy Darkworks prošly pod rukama šanghajských autorů několika zásadními proměnami, za všechny jmenujme například vzhled a jméno hlavního hrdiny. Obyčejnému hráči tak nezbývá nic jiného než se ptát: „Co se z původního projektu vlastně stalo?“ I na to snad během mé dnešní recenze naleznete odpověď.

Hlavním hrdinou je bezejmenný mladý muž (původně se měl jmenovat Adam Collins), jenž se přibližně rok po „události“ vrací do své domoviny, do amerického města Haventon. Nebo přesněji do toho, co z něho zbylo. Celý svět totiž postihla série neskutečně ničivých zemětřesení, doprovázená všudypřítomným prachem. Přežili pouze ti, kterým se podařilo zavčasu schovat do podzemí nebo uzavřených budov, ostatní neměli v otevřeném prostoru šanci. I teď, necelý rok poté, se země čas od času ještě lehce zatřese, velká mračna prachu však bohužel zůstala.

Může se tedy na první pohled zdát, že návrat hlavního hrdiny do takové spoušti nedává smysl. Omyl. Někde v Haventonu by se totiž měla skrývat jeho žena Julie a dcera Mary. Bohužel, hrdina nezná jejich přesnou polohu nebo zda jsou vůbec ve městě a tak jej (a logicky tedy i vás) čeká docela zoufalé bloudění prázdnými ulicemi a neustálá nejistota. Chvíli po svém návratu domů však potkává holčičku jménem Mei, která se ztratila a jelikož je hlavní hrdina dobrák od kosti, rozhodne se jí pomoci. Nejenom od dotírajících pobudů.

Celkově od příběhu nečekejte žádné přelomové zvraty. Všechno je podřízeno takzvaným „hollywoodským pravidlům“, takže když se vám podaří Mei definitivně zachránit a zavést ji k jejímu otci, obratem dostanete další úkol, v němž hrdinně získáte rádio. A když donesete rádio, musíte zase udělat tohle a tak neustále dokola... Příběh je zkrátka doslova prošpikován různými klišé a předvídatelnými událostmi a když se konečně z této smyčky vymaníte a můžete se vrátit ke svému původnímu plánu... No, to už si raději nechám pro sebe. Stejně se to za přibližně sedm hodin hraní dozvíte sami, tak co.

Z hlediska hratelnosti se I Am Alive nejvíce blíží jiné populární sérii ze stáje Ubisoftu – Assassin's Creed, částečně také Mirror's Edge od švédských DICE. I hlavnímu hrdinovi tohoto titulu totiž pohyb vůbec není cizí a dokáže lézt, šplhat a skákat naprosto po čemkoliv, co alespoň částečně připomíná malý výstupek. Upřímně, dle mého názoru je až neuvěřitelné, co všechno tenhle na první pohled ne příliš vypracovaný chlapík dokáže – lézt po náhodně rozmístěných trubkách, kamenech, traverzách, dřevěných plošinách a podobně. A nejenom lézt, vůbec mu nedělá problém si po nich dokonce i zaskákat! Čas od času totiž musíte chtě nechtě na další trubku/kámen/traverzu skočit, což ve výšce několik desítek metrů nad zemí nemusí působit až tak bezpečně. Zřejmě bych také měl zmínit, že pokud trpíte závratěmi, nevím, zda budete schopní hru hrát, neboť výšek si zde užijete až až.

Na druhou stranu však hlavní hrdina není nezničitelný jako Ezio, Altair nebo Faith. Stejně jako normální lidé i on má nějakou maximální výdrž a pokud ji vyčerpá, zemře a vás čeká návrat k nejbližšímu checkpointu. Ale to jenom v tom případě, že máte ještě nějakou kameru (= předmět potřebný k návratu na poslední checkpoint) v záloze, pokud ne, začínáte pěkně na začátku celé kapitoly. Uznávám, že jde o docela zajímavý nápad, který vás alespoň donutí lehce uvažovat a ne se hrnout dopředu za každou cenu. Navíc, pokud hrou nepoběžíte jako šílení a budete hledat skrytá místa nebo pomáhat přeživším lidem, rozhodně nebudete trpět jejich nedostatkem. A to ani na obtížnost Survivor, tedy tu těžší ze dvou dostupných.

Ale zpátky k výdrži. Tu vám ubírá naprosto cokoliv: jakékoliv lezení, dokonce i běh; funguje to zkrátka podobně jako v reálném životě. Je sice pravda, že ve skutečnosti při vyčerpání ihned neumřete, nicméně... To už je spíš jen takový nicotný detail. Výdrž si však krom automatického doplňování můžete doplnit i prostřednictvím různých předmětů z vašeho inventáře (voda, sodovka, plechovky jídla a podobně). Tyto předměty nacházíte při průchodu jednotlivými lokacemi a krom svých problémů jimi dokážete řešit i problémy ostatních. Ve městě totiž nejste sami a krom nepřátel (o nichž se zmíním za moment) narazíte také na dvacítku přeživších, jimiž za poskytnutí určitého předmětu pomůžete a získáte Retry kameru navíc.

