Se slovy těžkotonážního intra válečné hry Call of Duty nelze než souhlasit, neboť vítězství ve válce není otázkou jen jednoho muže (ženy, už asi ano :-) ), ale životů spousty. V COD (Call of Duty) získává slovo „spousty“ úplně nový rozměr, neboť s takovou spoustou vojáků jsme se ještě nesetkali. Zapomeňte na Omaha Beach v Medal of Honor, zde se střetávají např. ve Stalingradu ne desítky, ale STOVKY vojáků na obou stranách!!! To jste ještě neviděli. V již zmíněném Stalingradu, který patří k nejpůsobivějším částem hry a je zároveň první misí v sovětské kampani, připlouvají vojáci na lodích, vystupují, nabírají zbraně a munici a střemhlav se vrhají na nacistická kulometná hnízda na kopci. Ono střemhlav není až tak přesné, neboť se všichni různě kryjí, někteří nesou sovětskou vlajku a jiní dokonce nemají ani zbraň (stejně jako vy na začátku). Je to úchvatné, monstrózní a majestátné. Opravdu jsem chvíli jen tak stál a obdivoval, co dokázali vývojáři za relativné krátkou dobu vytvořit. Pokud si však myslíte, že už vám toho hra nemůže moc nabídnout, jste na omylu. COD je právem považována za absolutního pokořitele všech dosud vydaných válečných akcí (Medal of Honor nevyjímaje) a bude ještě dlouho měřítkem kvality v tomto odvětví herního průmyslu.

Tvůrci COD, firma Infinity Ward, jsou bývalí vývojáři 2015 (tvůrci MOH). Museli tedy takříkajíc překročit vlastní stín. Zpočátku jsem měl asi jako každý recenzent strach, jestli COD nebude jen pouhou kopií MOH a prvních pár (ale opravdu jen pár) misí mě o tom nekompromisně přesvědčovalo. Úplně první mise je klasický tutoriál, který mě přesvědčil, že COD bude celkem arkádová akce z jednoho prostého důvodu – nešly otevírat dveře, což ihned spustilo v mé hlavě alarm a před očima mi blikal rudý nápis – LINEÁRNOST!!! A opravdu. COD je lineární hra, vlastně není skoro nikdy důvod se vracet (teda pokud vám to hra nenařídí). Což by ovšem vadilo jen, pokud by chyběl nějaký ten hnací motor, který by vás hnal vpřed. Ten tu ale naštěstí je, takže jsem si až do konce hry prakticky nevšiml, že chodím jen kupředu. Je jím atmosféra. Každá mise dýchá životem, dynamičností, perfektně naskriptované sekvence, zpomalení času a ztlumení zvuků při zásahu granátem, nutnost spolupracovat se členy v týmu, jejich chování a inteligence, bombardování, nájezdy tanků, kvílení umírajících… je toho mnoho, ale všechno se povedlo vypilovat do úžasného mixu audio-vizuálních orgií, čisté herní zábavy a hvězdné hratelnosti.

Další skvělou vlastností hry jsou perfektně designované mise a atmosféra. Hra je rozdělena na tři kampaně po zhruba 5 misích (těžko počítat, protože mě hra opravdu nenechala ani vydechnout). V první se ujmete Američanů, pokračujete s Brity (za ně je asi nejlepší mise hry – útok na Pegasus Bridge) a hru skončíte se Sověty, za které pocítíte, co je to válka v celé své masovosti. Za každou stranu se dočkáte nějaké té konečné mise, ale ve hře vám to ani nepřijde, protože každá mise je skvělá a těžko je rozlišovat. Ale zpět k designu misí. Opravdu skvost, rozbombardované město nikdy nevypadalo tak skutečně a děsivě. Stoky nikdy nebyly tak špinavé. V jedné misi utíkáte malinkém Citroenu nepřátelskými liniemi, do cesty vám najede tank, řidič uhne do postraní uličky, která je však slepá… krve by se ve vás v té chvíli nedořezal. Zvláště pokud hrajete na druhou nejvyšší a vyšší obtížnost, kdy je dobré s náboji šetřit a vaše zdraví je vám svaté. Po dokončení mise si myslíte, že už nic lepšího ve hře nezažijete, ale v další misi potkáte něco ještě lepšího, inovativnějšího, co vás zarazí hluboko do židle a nedá vám ani na chvíli vydechnout. Úkoly v misích nejsou jen prostým okopírováním starých osvědčených konceptů, které se v akcích používají odnepaměti. Musíte např. dobýt most a druhý den se bránit přívalům německých vojáků, sem tam nějakému tomu Tigerovi (na ně musíte použít Panzerfaust na jedno použití, tak se je snažte strefit napoprvé), zbavit přehradu protiletecké obrany (s masivním používáním odstřelovačky, což mě jako snipera potěšilo), podminovat generátory a pak uprchnout a nechat pracovat bombardéry. V designu misí nenajdete ani jedno hluché místo, vývojáři si opravdu vyhráli. Navíc, pokud blízko vás vybouchne granát nebo mina, zvuky se ztlumí, obraz lehce rozmaže a čas se zpomalí, což přidává atmosféře. Nutno podotknout, že se podobného efektu dočkáte i při smrti.

