Sotva odezněl ten největší hype kolem Gloomhavenu a Albi už si na triko připisovalo dalšího giganta - temnou, kooperativní, příběhovou, výpravnou, imersivní legacy hru Tainted Grail: Pád Avalonu. Tento ambiciózní projekt je pro 1-4 hráče, kteří jsou všemi mastmi mazaní, tedy všemi hrami sehraní, nováčky a prvohráče bych k ní posadil jenom zřídka. Hra je zasazená do artušovské doby a hráči v ní představují hrdiny ve velmi volném slova smyslu. Jste totiž chátra či učednictvo, které zůstalo na pospas, když se ti praví hrdinové vydali na záchrannou výpravu. Ale proto, že se z ní asi nikdy nevrátí, nezbývá nic jiného, než posbírat vybavení a vyjít vstříc svému osudu. To je koneckonců lepší, než čekat, že si osud přijde pro vás, že?
Zpracování komponent je provedeno na jedničku, možná jedna mínus. Figurek není moc, v krabici jsou 3 velké menhiry (o těch později), jeden strážce a 4 postavy. Jako ukazatele slouží kostky dvou barev, které zastávají několik různých účelů. Z pevných součástek zbývají dvě vrhací kostky, žetony času a mince. Na mincích jsou vyznačená čísla a používají se také jako ukazatele času, nebo když máte najít nějakou pasáž v knize příběhů. Nedílnou součástí hry je asi miliarda karet, s jejichž pomocí budete cestovat, bojovat, diskutovat, rozvíjet se, vybavovat se, specializovat se a plnit další střetnutí. Pravdou je, že jsou zpracované opravdu luxusně a po této stránce není hře co vytknout.
Zpracování je jedna věc, dopad na hru další. Figurky menhirů jsou velké a často nejen že zakrývají podstatnou část karty, je nepraktické, chcete-li kartu lokace otočit a prozkoumat, neustále menhir oddělávat a pak zase vracet zpátky. Pokud si nedáte extra pozor, vypadne vám z něho ještě navíc časová mince, tak si nezapomeňte pamatovat, kolik kol do vyhasnutí vám zbývá. Karty lokací, po kterých se pohybujete, doporučím mít na neklouzavé podložce, aby vám nelítaly po stole a dobře se braly do ruky kvůli průzkumu (ten můžete provádět i pomocí knihy příběhů, ale komu by se chtělo pořád listovat jenom kvůli pár řádkům). Kostky jako ukazatele fungují přesně podle očekávání a tomu se nic vytknout nedá, jsou praktické a jsem celkem rád, že zastávají několik účelů, protože se hra nesnaží za každou cenu přeplácat zbytečnostmi.
Pochopitelně jako vždycky nehodlám spoilerovat nic z příběhu, ale to hlavně proto, že jsem neprošel všechno a ani si nečetl celou knihu dopředu, takže znám jenom tu větev, kterou jsme za těch pár týdnů proběhli doma v rámci kampaní. Během hry se neustále točily emoce, rozhodování bylo těžké, a to hlavně proto, že při hodech kostkou víc nemusí znamenat líp, když chcete jít dál, často dopadnete mnohem hůř, než kdybyste včas zastavili, a to je přesně ten prvek, který se nám na hře líbil asi nejvíc. Nepředvídatelnost. Každá maličkost může znamenat obrovský pokrok a zdánlivě důležitá věc vám přinese maximálně jeden pokrm, a ještě můžete být rádi, že alespoň to. Nikdy jsem snad neměl pocit, že vím tak málo o tom, co se v následujícím okamžiku stane, tomu snad konkuruje jenom This War of Mine (recenze nejnovějšího rozšíření vyjde za 14 dní).
Super taky je rozdělení hry na jednotlivé dny, které tvoří úžasné milníky, takže pokud skončíte den a rozpláče se vám miminko, protože má hlad, a žena u něj pak už usne, hru prostě necháte na stole rozloženou do dalšího dne, a pak přesně víte, že je potřeba jenom otočit kartu nové události a jste připraveni vyrazit dál. Uložení hry také není nic složitého, slouží k němu karta výpravy, kam zapíšete všechno potřebné, například vyložené lokace, předměty a zásoby, které máte. Suma summarum - zpracování hry je výborné, praktičnost menhirů a mincí nic moc, ale hra jako taková tím utrpí jenom malinko.
Nemohl bych zapomenout na rozvoj postavy, přeci jen jde o kampaňovou hru na hrdiny. Ten se tady dělí do několika rovin. Jednotkou postupu a vylepšení je zkušenost, které získáváte za průzkumy, nepřátele a plnění úkolů ve hře. Jak zkušenosti zužitkujete už je jiná - buď za ně získáváte nové karty do balíčků boje a diplomacie, nebo získáváte body k jedné ze šesti vlastností, rozdělené do protikladných dvojic agresivita-empatie; praktičnost-duchovnost; odvaha-opatrnost. Dosáhnete-li určitých milníků, můžete získat unikátní schopnosti, které vám pomohou ve střetnutí či praktickém životě mimo ně. Musím uznat, že hned třetí bod vlastnosti, na kterou se chcete soustředit (v mém případě agresivita, protože jsem hrál nemilosrdného Beora), vás posune na úplně novou úroveň v rámci té které oblasti, protože jsem pak byl schopen nastřílet třeba 11 poškození v jednom kole (to je hodně, fakt hodně).
