UFO Afterlight završuje herní trilologii vytvořenou českým vývojářským studiem Altar Games. Tato série neměla z počátku zrovna na růžích ustláno, neboť první dva díly jako by na první pohled z oka vypadly věčné klasice X-Com, pouze s tím rozdílem, že byly údajně hůře zpracované a vysloužily si tak opovržení od pravověrných zastánců série. Altaři však celou dobu tvrdili, že jejich hra si jde vlastní cestou a nemá se starým ufem lautr nic společného. Po zahrání si třetího dílu nazvaného Afterlight musím uznat, že koncept hry sice v základu vychází ze staré klasiky, nicméně je zde tolik odlišností a novinek, že jsem brzy zapomněl na jakékoliv úvahy o plagiátorství a obě hry by již nyní šlo srovnávat jen velmi těžce.

Ihned z počátku hry se dozvíte, že se veškeré dění přesouvá na rudou planetu. Země byla dobyta a zbytky lidstva se nyní pokoušejí vytvořit kolonie právě zde. Na rozdíl od předchozích dílů se nyní nejedná o obranu a odrážení útoků na rodné planetě, ale budete se naopak snažit dobývat a zabezpečovat přežití lidstva v odlišném prostředí na marsu.


Díky tomu, že si lidstvo stačilo vzít některé základní suroviny sebou, nebudete muset na marsu začínat od píky. Z počátku hry již ovládáte malý kus území, kde budete mít postavenu základnu vybavenou nejnutnějším příslušenstvím potřebným k jejímu provozu. S postupem času však zjistíte, že k přežití na nové planetě je třeba se více angažovat. Začnete obsazovat nová území a nacházet zde ložiska potřebných surovin, díky jejichž těžbě budete moci svoji základnu dále rozšiřovat. Těžené suroviny budete posléze moci využívat k další výstavbě a produkci. Budete zkoumat a vyrábět nové technologie, bojovat o nová území, uzavírat spojenectví a starat se o své lidi.

Koncept hry je rozdělen na dvě části a to strategickou na mapě marsu a bojovou v samotných misích. V první fázi bude vaše konání směřováno ke správě a organizaci na základně. Musíte o ni dobře pečovat a bránit ji, protože jakmile o ni jednou přijdete, hra pro vás končí. Základna pro vás znamená jakési středisko všeho, co se ve hře bude dít. Probíhá zde výzkum a výroba nových technologií, trénink postav, či přistavování dalších rozšiřujících zařízení. Například si zde můžete postavit hospitalizační středisko určené k efektivnější léčbě zranění vašich vojáků. V neposlední řadě je zde i centrum diplomacie, neboť se ve hře nyní nacházejí další odlišné strany a díky tomu můžete za použití vyjednávání ovlivňovat svůj postup při obsazování planety.


Po několika hodinách hraní se vaše hranice na mapě marsu začnou rozšiřovat. Budete přemýšlet kam se vydat dál, budete přemísťovat lidi do různých profesí dle jejich dispozicí a taky dle potřeby, budete přemýšlet, co zkoumat a co vyrábět, co postavit, kam se vydat, s kým vyjednávat a proti komu bojovat, budete zavaleni informacemi a budete si muset najít cestičku, jak všechno zorganizovat. To vše je velice zábavné a hra vás nenechá vydechnout. Dostanete se do víru kolotoče, ze kterého nebudete chtít sesednout a budete se vyloženě těšit, až tu další misi splníte a zaberete další území. Nelze však bezhlavě zabírat jedno území za druhým. Jednotlivé mise jsou děleny do různých obtížnostních stupňů, které závisí jednak na tom, jaký nepřítel se v misi nachází, ale i na tom, jak daleko je to místo vzdáleno od základny či zda ji budete plnit ve dne nebo v noci. Po úspěšném absolvování budete okamžitě přemýšlet, jak s takovou situací nejlépe naložit. Kdo utrpěl zranění, kdo může jít trénovat schopnosti, kdy už bude hotový výzkum, kdy konečně vyrobí ty nové zbraně, vyplatí se jít do další akce hned, nebo ještě chvíli počkat na dokončení tréninků, výzkumů, výroby, ale riskovat, že oni zaútočí dříve. Spousta podobných myšlenek mě provázela a neustále mě udržovala v napjaté bdělosti. Strategická část hry mě velice bavila a kdybych ji měl hodnotit zvlášť, mile rád bych ji ocenil alespoň pětadevadesáti procenty. Pět procent bych strhl za několik mušek na kráse, které se objevily.


