Začátkem března vyšla hra založená na severské mytologii, slibující výborný gameplay, rozsáhlé lore a nádherné prostředí. Z takového popisku, navíc s příslibem jednorožců, jsem se o hru Eternity: The Last Unicorn hlásil jako zběsilý.
Žánrově se jedná o akční adventuru s RPG prvky, jejíž hlavní znaky jsou zamknutá kamera, obtížné souboje a bohužel, bugy a glitche. No, pusťme se do toho.
Asi to jediné pozitivní na celé hře je právě to, jak rozvinuté je lore, které těžce čerpá ze severské mytologie. Setkáte se s několika božstvy, očistíte zemi a zachráníte sebe i posledního jednorožce. Během hry přepínáte mezi elfkou Aurehen a vikingem Biorem, jediným přeživším ztroskotané lodi. Oba cestují prokletou zemí a hledají způsob, jak ji zachránit. Dobré je, že vlastně hrajete dva příběhy, špatné to, že vlastně levlíte dvě postavy současně. A když říkám dobré, je pravda, že takovým přeskakováním mezi dvěma postavami dojde k vedlejšímu efektu, že k žádné z nich pořádně nepřilnete. Příběh jako takový je v pohodě, i když to není nic převratného oproti jiným hvězdám v tomto žánru. Přesto je to to nejpozitivnější, co na Eternity: The Last Unicorn je.
Graficky se nejedná o žádný zázrak a v dnešní době je to spíš hodně podprůměr, i deset let staré hry včetně ty z žánru RPG tuto hru hravě překonávají. Zvukově je to o malinko lepší, jedná se o standardní fantasy podkresovou hudbu, asi nic, co byste si pouštěli na repeat každý den, ale na druhou stranu neurazí. Některé přechody jsou sice až moc trhané, protože v jednotlivých oblastech, kde se hudba různí, se prostě instantně změní, což zní dost divně.
Souboje jsou divné. Jste až moc rychle mrtví, nepřátelé se na vás někdy sesypou a nevíte, jak s jim ubránit, a i když máte schopnost se útoku vyhnout, můžete se o něco zaseknout a šlus. Jedinou možností po začátku boje, protože kamera se ovládat nedá, je ustoupit a čekat, že na vás nepřátelé napetají po jednom, maximálně dvou, abyste měli aspoň trochu šanci. Kamera je ten největší kámen úrazu a hlavní důvod, proč mě tahle hra vůbec nebavila. Víc než často se vám stane, že nevíte, kde jste, kde jsou nepřátelé a co se vůbec děje. Je tu vidět jasná snaha o kopírování starších her, kde to tak bylo, každopádně provedení je tak příšerné, že některé boje prohrajete jenom kvůli tomu, že nevidíte na nepřátele. A souboje s bossem? To je naprostá tragédie. Hitboxy jsou k smíchu, někdy se bloknete o stěnu, která kvůli kameře nevíte, že tam je, arény jsou moc malé na to, aby vám byl k něčemu luk... Hlavně je to ale pižlání po kouskách, kdy ubíráte jednotky procent jedním seknutím, a to i když máte správný level. Další možností je nekonečný grind, abyste nabrali pár úrovní navíc, ale to omrzí rychleji než nepřeskočitelné reklamy na YouTube.
No a RPG prvky jsou mizivé a spočívají hlavně v tom, že dostáváte zkušenosti a úrovně. Staty se vám vylepšují všechny naráz, stejně jako vylepšení zbraní, takže možnost nějaké specializace zde není. Hra vás nutí vracet se pořád do stejných oblastí a grindit úrovně a prostředky, abyste se někam dostali. Crafting je možné provádět pouze v jedné jediné oblasti a i když se k tomu dostanete, šance na úspěch této činnosti je ani ne 50%.
Hrůza a děs, jinak se Eternity: The Last Unicorn popsat ani nedá. Souboje jsou příšerné a trvá věky, než si na ně vůbec zvyknete. Mnohem častěji než jakékoliv monstrum vás zabije kamera nebo glitch, kdy se vaše postava přestane hýbat. Grafika jak 15 let zpátky, zvuky oukej. Po pár hodinách (jestli vůbec) vás to neustálé chození tam a zpátky a nekonečný grind přestane bavit.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti 1C Entertainment
