recenze
King Arthur II

King Arthur II - recenze
King Arthur II - recenze
15:37, 14.02.2012

Když se řekne švédská společnost Paradox Interactive, okamžitě si vybavím dvě věci. Jednak je to první díl strategie Hearts of Iron, která vyšla před deseti lety (páni, to už bude deset let?) a také velice komplexní a graficky ne příliš propracované strategie. Trojdílný Hears of Iron není jediným příkladem hry tohoto ražení, stejně tak bychom mohli zmínit sérii Europa Universalis nebo loni vydanou strategii Sengoku, zpracovávající historii středověkého Japonska, podobně jako taktéž loňské Total War: Shogun 2.

A pořádně si sérii od britských The Creative Assembly zapamatujte, neboť se o ní během této recenze zmíním ještě několikrát (a pravděpodobně ještě víckrát). Paradox Interactive totiž nejsou pouze vývojovým týmem, ale zároveň také vydavatelství. Mezi jejich vydanými tituly bychom nalezli krom jiných i sérii King Arthur, kterou mají na svědomí vývojáři z Neocore Games. První díl, jenž vyšel před více než dvěma lety, zaznamenal relativně pozitivní reakce. Průměr na serveru Metacritic se pohybuje okolo osmdesáti procent a tak se logicky očekávalo, s čím autoři vyrukují v případě druhého dílu. Je dvojka stejně kvalitní jako jednička?

Dva v jednom

Příběhová kampaň se odehrává během dvou zcela nezávislých období. První z nich, schovávající se za lehce alibistické „prolog“, je situována do doby, kdy Británii vládli Římané. Hlavním hrdinou je římský voják Septimus Sulla, člen rodiny Sullů, jehož úkolem je, podobně jako ostatních rodin na britském souostroví, bránit svá území proti útokům Piktů ze severu. Výraznou podporou v tomto snažení je Hadriánův val, který však už není to, co býval. Na několika místech byl totiž poškozen a Piktové tak mají de facto cestu na město Eboracum volnou. Sulla a ostatní rodiny proto shromáždí svá vojska k rozhodující bitvě a co se nestane, Římané utrpí porážku. Septimus Sulla dokonce v lítém boji sám zahyne a tak by se mohlo zdát, že zde náš příběh končí.

Klik pro zvětšení (King Arthur II - recenze)Klik pro zvětšení (King Arthur II - recenze)

Jenže to by nesměl být svět King Arthur, aby se vše v dobré neobrátilo. Sulla sice zemřel, ovšem jelikož si jej vyhlédnul samotný Hadrián, dostane ještě druhou šanci. Ano, přesně tak, pouze vy, Septimus Sulla, můžete „Nový Řím“ zachránit od definitivní zkázy. Váš cíl je relativně jednoduchý, tedy alespoň na papíře – stačí znovu získat důvěru Senátu, sjednotit rozhádané římské rodiny, dobýt území na západě a pak Pikty v definitivní bitvě porazit. Jak říkám, na papíře to může vypadat jednoduše, ovšem slušných pár hodin vám tohle handrkování zabere. Na obyčejný prolog před hlavní kampaní více než slušné!

Hlavní porce singleplayerové kampaně pak představuje pět kapitol dlouhý příběh syna krále Artuše, který o několik století později bojuje za znovu sjednocení národa. A nebude to zrovna procházka růžovým sadem, na to se můžete spolehnout. Okolní klany vedené cizími rytíři jsou totiž to nejmenší, s čím se bude mladý William Pendragon potýkat. Daleko větším problémem bude šířící se nákaza, způsobená démony a jenž skolila i samotného krále Artuše a také armády zmiňovaných démonů. Sulla se totiž během svých válek proti Piktům paktoval takřka s každým a do své armády postupně začlenil nemrtvou devátou legii, démony, mutanty, příšery a jiné. Zkrátka, cokoliv, co by zachránilo „Nový Řím“.

Díl první – taktická mapa

Z hratelnostního hlediska bych hráčův zážitek rozdělil do dvou kategorií. Polovinu času strávíte nad taktickou mapou a druhou půlku zase na samotném bojišti. Připomíná vám to něco? Vzpomínáte si na má slova z úvodu o sérii Total War? Ano, bohužel, King Arthur II je svému konkurentu podobný možná až příliš, což je na jednu stranu pro hráče dobře, na tu druhou zase někteří mohou zcela oprávněně namítat, že jde o prachsprostou kopii. Pravda je dle mého názoru tak někde mezi, neboť King Arthur II má v taktické fázi pár zajímavostí, které musím zmínit a vypíchnout.