Vadilo mi například, že jsem nemohl nikde zjistit, jak velké způsobují zbraně poškození a musel jsem pouze tipovat, které bude asi nejlepší vyrábět a používat. Dále jsem nikde nenalezl, jak dlouho bude trvat výzkum. Nepodařilo se mi také zjistit, jak urychlit těžbu surovin a jakou rychlostí dané suroviny těžím. Každý důl ve hře produkuje pouze jednu jednotku suroviny a nezáleží na tom, zda-li ho provozujete den nebo měsíc, vždy se počítá pouze za jednu jednotku. Chtěl jsem si z počátku hry postavit další laboratoř pro vědce. Na stavbu laboratoře bylo potřeba sehnat dvě jednotky chemikálií, ale já měl jen jeden chemický důl a tím pádem i nedostatek suroviny ke stavbě, která mě nebyla umožněna do doby, než jsem zabral území s dalším chemickým dolem. Logičtější by dle mého názoru bylo, kdyby stavba laboratoře trvala třeba dvojnásobnou dobu, než pokud bych měl doly na chemikálie dva. Veškerá těžba surovin se děje automaticky a hráč nemá možnost do ní zasahovat.


Na základně též naleznete přeživší populaci těch několika lidí, jejichž talent budete ve hře využívat. Do hry byly velice vhodnou formou začleněny rpg prvky a tak je nyní důležité odhadnout, kdo se pro jakou práci hodí a jaké vlastnosti budete dané postavě vylepšovat. Máte na výběr tři druhy činností a na nich závislých specializací. Voják, technik a vědec. Některé postavy dokážou ovládat i dvě specializace zároveň a pak bude pouze na vás, k jakému povolání je nasměrujete. Postavy sbírají zkušenosti prováděním právě příslušných činností, či tréninkem a získané body můžete potom investovat do zlepšení potřebných vlastností. Na výběr budete mít několik základních, například síla, obratnost, intuice atd., ty se potom dále samostatně člení do specifičtějších odvětví, například uhýbání, střelba od boku, houževnatost apod. Vědcům a inženýrům může být superhrdinská schopnost boje na krátkou vzdálenost ukradená, tudíž jejich zdokonalování probíhá studiem. Můžete studovat prakticky cokoliv, co s nimi budete později dělat, například lékařství, pozemské technologie, či technologie svých protivníků. Naučení každé takovéto schopnosti stojí několik bodů a to v závislosti na její obtížnosti a většinou i důležitosti. Po vystavení tréninkového střediska budete moci učit i vojáky a to různým speciálním bojovým schopnostem jakými jsou například šikovnost, uhýbaní či vůdcovství. Panďuláčků s vlastními jmény, hlasy a ksichty máte ve hře omezený počet a časem s nimi splynete natolik, že pro vás bude jejich smrt znamenat automatické opakování mise.


Hra velice vhodnou formou nahrazuje obvykle nudný tutoriál a její ovládání se učíte za pochodu. Počáteční boje proti droidům vás vzhledem k jejich stupiditě a nízké životnosti nejspíš příliš nepobaví, ale seznámíte se alespoň s ovládáním a pokocháte se pohledem na zástupy nabíhajících enemies určených k potratu. Ta pravá zábava přijde, až o několik misí později, kdy proti vám nastoupí skutečně nebezpeční nepřátelé a na řadu se konečně dostaví alespoň minimální potřeba taktizování, díky kterému se budete snažit dostat svůj tým před nepřáteli do výhody.

Dostávám se k největšímu a zároveň nejdůležitějšímu mínusu celé hry a tím je druhá fáze hraní. Co naplat, že se podařilo vytvořit propracovaný a logický systém správy základny a všeho s ní související, když akční bojová část hry v misích nestojí oproti konkurenci za zlámanou grešli. Mapy jsou velmi strohé, hráč v nich má jen velmi omezené možnosti taktizování a nepřátelé se často chovají tupě a nabíhají před mířidla zbraní vašich vojáků, jak prasata na porážku, čímž ve hře dlouhou dobu chybí jakákoliv možnost strategie. Nemáte se většinou ani kde schovat, neboť se v mapách nachází pouze mizivý počet překážek, kterých by hráč mohl využívat ke svému krytí a následné převaze. Veškeré taktizování se tak v misích dost často zvrhává v posílání vojáků jedinou možnou cestou a přestože se hra tváří jako novodobá tahová strategie, strategie se příliš nedostavuje a úspěch spočívá ve využívání blitzgriegu, kdy jsem většinu misí vyhrál díky tomu, že jsem s velkým počtem svých jednotek překvapoval menší počet jednotek soupeřů a vítězila tedy palebná síla koncentrovaná vždy všemi mými na jednoho protivníkova svěřence, či jsem bral jednoho vojáka s raketometem a překvapoval s ním formace jednotek o větším počtu. Žádnou vyšší strategii zde nečekejte, každý typ emzáků používá misi od mise stále ty samé, již prokouknuté postupy. K překvapení dojde pouze tehdy, přibude-li do hry nějaká další strana používající jinou taktiku boje, což se stane pouze párkrát za hru a ze stovek misí to dělá zábavnými zhruba desetinu. Při výběru mise si pouze musíte dávat pozor, aby jste zbytečně neútočili na ta území, jejichž obtížnost je označena číslem vyšším než čtyři. Toto číslo se na daných územích postupem času snižuje v závislosti na lepší výzbroji vašich vojáků, a tudíž zde platí pravidlo, že kdo si počká, ten se dočká. Samotné mise jsou velmi kratinké a tak se během jejich svižného střídání zase až tak moc nudit nebudete.


