Army of Two: The 40th Day - X360 recenze

V březnu roku dnes již předminulého poznala světlo světa hra, jejíž doména spočívala v souznění dvou na první pohled diametrálně různorodých charakterů. Originálnosti přikládala uhlí pod kotlem právě kooperace. V recenzích hra posbírala nadějné osmičky, což vývojářům do montrealské Electronic Arts vyslalo jasný signál: Zploďte pokračování, a přidejte na pompéznosti celého díla! Netrvalo dlouho a opravdu přichází druhý díl. Znovu jej autoři položili na základní kameny co-opu, ať už s příbuzným či kamarádem na jedné konzoli nebo s neznámým parťákem po síti na druhém konci světa. Počítačům se Army of Two vyhnulo, a tak si užijí čistě jen majitelé herních stanic. Ovzduší čínské metropole nasáklo olovem a krví, což kromě zločineckých gangů přilákalo také naší nechvalně známou dvojici.


Rios a Salem odhazují armádní známky ze své hrudi, aby je nic netížilo v rozletu do Šanghaje, kde na ně čeká práce lépe placená, ovšem také o poznání nebezpečnější. V podstatě nikdo, ani vy, netuší, jaká tragédie právě mnohamilionovým městem zmítá. Obří mrakodrapy se skládají k zemi jako domino, umírají tisícovky lidí. Příběh sice zavání otřepaným klišé, řeknete si možná, avšak tato mírně zaslepená teorie vás záhy opustí. Tvůrci hru vystavěli na spolupráci. Fungují herní mechanismy, které mimochodem okatě šlapou ve šlépějích svého předchůdce, i při hře jednoho hráče?

Vyložme karty na stůl a povězme si narovinu, autoři si s atmosférou či nějakou morální hloubkou svého počinu dlouhé týdny hlavu nelámali. Předloží před vás několik možností volby a opravdu kvalitně zpracovanou kooperaci. Ale k tomu později. Atmosféru v sutinách se odvíjejícího scénáře rozkrájíte i nůžkami na nehty. Všemožné výbuchy a kulky svištící kolem vašich hlav sice vzbuzují dojem akce, tu ale spíš než do šuplete s atmosférickými hrami zařaďme mezi přímočaré, jednolité a vesměs bezjaderné počiny. O tom vypovídá také striktní linearita, kterou v Army of Two ztělesňuje zelený pruh šipek táhnoucí se od samého začátku až do konce hry. Pakliže zapnete GPS navigaci, právě on vás navádí zdánlivě nepřehlednou lokací.


Hraju sám
V takovém případě se obrazovka nerozkrojí podélně na dvě části, ale ponechá vám kompletní pohled z třetí osoby. Vy jakožto hráč můžete svému počítačem řízenému partnerovi udělit několik základních povelů, jinak se zpravidla pohybuje těsně za vašimi zády. Jen velmi těžce s ním praktikujete některé zlepšováky a fígle pro zmatení nepřátel. Akce, v níž se do hlavní role pasujete pouze vy, se tak stává ještě přímočařejší a lineárnější. Strategické myšlení ustupuje stranou, neboť se daleko víc vyplatí po vzoru kalifornského guvernéra vběhnout do souboje po hlavě a neplýtvat náboji. AI vašeho společníka se také příliš nepochlapilo, často jen nečinně přihlíží, kterak vám při kosení mohutné přesily ztékají krůpěje potu do tváře. Bez split-screenu hra klopýtá na hranici průměru a lehkého podprůměru.

Hraju spárován
Na okraj by se slušelo neopomenout, že mezi single a split-screenovou kampaní existuje komplementarita, tudíž lze odehrát jednu misi samostatně a do druhé již přizvat kamaráda. Kamera se poté rozdělí do dvou podélných částí. Dle mého skromného názoru by hře daleko víc vyhovovalo rozdělení horizontální, v němž hráč tolik netrpí nedostatkem rozhledu a tedy i orientace. Nicméně v kooperaci s živým jedincem již naplno úřadují všechny elementy, které hru měly vyzdvihnout do výšin. Hra ve dvou dovoluje provést spoustu maličkostí k přilepšení hratelnosti, například pomoc při slézání překážek či obcházení nic netušícího protivníka.