Klik pro zvětšení (King Arthur II - recenze)Klik pro zvětšení (King Arthur II - recenze)

Na první pohled však nic nemusíte poznat. Mapa je rozdělena do několika sektorů, v každém z nich stojí pár důležitých budov a nad tím vším stojí figurky reprezentující armády. Zkrátka taková ta klasika. I v těchto vyjmenovaných prvcích se však King Arthr II lehce liší. Tak třeba takové sektory. Upřímně řečeno, s jejich systémem dobývání jsem se příliš neztotožnil. K jejich zabrání totiž nepotřebujete dobýt místní město, stačí porazit armádu jejího vlastníka (a když žádná není, jednoduše sem napochodovat). Samotná města jsou zde totiž spíše na okrasu, jelikož jediným jejich účelem je poskytnout hráči možnosti vyzkoumání vylepšení pro své jednotky. To a mnoho ostatního lze provádět pouze v zimě, v času míru, lásky a klidu.

Ano, může to znít jako takové to klasické klišé, jenže je to pravda. V zimním období (ve hře se neustále střídají čtyři roční období, roky zde nehrají žádnou roli) se vaše armády nemohou hýbat a tak máte čas třeba na rozdělení bodů do vlastností vašich jednotek a hrdinů (přesně jako v klasických RPG). Přesně tak, každá jednotka získává během boje zkušenosti, zvyšuje svoji úroveň a tím pádem své vlastnosti. Skvělé je, že na rozdíl od série Total War se zde přežití zkušených jednotek skutečně vyplatí, neboť vylepšování vlastností je poznat hned na první pohled. Hrdinové podléhají podobným pravidlům, mimo to jim ještě přidělujete talenty a mají také velice jednoduchý inventář pro použití pár předmětů. Mimo to ještě lze zkoumat vylepšení dostupná ve vašich budovách a nebo vylepšovat budovy samotné (pomocí menu „Lore“ – „Tradice“).

Poslední věcí, o které bych se rád zmínil a která se mi osobně velice líbila, jsou pasáže připomínající stařičké textové adventury nebo RPG z osmdesátých let. Většina z vás už zřejmě nebude tušit, o čem mluvím, ale v úplných dřevných dobách počítačových her existovaly hry, které byly pouze o textu. Hra vám vždycky nastínila situaci a vy jste měli několik možností, jak se zachovat. Něco podobného se objevuje také v King Arthur II, například když zasedá Senát nebo když v kůži Pendragona hledáte kouzelníka Merlina, aby vám pomohl. Po pravdě řečeno se k těmto textovým pasážím dostanete velice často a když si povedete správně, můžete spoustu věcí vyřešit mírovou cestou. Nebo taky ne, záleží na vašem jednání.

Klik pro zvětšení (King Arthur II - recenze)Klik pro zvětšení (King Arthur II - recenze)

Krom toho budou vaše činy v této části rozhodovat, jakým vládcem vlastně budete. Jinak řečeno jde o jakýsi specifický ukazatel „osobnosti“, známý z psychotestů. Jeho účelem však není vás pouze motivovat být spravedlivým místo tyranem nebo být křesťanem místo zastáncem starých náboženství, ale chovat se tak, abyste si odemkli další schopnosti pro vašeho hrdinu, které lze využít během boje. Příklad za všechny – když budete dostatečně spravedliví, lze vybrané jednotce přímo v boji doplnit dvacet procent jejich zemřelých vojáků.

Díl druhý – bojiště

Tím se krásně dostávám k druhé části vašeho zážitku – k samotnému bojišti. Ani zde nečeká zkušené hráče série Total War žádné překvapení, zcela klasicky si nejprve své vojáky rozestavíte a následně jdete do boje. Jedinou zvláštností jsou snad náhodně rozeseté sochy a monumenty, které si lze přivlastňovat a které svému vlastníkovi poskytují určitá bonusová kouzla nebo schopnosti navíc (například nepříteli konstantně snižujete magický štít nebo na určité místo snesete pohromu ubírající jednotkám životy, atd.). Stejně tak lze používat schopnosti vašich hrdinů a pokud máte dostatečně zkušené jednotky, tak i jejich schopnosti.