Může se tedy zdát, že I Am Alive je sandboxovou akční adventurou, v níž si můžete dělat, co chcete. Inu, bohužel tomu tak není. I přes relativní pocit svobody pohybu a lezení je I Am Alive přísně lineární záležitostí, v níž existuje vždycky jenom jediná správná cesta (ať už při lezení nebo v pohybu po městě) a jakýkoliv ústup stranou se tvrdě trestá. V lepším případě narazíte na vyčůraně rozmístěné blokády z ostnatého drátu, v horším případě vás autoři sami upozorní, že „tudy ještě jít zkrátka nemůžete, tak se o to přestaňte snažit“. Produkt šanghajského Ubisoftu tak spíš než jako otevřená hra funguje pod tíhnou pravidel úzkých koridorovek, kde existuje pouze jediné řešení. Jenom ho nalézt!

Rozvaliny města Haventon nejsou tak liduprázdné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Na spoustě místech se totiž potulují různé bandy agresivních nepřátel, které vás chtějí okrást a ti nejdrsnější rovnou i za narušení svého teritoria zabít. Bránit se můžete dvěma různými způsoby – buď utečete, což je ta horší a ne moc pravděpodobná varianta anebo se jim postavíte. K tomuto účelu se během hraní postupně propracujete ke čtyřem různým zbraním (mačeta, pistole, luk a brokovnice), nábojů na druhou stranu příliš není a tak se ke slovu dostane hlavně blafování a různé triky. Můžete k sobě nepřítele nechat přijít a pak ho překvapit mačetou. Můžete jej obejít a zlikvidovat zezadu. Dokonce lze na bandu protivníků zamířit prázdnou zbraní a modlit se, že váš trik neprokouknou (o což se někteří z nich pokusí). Ti obrnění se pak nebojí vůbec ničeho a za neustálého řvaní „střílej si jak chceš, jsem nezranitelný“ půjdou klidně i proti brokovnici. Nechráněná hlava jim v tom nijak nevadí.

Jaká je ovšem škoda, že tyto pasáže výrazným způsobem ničí umělá inteligence. Bohužel, je nesmírně slabá a řekl bych, že když už autoři věnovali takovou péči samotnému nápadu, měli jej dotáhnout až do samotného konce. Problém je totiž v tom, že se počítač občas chová velice zvláštně a de facto porušuje pravidla, která jsou nastavena a která musíte (logicky) vy sami dodržovat. Tak například: když na nepřátele vytáhnete zbraň, dají ruce vzhůru. Fajn. Jenže ve chvíli, kdy ji zase schováte, protivníci jaksi zapomenou, že jste na ně vůbec mířili a takřka okamžitě zaútočí. Nehledě na to, že když zbraň opět vytáhnete, kašlou na ni a útočí klidně dál. Ne vždy se tedy dá předvídat, co vlastně umělá inteligence (ne)vymyslí nebo jak to zrovna vyjde. Kdyby to bylo autorským záměrem, beru, jenže to bohužel není tento případ.

Dalším důležitým prvkem vašeho zážitku je grafika. Nejvíce to poznáte v prachem zamořených oblastech (v nichž nechráněni během několika desítek sekund zemřete), kdy si téměř nevidíte na špičku nosu a vaše orientace se řídí spíše domněnkami, pamětí, či mapou. Ale ani v místech, kde prach není, to není zase tak špatné. Z velkých výšek si užijete nádherný výhled. Sice na zničené město, ale nádherný výhled. Mimochodem, ještě jeden důležitý poznatek si z I Am Alive odnesete – americká vlajka přežije všechno, klidně i globální přírodní katastrofu.

Nicméně to nemění nic na faktu, že grafický kabátek I Am Alive je velice, velice zastaralý a to i na Xbox 360. Když o tom tak přemýšlím, hra svým vzhledem zapadá tak nějak do roku 2005. Jak se koneckonců můžete přesvědčit z okolních obrázků, není to žádná sláva. Jistě, částečně za to může velice málo barev nebo velice zaprášené lokace, ovšem když se podíváte na vzhled hlavního hrdiny nebo na animace některých pohybů, je to upřímně řečeno poznat. Zvlášť, když se na vás z dálky usměje rozmazaná silueta mrakodrapů a to i když jste nad mračnem všudypřítomného prachu.

I Am Alive není vyloženě špatnou hrou. Pohyb apokalypsou zničeným městem jsem si užíval, stejně tak jako lezení po různých překážkách. Nehledě na to, že některé pasáže byly skutečně úchvatné – pasáž u zřícených vagónů nebo mrakodrap v předposlední misi jsou nesmírně dech beroucí. A to jsem ani nezmínil nápady jako soubojový systém nebo výdrž hlavního hrdiny! To a ještě pár dalších věcí se mi na I Am Alive nesmírně líbí a rozhodně jej od ostatních podobných titulů odlišují.

Na druhou stranu však autorům ze šanghajského Ubisoftu nedokáži odpustit několik věcí, které jejich produkt v mých očích sráží. Především to je do očí bijící lineárnost, nevyzpytatelně reagující umělá inteligence nebo několik misí, v nichž jde hlavně o likvidaci protivníků než o samotné lezení, což do podobné hry zkrátka nepasuje a bezesporu je řadím mezi to nejvíce frustrující na celém svém zážitku ze singleplayerové kampaně.