Tainted Grail je hra příběhová. Takových jsme měli už několik, spatra vzpomenu třeba Kolonii nebo Putování po Středozemi, když nebudu srovnávat délku herní doby, ale čistě příběhovost a náplň, tak od Albi třeba This War of mine a už v začátku zmiňovaný Gloomhaven. Ve srovnání s těmito stovkami (nebo skoro-stovkami), protože jsem obrovský fanoušek žánru, se Tainted Grail drží obstojně a i když v něčem pokulhává, v jiných věcech by se od něj mohly učit ty ostatní hry.
Počítal jsem, že kniha příběhů nebude dokonalá, už jenom kvůli čirému množství textu, které bylo potřeba zpracovat, a proto přehlédnu a nebudu kritizovat chyby nebo překlepy. Co ale kritizovat budu, tak jsou pravidla, protože v nich chybí několik podstatných věcí, se kterými jsme se setkali hned ze začátku. Originál jsem neviděl, tak nevím, jestli to tam je popsané jinak a lépe, nicméně jsem měl spoustu otázek, na které jsem nenašel odpověď jinde než na fórech. Kniha příběhů je váš nejlepší kamarád každé kolo, probíhají v ní průzkumy přes den a v noci sny nebo noční můry, podle toho, na jaké úrovni je vaše mentální zdraví. Kvanta a kvanta textu ke každé oblasti je něco, v čem jsme se vyžívali, ale přesto bych to udělal trochu jinak. Je totiž příliš snadné (i nechtěně) přečíst si výsledek svého rozhodnutí. Vím, že by bylo nepraktické mít to nějak rozdělené na různých stranách, ale zase mi kolikrát bylo líto, že jsem se rozhodl sobecky na základě toho, že jsem viděl, jaká mě čeká odměna.
Co dalšího je super a unikát, je systém bojových a diplomatických střetnutí. Ten probíhá karetně, formou takové promakané války. V jednotlivých kolech dobíráte do ruky karty, které ze začátku dost složitě propojujete, abyste do bojové zásoby získali počet kostek odpovídající životům protivníka, kterého tím porazíte. Diplomacie probíhá systematicky podobně, ale na předem dané stupnici se prakticky přetlačujete o to, kdo nakonec vzejde vítězně. Nejlepší je ten minimální vliv náhody, protože sami víte, co v balíčku máte, postupem času a úrovní si tam naskládáte přesně to, co potřebujete. Díky pěkným názvům karet a jejich efektům jsme kolikrát zapomněli, že jsme u stolu, protože když vyložím Mocný úder, tak je jasné, že taky mocný bude. Vidím, že nepřítel po přidání jedné kostky sebere tři další, takže se takticky stáhnu a raději si nechám trochu naložit, abych ho příští kolo ranou z milosti přerazil vejpůl. Jako Beor jsem se po hlavě vrhal do každého souboje a nemalý počet zkušeností utratil právě za vylepšování svého bojového balíčku (pokud si vzpomínám dobře, balíček diplomacie jsem neupravil ani jednou), ale zase jsem pak zdevastoval všechno, co proti mně hra postavila.
To neplatí o "mít rád tak opravdu z lásky", ale už vůbec ne o hraní Tainted Grail. Dokonce bych řekl, že první hraní je spíš takové výukové, a plně do hry se ponoříte až po několika hodinách. Tím, že se příběh větví, nemáte šanci vidět a zažít všechno během jedné kampaně. Pokud v ideálním případě hrajete ve čtyřech lidech a máte tedy všechny postavy, protože jestli ani to ne, čeká vás toho daleko víc. Různé postavy totiž mohou spouštět unikátní setkání, pokud je při průzkumu máte v družině, ke kterém se bez nich (nebo podvádění) prostě nedostanete. Příběhové hry, kde mají vaše rozhodnutí skutečný dopad, který navíc neznáte dopředu, jestli bude lepší nebo horší, jsou mezi deskovkami hodně vzácné a taky svou znovuhratelností si nás Tainted Grail získal na sto procent.
Tainted Grail: Pád Avalonu je obrovská hra. Možná ne počtem figurek, žetonů nebo kostek, ale svým rozsahem a hlavně dopadem na hráče. Během hry vámi budou zmítat všechny pocity, protože vaše rozhodnutí v tomto světě skutečně nese nedozírné následky, které mohou být pro vaši postavu až fatální. Nevím, jestli je lepší hrát v minimálním nebo maximálním počtu, protože když jste sám nebo ve dvou, užijete si intenzivní zážitek, ale neprozkoumáte toho tolik, kdežto když jste v plném počtu, navštívíte bez problémů každou z oblastí, ale zase vás mnohem víc a tvrději tlačí čas, protože menhiry nevydrží tak dlouho, čímž se musíte uchylovat k rozdělení rolí (silný bojovník shání pokrmy pro ostatní, protože mu neuteče zajíc) a ne všichni mají stejný podíl na rozvoji příběhu. Stmelovací prvek je aktivace menhirů, u které musíte být všichni, ale jinak je stejně lepší se rozdělit a valit po vlastní ose. Nepředvídatelnost toho, co vás může postihnout, odpovídá šedé realitě světa, ve kterém se nacházíme, kdy i rozhodnutí učiněné v nejlepší víře může trvale poškodit vše, na čem jste tak tvrdě pracovali. Není to hra pro začátečníky, protože vám (pokud nepodvádíte) nic neodpustí. Ale to je na ní právě dobře, stejně jako spousta dalších věcí. U nás se odkládala s brekem, protože jsme nestihli všechno, ale určitě bude jedna z prvních, ke které se po svém odchodu do recenzentského důchodu vrátím.
Za poskytnutí hry k recenzi děkujeme Albi
