recenze
Destiny 2

Destiny 2 - recenze
Destiny 2 - recenze
19:22, 21.09.2017

Příchod Destiny v roce 2014 byl obklopen obrovským hypem. První hra Bungie po odstřižení pupeční šňůry k sérii Halo. Navíc slibující unikátní pohled na střílečky, které změní herní svět. Ano, i já si pamatuji ty výkřiky Bungie a Activision, že tahle hra je na „deset let“ dopředu. A další marketingové fráze. Výsledek byl velmi rozporuplný, minimálně na samotném startu hry. Rychlé vyhoření obsahu, nutnost dlouho čekat na další obsah s kolísavou kvalitou, a hlavně za něj platit celkem velké sumy. To a další detaily mě odpudilo od hry na dobro. Žádný z obsahu roku dva a tři jsem nehrál, protože jsem odmítal finančně podporovat nedomyšlenou hru a koncepci. Tři roky poté, je tu Destiny 2, natěšení z betaverze bylo velké, hype stoupal a já jen přemýšlel – dostanu zase takovou sprchu jako u prvního dílu? Jak to dopadlo, se pojďme společně podívat v této recenzi.

Příběhová kampaň

Hned první obvyklá kapitola v recenzcíh tu bije na poplach - vzhledem k prvnímu dílu. Horší prezentaci příběhu si totiž tvůrci u jedničky vybrat nemohli. Žádné animace, dlouhé monology Ghosta a pokud chcete víc, tak to musíte na web nebo do mobilní aplikace a prohrabávat se nějakými nesmyslnými kartičkami. Noční můra pro fandy příběhu a rád zde na férovku říkám, že je to minulostí. Bungie to podruhé trefilo, jak si představuji. Nejen, že tu máme krásné před-renderované filmečky, které doprovází člověka herní kampaní, ale celý příběh působí uceleně jako smysluplná epizoda z tohoto obrovského a komplikovaného světa.

Klik pro zvětšení (Destiny 2 - recenze)

Poslední bašta lidstva na Zemi jménem Last City se ocitla pod brutálním a nečekaným útokem Cabalu. Respektive jejich zvláštní odnože jménem Red Legion pod vedením Ghaula. Tento ctižádostivý Cabal chce zničit lidstvo a hlavně získat sílu světla. Tu poskytuje lidstvu Traveler a právě on je cílem útoku. Lidé neměli šanci a padli. Traveler ztratil svou sílu a s ní i naši Guardiani. Už žádné znovunarození po smrti, hezky finální konečná smrt. Lidstvo je nahrané.

Takhle definitivně začíná příběh Destiny 2. Vy jako Guardian přežijete a podaří se prchnout na Farmu, kde se sbírají poslední zbytky Guardianů a šéfuje tu Hawthorne. Silná žena, která nikdy Guardianem nebyla a vždy žila za branami města. Vaše neoblomnost vede k znovuzískání částečné síly světla a rozjíždí se herní kampaň. Ta pomalu rozkrývá plány Ghaula, kde nejde pouze o Travelera a Světlo. Ale, že v tom může být také kompletní záhuba našeho solárního systému, to mohu prozradit rovnou. K tomu, abyste Ghaula porazili, však potřebujete ty nejpodstatnější Guardiany, které lidstvo má, a ti byli rozprášeni spolu s Last City. Proto se vydáte po stopách Zavaly, Cayde-6 a Ikory s jedním cílem - porazit Red Legion.

Klik pro zvětšení (Destiny 2 - recenze)

Příběhová kampaň je možná neoriginální ale dostatečně zábavná záležitost, jakou si slibuji od střílečky. První průchod byl nějakých 10 hodin s občasným flákáním v herním světě. Mise na sebe přesně navazují a od začátku do konce tušíte, která bije a o co vlastně jde. Ano Bungie jsou zpátky a vypráví tento maličký příběh (v měřítku Destiny Lore) s grácií, citem a notnou dávkou humoru. Osobně si dovedu představit odehrát kampaň bez zájmu o zbytek hry. Jako úplně obyčejnou střílečku. Jako Halo, CoD či Gears a zřejmě bych nebyl zklamaný, protože to má hlavu a patu.

Z hratelnostního hlediska je tu také cítit rukopis Bungie. Perfektní pocit ze střelby zbraní ať je to jakkoliv sci-fi „flusátko“. Na pohyb postavy je třeba si ze začátku trošku zvyknout, protože má takovou těžko popsatelnou setrvačnost, ale po pár minutách to přejde a člověk je jako ryba ve vodě. Hratelnosti nelze vůbec nic vytknout z mého pohledu. V rámci této části je nutné splnit tři mise naprosto sám, ale jinak lze celou kampaň odehrát až se dvěmi kamarády v co-opu.

