recenze
The Messenger

The Messenger - recenze
The Messenger - recenze
13:31, 12.02.2019

O The Messenger jsem se dozvěděl až z jakéhosi "buzzu", který hru po vydání provázel. Spousta lidí bylo ze hry uneseno a čísla na Metacritic mluví také celkem jasně. Když se vyskytla možnost hru otestovat, i když zpožděně, na mém oblíbeném Switchi, neváhal jsem. A hlavně jsem netušil, kolik překvapení mě čeká, protože tohle není obyčejná hra, jakkoliv to tak může podle obrázků vypadat.

Klik pro zvětšení (The Messenger - recenze)

Začátek je opravdu nenápadný. Znuděný Ninja učedník, který nechápe, proč studují stále dokola legendu o hrdinovi ze západu, který zachrání svět před démony. Na lekce nechodí, tréninky zanedbává, protože mu to přijde zbytečné, a chtěl by zažít dobrodružství. A dobrodružství přijde. Démoni se vrátili na zemi a povraždili většinu jeho souputníků. On přežije a potká hrdinu ze západu, ten mu předá svitek, který má donést mnichům na vrchol kopce. A tak začíná dobrodružství tohoto jalového a ne moc bystrého "hrdiny", který se právě stal Messengerem.

Klik pro zvětšení (The Messenger - recenze)

Co nás v průběhu něj čeká, odmítám sdělit. Sílou hry totiž je i to, jak je napsaná ta hrstka dialogů a celkově příběh. Spousta zvratů se nedá (nebo v tempu hry nestihnete) předvídat a ten hlavní mě neskutečně pobavil. Ono totiž humor v The Messenger hraje hlavní roli. Ne že by se hra nebrala vážně, ale dokáže si dělat legraci sama ze sebe. Z hlavního hrdiny nejvíce. A narážky na popkulturu a herní svět jedou jedna za druhou. Vítězem tu je rozhodně postava prodavače, která tvoří většinu interakcí a sází jeden vtip za druhým. Vtípky typu, že když po zabití bosse zjistíte, že to vlastně nebyl boss, ale jen jste se přimotali do jeho práce. Prodavač si povzdechne - tolik mrtvých Messengerů a přitom zbytečně. Smál jsem se skoro nahlas.

Klik pro zvětšení (The Messenger - recenze)

Hratelnost začíná jako retro hardcore plošinovka rozhodně inspirovaná stařičkým Ninja Gaidenem. K dispozici máme Katanu, jak se na Ninju sluší a patří, a ihned také formu double-jumpu, která však vyžaduje něco více než obvykle. K provedení dvojitého skoku nejdříve musíme trefit něco mečem, abychom byly schopni skočit ještě jednou. Ať už to je létající nepřítel nebo lampa, po třeba projektil od nepřítele. Seknete do něj a můžete skočit výše. Na první pohled těžká mechanika, ale hra výtečně dávkuje obtížnost a učí pomalu ale jistě. Zpočátku jsem nebyl téměř schopný efektivně využít dvojí skok. V polovině hry už to bez něho nešlo a některé akce udivily i mě samotného, že jsem je dokázal dát dohromady.

Klik pro zvětšení (The Messenger - recenze)

Později přibude ještě grappling hook, který hru ještě zrychlí a na konci opepří obtížnost. V malém stromečku skillů jde u obchodníka nakupovat menší upgrady zdraví, vrhací hvězdice, lepší plavání atd. K tomu slouží krystaly (Time Shards) rozeseté po lokacích. Jejich sbírání má také vazbu na vaši smrt a opět celkem originální. Kdykoliv "zemřete" (a že budete umírat hodně), objeví se Quarble. Ten zajistí, že náš Messenger nezemře a objeví se na posledním Save Pointu. Jenže Quarble si za to vezme svou daň. Po nějakou dobu bude požírat krystaly, které by jinak šli na naše konto ve hře. Je to vtipný systém, který trestá smrt, ale ne zase tak moc jako třeba Dark Souls. Ono celkově hra chvílemi obtížností zmiňovanou sérii připomíná, ale není tak nekompromisní a jsou místa, kde evidentně věděla, že bez checkpointu by to bylo frustrující. To považuji za obří plus, jak citlivě k designu úrovní autoři přistoupili.