AI hry je na celkem dobré úrovni. Spojenci se dobře kryjí, můžou zemřít, nevrhají se střemhlav pod palbu. Nelze na ně sice spoléhat s plněním důležitějších úkolů, jako je ničení tanků, na to jste tu vy. Nepřátelé taky nedají své životy nadarmo, žádný Serious Sam se nakoná. Vypálit, skrýt, hodit granát, skrýt… Nicméně žádná dokonalost, pár drobných chybek by se našlo. Klíčové postavy naštěstí zemřít nemohou. Ve hře neexistuje rozdělení na běh a chůzi, pohybujete se konstantní rychlostí. Opravdu se tedy vyplatí neutíkat, ale rychle najít zákop a modlit se, že vás bombardéry neviděly. Postava může stát, krčit se a plazit se. Obecně má ležící voják větší šanci přežít než voják ležící. Stalo se mi, že jsem ležícího vojáka strefil do nohy sniperkou a nechal ho být s domněním, že zemřel. Hrozně jsem se divil, když po mě pak mrtvola začala střílet.

Hra běží na obstarožním Quake3 enginu (sakra, kdybych tohle napsal před dvěma lety, to by mě hnali), takže se nedočkáme nějakých grafických orgií, ale je celkem na co koukat. Vlastně je hodně na co koukat, neboť engine je překopaný od základů a Infinity Ward byl za něj dokonce pochválen od samotného Johna Carmaca, tvůrce enginu. Animace pohybů jsou celkem dobré, textury by mohly být ještě ostřejší. Obličeje mají základní mimiku a nevypadají vůbec špatně. Hra rozhodně není nenáročná, ale dá se prý pohodově hrát i na Celeronu800Mhz. Na mém AMD1800+, 512MB RAM a GF4Ti 64MB hraji v 1280x960x32bit v plných detailech a s jediným problémem jsem se setkal při útoku na Stalingrad, když jsem obdivoval armády vojáku útočících na německá kulometná hnízda a jeden stíhač právě (asi nouzově :-) ) přistál vedle mě. Nastalo zpomalení, tady alespoň mělo nastat, ale hra se začala neuvěřitelně trhat. Pomohlo jen otočit pohled k zemi a počkat až zpomalení (ztrhovatění) zmizí. Vítám přítomnost krve, která MOH chyběla. Zde se sní celkem šetří, ale ani to nevadí, protože to přispívá k realismu hry.

Samostatnou kapitolu tvoří zvuky a hlavně hudba. Zvuky jsou na standardně vynikající úrovni (nemá sice THX, ale to taky nemá každá hra a stejně to většina lidí nevyužije- příslušné reproduktory stojí 10000,- a více), po chvíli hraní poznáte, jestli to do vás šijou MP40, Kark98… (ono taky proč ne, když jedna je samopal a ta druhá spíš sniperka). Ale hudba. Doporučuji ji nevypínat, protože byste se připravili o opravdový koncert. Zkuste si zahrát misi Pegasus Bridge s hudbou a bez ní. Je to úplně jiný zážitek. Velké plus hry.

Tak, plusy bychom měli a jdeme na těch pár záporů. Snad každá novější hra (až na vyjímky) trpí něčím, co bylo nazváno „syndrom Max Payna“ a to velmi krátkou herní dobou, která zde dosahuje něco okolo 11 hodin, což není zrovna moc. Mě osobně trvalo hru dohrát asi 2 intenzivnější odpoledne. Alespoň vás hra po celou dobu baví.

Multiplayer v COD je dobrý hlavně kvůli utilitce nazvané KillCam, která způsobuje, že když vás někdo zabije, přehraje se vám před respawnem posledních asi 5-7sekund z pohledu hráče, který vás zabil. Vynikající nápad, díky kterému máte opravdovou možnost poučit se ze svých chyb.

Tak má cenu se s Call of Duty nějak víc zabývat?! Opravdu má, jen budete muset překousnout úvodní mise připomínající Medal of Honor a relativní krátkost hry. Odměnou vám bude intenzivní zábava bez hluchých míst, s pěknou grafikou, excelentní hudbou a dokonalými misemi.