Zámořská liga ve virtuálním provedení si bez sebemenší strkanice u mantinelu rok co rok bezstarostně bruslí napříč herní branží, a že by se někdo obtěžoval jí rušit? Ne, ani letos nikdo. EA Sports zkrátka produkuje každou sezónu nový ročník, který tu a tam něco změní, cosi nového přinese a hráče na 82 zápasů zabaví. Ani číslovka dvanáct nemá v plejádě virtuálních hokejů žádný revoluční podtext. I když – pravda – zase posouvá konzolistickou honbu za černou pryží o kousek blíž realitě. Možná to EA Sports dělá schválně, možná by ten plyn sešlápla až k podlaze. Jenomže to by se musel ukázat někdo, kdo by se slavné sérii odvážil postavit do cesty.

Ani letos žádný dobrovolník z řady nevystoupil. A tak se hráčům dostává do ruky další z řady NHL, které drobnými krůčky směřuje k absolutní dokonalosti. Jako by někde existoval nějaký plán, který říká, že neobjeví-li se konkurent, budeme v tomhle tempu pokračovat až do NHL 20. Tehdy možná i největší antihokejista připustí, že tenhle hokej nemá k realitě daleko. No nic, vraťme se zpátky do současnosti. V ní totiž ještě stále jsme nuceni hrát s gamepadem v ruce hokej, který rozhodně dokonalý není.

NHL 12 jde rozdělit na dvě části. Na tu, která lepí a záplatuje chyby minulého dílu (až příliš přesné přihrávky, vysoká účinnost „poke checků“ a další prapodivnosti) a na tu, která se vší pompou vnáší do série nové prvky. Ne že by jedna převažovala nad druhou, a i kdyby, vrásky by to hráčům asi moc nenadělalo. Problém tkví spíš v tom, že ať už se NHL snaží, jak může, nevšímá si na první pohled jasných chyb, k jejichž vymícení mělo dojít už před lety.

Každá recenze musí nějak začít, tahle – k nelibosti všech zastánců virtuálního hokeje – nejprve na nejnovější ročník nahází trochu špíny.

Je úplně naivní si od tvůrců myslet, že jim hráči třetí rok za sebou „sežerou“ stále ty stejné animace. Kromě toho prostřihy po gólu působí, jako by je v EA Sports slepili dohromady půl hodiny před vpuštěním do lisoven. Rozhodčí posuzuje fauly stále podle roky stejného měřítka, což je fakt, který bije do očí rok co rok stále víc a víc. Nejčastějším prohřeškem samozřejmě dál zůstává nedovolené bránění. A to většinou tehdy, když nechtíc drcnete do hráče, který se zrovna nachomýtl k tomu, jenž vede puk do pásma. Což mnohdy vede k opravdu absurdním situacím. Za tvrdé hity, kdy jde hráč hlavou proti plexisklu, vás rozhodčí div že nepoplácá na rameni, za jemné doteky, které by za faul neoznačil ani arbitr s páskou přes obě oči, odcházíte pykat zcela normálně.

Byť si letos tvůrci dali záležet, aby se nahazování puků do třetin stalo něčím, na čem musíte chtě nechtě postavit svojí strategii, stejně je to na modré pořád ta samá, nekoordinovaná motanice. Pochopím, když mi cestu zkříží hráč soupeře, bek mi vystaví „strom“ do cesty nebo mě zdvojí, ale proč dělají nemlich totéž i mí spoluhráči?! Zezačátku přehlížený fakt se po čase stane velmi, velmi frustrující.

Ostřílené komentátorské duo Bill Celement - Gary Thorne sice sype jednu vybroušenou hlášku za druhou, a já bych se těm jejich frkům klidně i zasmál, jenomže je tu problém – oni ty stejné fóry použili před dvěma lety. A před rokem. Letošek samozřejmě nevyjímaje. Chtělo by to namluvit úplně nové věty a ne jen mírně upravovat ty z minulých let. Klidně se totiž může stát, že za pár sezón se z nich vyklube nezapomenutelné virtuální duo Vichnar – Záruba z NHL 2002.

Ať už to zní jakkoliv šíleně, tak vězte, že i s plným batohem chyb dokázalo nové NHL udělat krok vpřed. A to ještě docela velký. Novinky v módech jsou spíš kosmetické. A opět – je to škoda. Ke klasickému Be a Pro přibylo ještě Be a CHL Pro (protloukáte se juniorskými ligami a pendlujete mezi nimi a slavnou NHL) a Be a Legend (kdy se pro změnu vtělíte do jedné z ikon zámořského hokeje yzermanovského či roenickovského formátu).

Z lig zmizela ruská kontinentální, ale nahradilo jí několik dalších evropských. Zajímavý postřeh – slavný Winnipeg, navrátilec do soutěže místo Atlanty, tu nemá své oficiální dresy. Proč tvůrci nelicencovali aspoň ty historické?

Další novinkou jsou zápasy pod otevřenou střechou – jinak také NHL Winter Classic. A i tenhle prvek, nebýt fádního zpracování, mohl být dotažen k dokonalosti. Takhle hráč dostane sice, co chce, ale ve své podstatě to není nic jiného než zápas jako kterýkoliv jiný. Jen na větším stadionu, kde kolem mantinelu občas projde pořadatel, kde celou dobu hustě sněží a nemá to sebemenší vliv na kvalitu ledu. Do oka opět bijí stejné animace, jen odehrávající se v pozměněných kulisách.

Nicméně to podstatné – tedy hokej jako hra, dosáhla poměrně značné evoluce. Hra zpomalila – to předně. Přihrávkami a hlavně jejich zpracováním už si nemůžete být vůbec jisti. Přechod do pásma zaručují – i když ne zrovna na sto procent – nastřelené puky do třetiny. Dlouhé přihrávky z vlastní třetiny na útočnou modrou končí zpravidla ne samostatným nájezdem a gólem, ale zakázaným uvolněním. Vše spěje k tomu, aby se častěji střílelo od modré, kde se tvoří nepřehledné skrumáže a šarvátky – tedy ideální podhoubí k rychlým dorážkám.

Gólmanská aura nedotknutelnosti zmizela. Maskovaný strážce brankoviště se tak rázem stal jedním z hráčů. Spousta gólů padne z kotoučů, které brankářovi vypadnou. Protivníkův forvard je pak jen rychle dorazí do sítě. Frustrace z bugů samozřejmě přetrvává, to třeba když křížný pas projde skrz vámi nastavenou hokejku nebo když brankář iniciativně (ještě v kleče) rozehraje kotouč přímo na čepel nejbližšího protihráče. Není třeba dodávat, že v obou případech se velmi rychle rozsvítilo červené světlo nad mou brankou.

Hnidopišsky vyjmenované nedostatky ale stále neznamenají, že se jedná o propadák. Ne, to ne. Jen je potřeba připomínat, že trpělivost hráčům virtuálního hokeje nevydrží navždycky. Jednou ten pomyslný pohár přeteče. A ta doba se nemilosrdně blíží. Dnes se hodnocení pohybuje ještě ve velkorysých osmičkách, ale může se klidně stát, že za pár let – jestli tvůrci neztropí nějakou radikální změnu, - už to stěží vyjde na průměrnou šestku.