Mimo jiné na nepřátele poměrně účinně platí „simulace zemřelého“, kdy cítíte-li, že vám řečeno vodáckou terminologií „teče do bot“, zkrátka ulehnete k zemi na oko mrtvý. Parťák mezi tím vyčistí místo od nepřátel, zatímco vy se pln života nadechujete k další přestřelce. Na několik chvil vás hra od spoluhráče oddělí a každý se spoléhá sám na sebe. Jednoznačně lze označit hru ve dvou jako stěžejní prvek, bez něhož se druhé Army of Two potácí v těžkých problémech.


Abychom hru předčasně neodsoudili za její linearitu, uveďme několik příkladů, v nichž tento omezující prvek ustupuje do pozadí. Častokrát vás autoři postaví před nejednu morální volbu. Například co provést se strážným, který vám překazí uzmutí zbraní s otevřeného skladu. Uposlechnout jej a opravdu se zbraní nedotýkat nebo nehledět jeho nabitého revolveru a pár brokovnic si přivlastnit? Snad nebude vadit, když prozradím, že druhou možnost zaplatí nebohý strážný životem. Mezi dosti okleštěnou možnost volby také patří možnost oběhnout z jedné strany nepřítele, který se pečlivě věnuje střelbě na parťáka.

Hratelnost podporuje i záchrana rukojmí, které čínští gangsteři vězní v hojných počtech. Za každého přeživšího inkasujete nemalý finanční obnos. Rukojmí lze od únosců oddělit asi nejúčinněji použitím hrubé síly a zároveň také přesnosti a rychlosti. Vše se ve hře točí kolem peněz. Správný žoldák spíš než do gelu na vlasy investuje do ryze chlapského sortimentu, v tomto případě do zbraní. I do Army of Two proniklo cosi z Role-Playing her, nakoupené zbraně si tudíž ještě vyšperkujete množstvím dalších drobných vylepšení. Arzenál vražedných nástrojů nezakotvil na úplně omračující cifře, nicméně s nepřebernou škálou doplňků si každý vytvoří originální, nikým jiným nepoužívanou zbraň.

Se zbraněmi se pojí souboj a souboje se úzce dotýkají systému krytí. Autoři navrhli jednotlivé lokace tak, aby se na daném místě vždy nalézal dostatek převrhlých křesel či stolů. Stisknutím příslušného tlačítka k nim váš hrdina rychle přiběhne a ukryje se před salvou nepřátelských kulek. Systém funguje dobře, hratelnosti přispívá lvím podílem. Těžko si dnes hru jako Army of Two: The 40th Day představit bez něj.


Graficky se počin drží dnešního konzolového standardu. Nevyčnívá z něj ani nijak extrémně nevypadává. Hlavní hrdiny autoři vymodelovali precizně, vzdálené scenérie a okolí by ještě několik tahů štětcem bez problémů sneslo. Nepříteli rovněž schází jistý druh pestrosti, ve hře se setkáváte víceméně s velmi podobnými individui. Umělá inteligence se rovněž neřadí vedle nejlepších mozků světa, ale podobně jako grafický háv lze její rašící vrásky opomenout. Protivníci se snaží hledat skulinky, kudy vás obejít, což vás nutí stále bdít v plné pohotovosti. Chválíme, ovšem palec k nebesům nevztyčíme.

Plytký příběh zabalený do ničivě zábavného kabátku. Vývojáři zatoužili vyprodukovat tutéž akci, pouze s jinými drobnostmi a pozměněnou lokací. Takto navržené šablony se drželi na něčí vkus až příliš pevně, a na hře je to znát. Místy křečovitá hratelnost vás svádí do stereotypu, kterému se vyhnete pouze s přizváním kamaráda, souseda, sourozence, milenky. Třetí díl již zřejmě z výrobního lisu nikdy nesjede, ledaže by autoři povolili uzdu volnosti a trochu zaexperimentovali. Těžko odhadovat, jaký osud postihne druhý díl v následujících měsících. Přiláká dostatečný počet hráčů nebo prvotní euforie opadne a po The 40th Day už nikdo ani neštěkne? Doufejme v první možnost, potenciál totiž ve hře dřímá, tvůrci jej však nedokázali efektivně vytěžit.