Klik pro zvětšení (The Messenger - recenze)

Zatímco první polovinu hry moc design úrovní neřešíte, protože probíháte jednotlivé obrazovky dál a dál. Tempo je velké a nestíháte se kochat. Pouze řešíte dílčí hádanky. V polovině hry se stane něco, co úplně změní žánr celé hry. Místo hopsačky tu najednou máme plnohodnotnou Metroidvanii včetně mapy. Pak začnete oceňovat, jak dobře jsou úrovně promyšlené, a hlavně přijde na řadu nová mechanika hry. Tou je cestování v čase - mezi starým a moderním světem. V průběhu hry se z počátečního 8-bitového stylu přesuneme do moderní 16-bitové éry se vším všudy. Více barev, více zvuků v hudbě atd. Toho autoři využívají nejen příběhově, ale právě v Metroidvania sekcích k vytvoření chytrých puzzlů. Různě jsou umístěné brány nebo pouze malé trhliny v čase, které přepnou svět z minulosti do budoucnosti a naopak. Takže tam, kde v 16-bit není chodba, může rázem v 8-bit být. Takto musíte mít oči na stopkách, zejména pokud chcete najít všechny pečetě, které slouží jako nepovinný collectible. Jestli vás tohle všechno nepřesvědčilo, že tahle hra je unikátní, už nevím, co by mělo.

Klik pro zvětšení (The Messenger - recenze)

Jo vlastně vím. Muzika. Ta stejně jako grafika kopíruje příslušné éry. Začíná v 8-bitové klasice a pak se přesouvá do 16-bitové doby. A je naprosto boží. Dlouho se mi nestalo, že by mě chiptune tak pumpoval ve hře kupředu a že bych si jí podupával v průběhu hraní. Jsou tu náznaky rocku a elektronické hudby a zní to naprosto fantasticky. Dovolím si říci, že se jedná o jeden z nejlepších soundtracků poslední doby. A pokud se mám ještě vrátit ke grafice. Ta je skvěle propracovaná a ctí své odkazy z herní minulosti jak v podobě barevných palet, ale také propracovaností spritů a množství animací, které nepřátelé mají. Opravdu nádhera. Jak v handheld módu tak i na velké televizi hra neztratí své kouzlo.

Klik pro zvětšení (The Messenger - recenze)

Pořád jenom chválím, tak zkusím vyšťourat nějakou kritiku. Jednou jsou určitě nepřátelé. Většina z nich má "želví" vzhled pouze v různých barevných variacích a je takové přinejmenším nudné. Pár nepřátel je vyloženě protivných. Dohání to design bossů, kteří jsou unikátní, vtipní, zajímaví a samozřejmě často pěkná výzva. Výzva provází celou hru a možná na pár místech ustřelí a vyšvihne ji zbytečně vysoko, ale to je opravdu výjimečné (zejména na konci hry jedna na čas udělaná sekce, kde hra regulérně podvádí - zcela zbytečné). Ale jinak stále platí to, co jsem psal výše, že hra zvyšuje přirozeně obtížnost a dobře hráče učí používat své schopnosti. Na konci jsem lokace, kde jsem zpočátku pomalu hopsal, prolétával jak opravdový Ninja.

A ještě poslední kritika. Hra v polovině výrazně změní tempo. První půlka je hektická a žene vás kupředu. V Metroivanii máte na vše čas a hra výrazně zpomalí. Zejména z toho důvodu, že další úkol je zahalen za hádankami, které je třeba rozluštit (nebo koupit nápovědu za 300 time shardů). Už to není rychlá akční plošinovka, ale prozkoumávání a procházení stejných lokací tam a zpět, hledání toho, co jste přehlídli atd. Ta změna je výrazná a dovedu si představit, že někomu nesedne. Na druhou stranu člověk ocení, jak složitý musel být design úrovní, protože museli fungovat pro první i druhou část hry naprosto perfektně. O tom, že téměř všechny museli designovat vlastně dvakrát (8 a 16-bit), to snad ani nemusím zmiňovat.

Klik pro zvětšení (The Messenger - recenze)

A jsme na konci. Já hru konečně dohrál po poctivých 14 hodinách, což na indie hru je více než slušné (určitě to zvládnete rychleji). Až na pár škraloupů, kdy jsem vývojáře proklínal, jsem si jí užíval s velkým úsměvem na tváři. Nejsem fandou prvoplánové retro estetiky, která frčí ve spoustě her, ale The Messenger ji používá tak chytře a tak promyšleně, že mě dostal. Dostal mě tak, že hru řadím mezi své oblíbené z tohoto žánru a letošní rok je opravdu žněmi pro fandy Metroidvanií.

PC hry pro vás testujeme na sestavě LYNX

SUPER
90%
CZECHGAMER
Plošinovka a Metroidvania originálně v jednom balení, která rozesměje, rozbrečí a hlavně neskutečně zabaví na solidní porci hodin.

CGwillWin