Povídka na motivy Alan Wake #2

>  První díl povídky na motivy Alan Wake najdete - zde.

Tři dny jsem nakonec strávil sám, téměř bez jídla a pití, které mi velmi scházelo, ale neodvážil jsem se vyjít ven. V noci byl pokaždé klid. Očekával jsem příchod těch podivných individuí, ale bohužel - nebo snad bohudík - se neukázali. Začínám si myslet, že šlo pouze o přeludy a možná ze stresu způsobeného tou nedávnou havárií jsem byl nějakou dobu mimo. Nyní po třech dnech jsem si konečně vytáhl stůl ven a píšu na čerstvém vzduchu. Můj notebook vykazuje známky znepokojení, jelikož jsem ho nechal dlouho na slunci, a tak si dávám krátkou pauzu. Podivné na tom všem je, že nikdo z městečka mě nesháněl, přitom šerif se mnou rozhodně neskončil, když to tak vypadalo. Viděl jsem mu na očích, že mi chtěl říci něco dalšího. Zjistím to, co nejdříve to půjde.


Opět se zatahuje a první temné stíny se začínají prodlužovat, až se připlazí ke mně. Je načase uklidit veškeré věci. Odnesl jsem notebook na postel, když tu se ozval zvuk praskajícího štěrku. Někdo jde ke mně! Alespoň to jsem si myslel. Přesto ať jsem dělal, co se dalo, nenašel jsem před vchodem stát nikoho a ani stopy po tajemném neznámém se nikde nenalezly. Asi začínám mít halucinace. Chystal jsem se odnést stůl zpátky do chaty. Zrovna když jsem ho zvedl, uviděl jsem ho. Stál tam muž s batohem na zádech, a když jsem se podíval blíže, poznal jsem ho. Ne, to je hloupost, on je přece…

„Jste v pořádku?“ zeptal jsem se.

Neodpověděl, jen stál a zíral na mě.

Položil jsem stůl stranou, zavřel vchodové dveře a otočil se jeho směrem. Zřejmě v poslední vteřině, jelikož jsem zahlédl pouze batoh mizící za kopcem.

„Hej! Pojďte sem! Můžete přespat u mě! Pane!“ jako by mě vůbec neslyšel.

Neuvěřitelnou rychlostí se řítil z kopce a poté jsem jen viděl, jak rozrazil stromky nízkého porostu a ztratil se mi z dohledu. Nehodlal jsem se vzdát. Přestával jsem cítit ten strach z temnoty a seskočil jsem z kopce. Zatraceně! Na tu bolest nezapomenu. Odhadl jsem špatně výšku menšího srázu a málem jsem si zlomil obě nohy. Musím víc přemýšlet, než jednat.

Běžel jsem dlouho, jelikož se celý les ponořil do tmy a poté, co jsem se dostal přes hustý porost, už jsem byl velmi daleko od chaty. Začal jsem pociťovat úzkost a beznaděj. V těchto lesích se zatím vůbec nevyznám a bude hodně obtížné se vrátit. Musel jsem ujít spousty kilometrů a ani jsem netrefil správný směr zpět k chatě. Když už jsem byl v takovém rozpoložení, že jsem chtěl přespat na místě, kde jsem zrovna popadal dech, zahlédl jsem na mýtině ozářené měsíčním světlem známý objekt. Skutečně! Byl to ten vrak vozu, který jsem zde objevil před třemi dny. A on stál za ním. Přešel jsem na mýtinu a oslnilo mě měsíční světlo a musel jsem dost dlouho mrkat, než jsem opět rozeznal obrysy předmětů. Konečně jsem mohl pořádně zaostřit a měl jsem jasno. Byl to ten muž, kterého jsem vezl do Bright Falls.

„Díkybohu! Vy jste to přežil! J..Já se omlouvám, myslel jsem že jste…“ selhal mi hlas, nedokázal jsem vyjádřit svou radost a zároveň stud z toho co se stalo.
„Šetři slova, Alane, budeš je potřebovat.“ stál tam a mluvil na mě, já nevěřil vlastním očím ani uším.
„Omlouvám se! Pojďte, zajdeme do mé chaty, tedy pokud najdeme cestu a tam si můžeme popovídat. Proč jste utíkal?
„Protože vás musím přivést zpět!“
„Cože? O čem to mluvíte? Moment! Své jméno jsem vám neřekl.“
„Znám ho již delší dobu.“
„Promiňte, ale já to skutečně nechápu.“
„Musíš se probudit.“
„Probudit? Jak to myslíte?“
„Vstávej Alane.“
„Cože?“
„Řekl jsem, VSTÁVEJ!“

V tu chvíli se stalo něco zvláštního. Jeho hlas se změnil v ženský, dokonce povědomý. Ano, je to má drahá Alice. Co to ale říká? Snažil jsem se soustředit na její šepot, ale nedařilo se mi to. Všude kolem se udělala strašná tma a stromy se začaly třást. Bylo to tu zase! Strašlivý řev větru a v zápětí okolo mě stála dvacítka strašlivých černých postav. Nemluvily, ale blížili se. Tentokrát jim šlo o mě, cítil jsem to. Nebylo úniku! V tom jsem ji slyšel jasně.

„Vstávej Alane! Vstávej! Rychle! PROBER SE!“ a poté nebylo nic.


Probudily mě tupé rány. Trvalo mi několik sekund, než jsem se zorientoval. To není možné! Ležel jsem ve své chatě, ve své posteli.

„Pane Wakeu? Jste doma?“ ozval se hlas šerifa.
„Už jdu!“
Otevřel jsem dveře.
„Zdravím.“
„Taktéž. Jste v pořádku? Vypadáte divně.“
„Jen zlé sny.“
„Proboha! Vždyť vy vypadáte jako malý smrček!“ šerif na mě zíral s otevřenou pusou.
„O čem to sakra mlu…“

Pohlédl jsem na své šaty a s hrůzou jsem zjistil, že jsem celý od bahna a plný jehličí. Že by to snad nakonec byla skutečnost? Pak ale!

„Pane, ten muž z auta. Jak se mu daří?“
„Pane Wakeu, co je to za hloupé řeči. Ten muž kvůli vám zemřel. Právě ho budou převážet na hřbitov.“
V tu chvíli se se mnou zahoupal celý svět.
„On on je mrtvý? Skutečně?“
„Ano, doktor konstatoval smrt na místě. V jeho batohu nebylo nic zvláštního, až na …“
„Až na co?“ dychtil jsem po odpovědi.
Vytáhl kus papíru ze zadní kapsy kalhot.
„Nechápu, co to znamená, snad vám to řekne víc než mně.“
Podal mi papír, na kterém bylo napsáno rozmazaným inkoustem „Vstávej Alane!“
Pak jsem ztratil vědomí.

>  První díl povídky - zde.
>  Třetí díl povídky - zde.