Letošní rok splněných snů pro mě pokračuje tím, že jsem na stůl dostal jeden z mých nejoblíbenějších hororových filmů a snad jednoho z nejlepších filmů mého mládí vůbec – Věc (1982) Johna Carpentera. Podle filmové předlohy se 1-8 (ale ideálně 4-8) přeživší ocitnou na promrzlé základně na Antarktidě, kde z ledu roztál neznámý vesmírný organismus, asimilující živé bytosti v rapidním sledu, aby se následně dostal mezi zbytek populace a napadl a pohltil celý svět. Klasická hra se hraje ve 4-8 hráčích, ale 1-3 přeživší se mohou také pokusit o vítězství, kdy hrají proti Věci ovládané hrou. Jedna partie zabere hodinku až dvě a podle krabice by vám mělo být víc jak 13 let (start puberty a lhaní rodičům, jak jinak), abyste si hru užili nejvíc.
Hra probíhá v jednotlivých kolech rozdělených do několika fází, a je překvapivě jednoduchá na vysvětlení a pochopení. Před začátkem hry se náhodným losem určí postavy a to, který z hráčů bude Věc, hru začínají všichni v lidské podobě. Cílem Věci je buď všechny asimilovat, nebo aby nikdo neunikl a lidi umrzli, nebo opustit základnu spolu s hráči jako "člověk." Lidé vyhrávají jediným způsobem, a to, když všichni ze základny uprchnou tak, aby s sebou nevzali Věc a zároveň nenechali na základně zdravého člověka. Základna je na začátku hry polorozpadlá, takže je potřeba ji opravit, najít si zbraně a vybavení, postarat se o jídlo, dohodnout se na postupu. Hra Věc spoléhá na celkovou atmosféru a mezilidskou interakci než na složité herní mechaniky, které byste museli neustále hlídat, a to je naprosto ideální a maximalizuje zážitek ze vzniklé atmosféry.
Dokud není Věc odhalená, má každý hráč v lidské podobě v ruce akční karty se třemi různými akcemi – použití, oprava a sabotáž. Tajně a bez konkrétních projevů (aka „Dávám kartu opravy!“), a to včetně hudrování o tom, jaké karty máte v ruce, se pak na hromádku u velitele složí od každého jedna + jedna náhodná karta z hromádky tak, aby bylo o to náročnější zjistit, jestli už někdo pracuje proti skupině, poté se hráči rozmístí do jednotlivých místností, kde udělají, co jim velitel přikáže (i to má však svoje pravidla, kdyby byl velitel zrovna Věc), vyhodnotí se případná střetnutí (s hráči nebo psy pobíhajícími po základně), a pak se všichni vrátí do klubovny, kde začne jádro sociální složky hry - obviňování, argumentace, ukazování prstem, a jedna z nejintenzivnějších scén v celém filmu, testování krevních vzorků a možné odhalení Věci.
Jakmile se jeden z hráčů-Věcí unaví neustálou šarádou a lhaním, nebo je donucen k podstoupení testu a odhalení své skutečné podstaty, mění se ze své lidské podoby a dál ve hře pokračuje jako mimozemský organismus snažící se rozbít základnu, požrat psy a případně taky hráče. V jednom kole je možné provést pouze jeden test, takže „násilím“ jde odhalit jenom jedna Věc, ale ostatní se mohou dobrovolně přidat dle vlastní vůle, nicméně i když je Věc de facto jeden organismus, každý hráč v lidské formě představuje vlastní odnož bojující o své vlastní přežití podle nejlepší pravděpodobnosti. Obzvlášť, pokud vás nikdo nepodezřívá, je lepší dál sabotovat základnu (a nebo pomáhat ji opravit a uniknout), možná hodit podezření na někoho jiného (a navíc někoho ještě nakazit), než se ukáže, kdo skutečně jste.
Plastové figurky jsou tady jenom pro psy a záchranný vrtulník, lidé i Věc jsou na základně v kartonové podobě. Graficky nejvíc vynikají karty předmětů, zbraní a postav, stejně jako krásná obrazově doplněná pravidla. Mít kartonové postavičky hráčů, zasazené do barevných plastových stojánků, mi vyhovovalo, i když mě na Kickstarter trendu štve to, že zrovna můj oblíbenec Childs se schoval za KS paywall. Alespoň základní osazenstvo z filmu by mělo být kompletní, i když to není ani zdaleka první (a jistě ani poslední) hra, u které k těmto prohřeškům dojde. Jenom je to trochu smutný trend.
Herecké výkony některých hráčů by se klidně daly použít ke konkurzu na původní majstrštyk. Jádrem celé první fáze (která ani nemusí skončit) hry, kdy ještě nevíte, kdo je Věc, je lhaní, obviňování, snaha o spolupráci, když se vám základna rozpadá pod rukama, mrzne, dochází jídlo… excelentní. A pak ani když se Věc odhalí, napětí nekončí, protože i když víte, kdo to je, musíte tomu utéct, než umrznete nebo dostanete nařezáno. Atmosféře při hře se vyrovná máloco, protože nikdy nevíte, jak moc znáte své nejbližší okolí a i dlouholetý partner vás může překvapit (a sežrat).
Hra se sice dá, ale není především určená pro 1-3 hráče, takže i když ta pravidla existují a dá se dost dobře užít, už z podstaty věci jí něco chybí, protože hráč/i jsou proti hře a akce se hází kostkou, takže nejde moc dobře plánovat a mnohem víc se hraje na náhodu, což jak říkám, užít se dá, ale hlavní podstata hry je prostě někde jinde.
Závěrem musím říct, že ačkoliv preferuju kooperativní a případně neškodící si soutěžící hry, Věc pro mě skáče hodně blízko vrcholu deskoherních zážitků pro letošní rok. Intenzivní atmosféra, která vládne, dokud nevíte, kdo je kdo, následně nejistota toho, kam půjde Věc a koho bude chtít případně sežrat, spojená s tematickým zasazením do jednoho z nejikoničtějších prostředí, to navíc doplněné o jednoduchost a nepřeplácanost mechanik, dává dohromady dokonalou hru svého typu.
Za poskytnutí hry k recenzi děkujeme Blackfire