Postupem času se hraní v misích naštěstí zlepšuje a zhruba v polovině hry se již jedná o docela slušnou zábavu. Je to dáno tím, že se v dalších fázích hraní dočkáte variabilnějšího složení nepřátel s rozmanitějšími schopnostmi na které budete moci díky variabilnějšímu vybavení moci uplatňovat i své rozmanitější schopnosti. Přestože si tahovou strategii představuji jinak, tak i u tohoto stylu se dá přemýšlet a bavit se. Od poloviny hry tedy můžeme Afterlight označit za strategii i při hraní v misích. Problémem se pak pouze stávala obtížnostní nevyváženost hry, kdy se mi v jednu chvíli hra zdála být velmi jednoduchá, aby ji o chvíli později vystřídaly prakticky neřešitelné mise.


Dalším problémem v samotných misích pak pro mě představovala kamera. Je sice pěkné, že je zde plně trojrozměrné prostředí ve kterém nechybí spousta kopečků a proláklin, ale když mi pohled na mapu začal nepříjemným způsobem poskakovat nahoru a dolů, přestal jsem okolí řádně vnímat, s čímž se pojila občasná nepřehlednost. Na počátku mise jsem si chtěl ve hře oddálit kameru tak, abych získal lepší přehled a lépe si naplánoval svou akci. Čím výše jsem si výhled oddaloval, tím méně jsem z dané mapy viděl a to nejen kvůli hustým mračnům oranžové neprůhledné mlhy, ale zejména i kvůli tomu, že si s pohledem na povrch nemůžete téměř vůbec pohybovat a kamera zůstává ve výšce prakticky vycentrována, což není zrovna košér, pokud se svými jednotkami obcházíte někde na jejím okraji a vidíte vojáky jen někde v růžku monitoru. Hráč je tedy nepřímo nucen sledovat veškeré dění pohledem docela blízko u země.

Naproti tomu hudbu nelze jinak, než pochválit. Defaultně je hlasitost hudby ve hře nastavena tak, aby jen zlehka podkreslovala veškeré dění a ani náhodou neruší. Pokud jsem ji chtěl poslouchat, nastražil jsem svůj sluch a užíval si poklidných melodií, které však ani v nejmenším nenudily a skvěle podtrhovaly atmosféru. Tím se dostávám k jedné velice příjemné vlastnosti Afterlightu, která nebývá u her příliš typická a to jest velice bohaté možnosti nastavení, které dopomůžou jakémukoliv hráči přizpůsobit si dění ve hře přesně k obrazu svému. Můžete si nastavovat kdy přesně se má hra sama zapauzovat, vycentrovat kameru na danou událost, či kdy vás má hra slovně nebo písemně na vámi zvolené dění upozornit.


UFO Afterlight je ve své první polovině dosti rozporuplná hra. Téměř bezchybná a velmi zábavná, skvěle propracovaná strategická část hry se zde mísí se slabší hrou v misích, které by jistě prospěly některé inovace nejen v kameře a designu map, ale jistě i v systému hraní. Umím si představit, jak moc by celou hru oživilo, kdyby se autoři přestali štítit osvědčeného tahového systému soubojů a použili ho. Realtime systém je sice rychlejší, více akční a hra v misích docela odsýpá, díky čemuž jsem ale také strávil spoustu času civěním na loadovací obrazovku, což je způsobeno nevyváženou obtížností hry, kdy je kladen důraz spíše na vaše vybavení, než na chytrost vašich tahů. Použitím tohoto systému se z hraní vytratilo přemýšlení o tom, jak co nejefektivněji své postavičky rozestavit, aby byly oproti nepříteli co možná nejvíce ve výhodě a s tím vším se vytratilo i napětí, zda-li vše dopadne tak, jak jste si ve svém kole naplánovali a připravili. Na druhou stranu, systém je takto nastaven a zda-li je tomu tak lépe nebo hůře, to už je spíše předmětem do diskuze.

Pokud máte nervy z oceli, přečkáte prvních deset hodin hraní a nebude vám vadit, že se budete ve hře chvíli vznášet na vlně videoherní extáze, aby se záhy dostavila studená sprcha nudy (časem už pouze vlažná), tak vám můžu Afterlight doporučit. Nebudete litovat, herní doba je nadstandardní. V opačném případě bych doporučil zkusit freewarové alien invasion, či si počkat na vydání další české hry UFO Extraterrestrials, která má vyjít v polovině dubna.