Dlouho se čekalo, dlouho se dokládalo, až se nakonec Spec Ops: The Line opravdu objevilo na pultech. Další střílečka, další zaměnitelná vojenská akce, jen z prostředí Dubaje, řekl by si někdo při pohledu na obal hry. Spec Ops se vážně odehrává v ráji ropných šejků, jenže to je všechno. Oprostěte se od předsudků, jež ve vás vzbuzují vzpomínky na jednotvárnost moderních stříleček. Tahle hra si totiž neklade za cíl připoutat hráče k židli na pět hodin a po Bayovsku ho vodit od jednoho výbuchu k druhému. A byť si z moderních FPS vypůjčuje The Line hodně, stále nesmíte zapomínat, že kamera nezakotvila v očích hlavního hrdiny, nýbrž nad jeho ramenem.

Vývojáři přikládají důraz na příběh víc než je obvyklé. Hra bezpečně vyvrací jakékoliv spojení s tuctovým mainstreamem už jen tím, že hráče nevláčí po celém světě, ale nechává ho sžít se s prostředím. Dubaj viděná očima kapitána Walkera už rozhodně není tím letoviskem, jakým bývala. Písek pohltil vše. Sídlem boháčů se prohnala bouře biblických rozměrů. Trosky jsou všude. A obyvatelé čekají na evakuaci, kterou řídí americká třicátá třetí armáda. Její označení jmenuji především proto, že v příběhu zaujme tahle odnož jinak neposkvrněné americké armády přední roli. Do toho všeho se do Dubaje dostává kapitán Walker společně se seržanty Lugem a Adamsem. Tihle tři příslušníci Delta Force mají pomoct s okamžitou evakuací. Jenže to ještě netuší, že na jednom z nich se arabská výheň podepíše víc než by bylo zdrávo…

Dějová linie sama o sobě může vyzdvihnout průměrnou hru hodně vysoko. A co teprve, když ani zbytek nijak nezaostává. Příběh vás sune po Dubaji. Jelikož jde o klasickou koridorovou akci, většinou rychle odpozorujete, kdy vás čeká přestřelka a kdy „kecací“ pasáž. To lze lehce prominout, protože atmosféra rozpáleného města napůl skrytého v písečných dunách je prostě bezkonkurenční. Co nedokáže Hamburk či Praha otřásající se pod vojenskou mašinérií, dokáže až zruinovaná Dubaj.

Škoda jen malé či žádné interakce s prostředím. Sem tam prostřelíte sklo a následně necháte nepřítele zasypat pískem, nicméně rutinu si z toho udělat nemůžete, a to je vzhledem k okolí trochu podivné. Stejně tak bych klidně uvítal víc přestřelek v písečné bouři. Ocitnete se v ní málokdy, jelikož se většinou stihnete ukrýt do bezpečí chatrných budov. A tam na vás většinou čeká nejedna vlna uvítacího výboru. Naskriptovaných scén je pomálu, zato zdejší komanda na vás nabíhají velmi často ve dvou až třech sledech, záleží na rozloze bojiště. A mušku mají poměrně přesnou, tedy upalujte za nejbližší stěnu co nejrychleji to půjde.


Byť krycí systém šlape jako hodinky, nelze se ubránit pocitu, že něco té autentičnosti stejně schází. Chtělo to víc pohybů. Úskok třeba. Takhle když na vás nepřítel spustí soustředěnou palbu, motáte se dlouhé vteřiny ve snaze přikrčit se k té správné stěně a ne k té, kde budete čelem k protivníkově hlavni. Což se většinou stane. Kupodivu se ale můžete skoro stoprocentně spolehnout na své parťáky. Jasně že nejvíc práce odmakáte se svou zbraní vy, ale Lugo s Adamsem nezaostávají tolik, jak bývá jinde běžné. Navíc v dešti kulek neztrácí čas tupým hláškováním, ale skutečně vám udávají pozice nepřátel. Uslyšíte-li „nepřítel na šestce,“ patrně vám skutečně někdo míří na odkrytá záda.

Taky je můžete – a měli byste – nechat odpravit vámi zvolené nepřátele. Stačí zvolit, jakého chcete a pak už jenom počkáte, až vám parťáci vyklidí cestu. Dobrý úmysl však není podpořen úplně nejlepším zpracováním. Protivníka lze označit jen jednoho pro oba členy týmu. To je poměrně málo a na vás tak zbývá stále dost práce. Dále také zamrzí, že tvůrci nijak nevyužili narůstající Walkerovi schopnosti (umění s puškou, brokovnicemi apod.) a nepřetavili je v nějaký systém odměn. Takhle jsou jen pro okrasu a ani hráč nepocítí žádné zlepšení, byť výkonnostní čára se stále plní.


Maximálně pochválit ale musíme audiovizuální stránku celého počinu. Ne snad že by grafika laškovala s cryEnginem (vše funguje na třetím Unrealu), ale stejně se povedlo náramně dobře vyobrazit krásu města – co na tom, že utopeného v písku. Jen ty postavy snad šly vymodelovat trochu detailněji. Co však absolutně strhává všechny možné superlativy na sebe, je muzika. Výběr skladeb pro soundtrack se povedl naprosto úžasně. Věrně podtrhává atmosféru a navíc ještě způsobí, že si ty americké odrhovačky budete broukat i uprostřed bitvy.

Spec Ops: The Line se liší od ostatních hlavně pojetím příběhu. Tady už nejde o bezduché zabíjení. A hlavní hrdina si to postupně uvědomuje čím dál víc. Parťáci nejsou jen klasičtí přicmrndavači a nahrávači na ostré hlášky. Vývojáři nahlédli na dubajskou potíž úplně jinak. Vždyť Walker nepřichází do města kvůli boji. Přichází zachraňovat. A místo toho se musí jeho přemýšlení z vteřiny na vteřinu úplně proměnit. The Line je jedna z prvních her, kde budete zabíjení nenávidět. Konec vás pak asi všechny poměrně překvapí, dorazíte k němu za nějakých sedm či osm hodin a hra vám dá na výběr, který z nich sami zvolíte.


Dost možná tu tedy máme první počin, který by se rád usadil na trhu mainstreamových stříleček, a to i přes fakt, že zase tak mainstreamový úplně není. Jen o málokteré hře dnes v klidu prohlásíte, že jí nelze přirovnat k jiné. Spec Ops: The Line je víc originální, než by si člověk prvně asi myslel. I proto bychom velice rádi uvítali, kdyby nás tvůrci překvapili dvojkou. Ale to už bohužel nezáleží tolik na kvalitách hry, jako spíš na jejím prodeji.

Sdílet Tweet