Nic víc za tím skutečně nehledejte, ovšem musím říci, že jedna věc mne... nechci říci přímo zarazila, ale minimálně překvapila. King Arthur II sice zná něco jako morálka k boji, na druhou stranu se mi za celou dobu hraní nestalo, aby byla nějak výrazněji uplatněna. Navíc, k úspěšnému vítězství v bitvě musíte vždycky zničit celou nepřátelskou armádu, což může být občas lehce frustrující. Zvlášť, pokud nepříteli zbývá jediná jednotka, která je na druhé straně mapy a vy musíte čekat, než se tam vaši vojáci dobelhají.

Klik pro zvětšení (King Arthur II - recenze)Klik pro zvětšení (King Arthur II - recenze)

Den a noc

Technické zpracování je z mého pohledu lehce nevyvážené. Proti samotné grafice nemám naprosto žádných námitek. Herní menu umožňuje relativně bohaté nastavení všemožných detailů, od klasik jako úroveň grafických detailů nebo vyhlazování hran, až po výběr různých verzí technologie DirectX (na výběr máte devítku, desítku a dokonce i jedenáctku). Stejně pozitivní jsem i v případě zpracování samotného bojiště a jednotlivých jednotek. Nevypadá to sice tak skvěle jako v několikrát zmiňované sérii Total War, ale i tak se na to hezky dívá. Zvlášť pokud se do akce zapojí i monstra, speciální kouzla a schopnosti bojujících hrdinů.

Zvuková složka je však v porovnání s grafikou jako den a noc. Tam, kde grafika relativně řečeno exceluje, mu zvuk bohužel tak nějak podřezává větev. Proč? Příklad bude nejlepší. Nedávno jsem si kvůli kamarádovi opět nainstaloval „stařičké“ Rome: Total War a takřka v prvních sekundách první bitvy na mne znovu dýchla ta skvělá atmosféra. Vždyť uznejte sami, když přesouváte své jednotky a do sluchátek se vám ozve „Units, move out!“ a ostatní vojáci na to zareagují „AJ!“ (nebo tak nějak, zkrátka.... přibližně něco takového), má to něco do sebe.

V King Arthur II nic takového bohužel nečekejte. Drtivá většina vašich jednotek zarytě mlčí a tak tím nejukecanějším je „moderátor“, který oznamuje stav vašeho magického štítu a vašich jednotek (jsou pod útokem, je téměř zničena, atd.). Atmosféře příliš nepomáhají ani zvuky bojiště, které se ozvou teprve při maximálním přiblížení, oddáleně slyšíte maximálně tak doprovodnou hudbu hrající v pozadí. Škoda, třikrát škoda.

Klik pro zvětšení (King Arthur II - recenze)Klik pro zvětšení (King Arthur II - recenze)

Šílená mixáž

Když jsem se rozhodl pro zrecenzování druhého dílu strategického King Arthur, příliš jsem od jeho hraní neočekával. A abych byl zcela upřímný, po úvodním filmečku úvodního prologu jsem si říkal něco ve smyslu „Co to sakra...??“. Ale po několika desítkách minut jsem se do hraní dostal a musím říci, že i když mi to ze začátku přišlo jako naprostá šílenost, boje proti armádám národa Piktů obsahující i velké obry a netopýry nebo spousta textových miniher v podobě debat v Senátu nebo řešení různých problému mne bavila.

Na druhou stranu, King Arthur II má také spoustu problémů. Tím největším bude očividné kopírování série Total War, ale i kdybych tuto záležitost přehlédl, je tu spousta jiných věcí. Jmenovitě – slabé ozvučení, jednoduché dobývání nebo také až příliš jednoduchý systém vztahů s ostatními frakcemi. Popravdě, od Paradox Interactive bych čekal něco daleko propracovanějšího, když si vzpomenu na jejich předchozí tituly. Vím, že v tomto případě zde figurují pouze jako vydavatelé, ale i tak! Mimochodem, autoři v druhém díle naprosto ignorovali multiplayer, což je takřka neodpustitelná chyba!

Klik pro zvětšení (King Arthur II - recenze)

DOBRÉ
68%
CZECHGAMER
Není to úplně špatná strategie, slabé ozvučení a v některých případech přílišné zjednodušení ji však sráží dolů.

CGwillWin