Postavy a schopnosti

Tři třídy postav zůstávají a vzhledem k tomu, jak hluboko v lore jsou zapuštěné, lze těžko očekávat, že přijde někdy čtvrtý typ Guardianů. Titán, Warlock a Hunter jsou tedy stálice. Jejich schopnosti byly mírně upravené. Některé zůstaly, některé se změnily a některé jsou zbrusu nové. Nebudu tady rozebírat do detailu každou z nich, protože já vzal pouze svého Titána z prvního dílu a naimportoval do druhého dílu. Každá ze tří sub-class se staví k jednomu z herních elementů – Void, Arc a Solar. Solar schopnost má dobrou range na některé bossy, zatímco Arc je vyloženě šikovný na crow control při obklíčení. Void schopnost Sentinela je taková něco mezi, umožní hodit štít, ale také s ním nějakou dobu mlátit. Možností je dost a často jsem sub-class měnil dle situace, na kterou jsme se chystali. RPG element tedy spočívá v odemčení všech větví postavy a jakékoliv změny už jde dělat kdykoliv (za cenu resetu cooldownu). Neurčujete jednu cestu pro celou postavu na vždy.

Klik pro zvětšení (Destiny 2 - recenze)

Zbytek platí více méně podobně jako v prvním díle. Máme tu Kinetic zbraň, která neobsahuje element, energy zbraň, jenž už element obsahuje, a Power Weapon, která jede na nejsilnější munici a dává nejvíce zranění. Nově najdeme brokovnice pouze ve třetí kategorii mezi sniperkami, raketomety, granátomety a meči. Pět částí brnění je ta druhá strana rovnice. Tentokráte už se síle postavy neříká Light Level (z důvodů příběhu), ale pouze Power. Ten je určený poměrem síly vašich věcí, které máte na sobě. To je hlavní číslo, na které se soustředíte a snažíte posunout dále. Největší výzvy v End Game vyžadují Power 260+ a Raid dokonce 270+. Dostat se tam je hlavní cíl End Game aktivit.

End Game

Tady se totiž láme chleba mezi prvním dílem, který zde selhal na plné čáře. A s klidem mohu říci, že dvojka se poučila snad v každém směru. Pokud jste odhodlaní k pokoření největších výzev, které tahle hra nabízí, byla pro vás příběhová kampaň malá jednohubka a teprve nyní to začíná. Cesta k co nejsilnějšímu vybavení vede přes další aktivity, které se nachází ve světě.

Ty jsou přehledně každý týden organizovány do tzv. Milestones. Plnění těchto Milestones vám garantuje získání silného vybavení, které posune vaši postavu o nějaké levely výše. Přehledný a jednoduchý systém. Ale to není vše, co jde v herním světě dělat. Počet a různorodost úkolů je mnohem větší než u prvního dílu. Na každé planetě najdeme patroly, což jsou miniaturní úkoly k získání příslušných tokenů. Dále tu jsou Adventures, což jsou menší mise, které poslouží na nižších levelech k získání dalších bodů k odemčení všech schopností. Velmi se Bungie v marketingu soustředilo na Lost Sectory. Ty nabízí menší, ale hezky zpracované prostředí, kde nalezneme pouze nepřátele a jednoho bosse. Z počátku jsou tam celkem zajímavé odměny, ale po dosažení high-end začnou postrádat smysl. Což je celkem škoda, šlo v nich mít schovaného více.

Klik pro zvětšení (Destiny 2 - recenze)

Shrnutím těchto menších aktivit se dostáváme k těm nejlepším a těmi jsou Public Eventy. Ačkoliv byly přítomné už v prvním díle, zdejší jsou o řády lepší než dříve. Rotují mnohem častěji v herním světě, takže není problém dedikovat si třeba hodinu na Public Eventy v rámci jedné planety a jezdit od jednoho k druhému. Je jich celkem osm typů, které se opakují na více lokacích.

Vtip je v tom, že běžné splnění toho eventu je celkem snadné - ubránit zařízení nebo zabít specifického nepřítele, ale vy chcete více. Tím je vyvolání Heroic Public Eventů, což je splněním specifické akce v probíhajícím Eventu. Třeba zničení přilétající lodě a tím naštvání Cabalu, že pošlou jednoho ze svých velitelů. Heroic Public Eventy mají mnohem zajímavější drop a dá se z nich získat i Exotické vybavení.

Klik pro zvětšení (Destiny 2 - recenze)

Sice jsem každý z těch publiců už hrál mnohokrát a přesně vím co udělat, aby se spustil Heroic, ale nepřestává mě to bavit. Kdykoliv jen jedu někam na planetě a vidím aktivní Event ihned se přidávám. To samé činí mnoho lidí a situace, kdy jeden Public Event řeší náš Fireteam o třech lidech spolu s dalšími čtyřmi hráči, bylo spoustu a působí to strašně živě. Všichni bojují a vzájemně se zvedají, když někdo padne a po úspěšném dokončení pospíchají k bedně. Je to opravdu Public a hře to dává dobrou šťávu.

Předposlední aktivitou jsou Striky. Ty mají svůj vlastní playlist a jde o mnohem větší a těžší mise než výše jmenované. Rozhodně mám pocit, že jsou v druhém díle mnohem více propracované než v prvním. Celkem jich na PS4 najdeme šest (na XONE pouze 5) a každý z nich je něčím unikátní. Ať už to jsou laserové překážky v Pyramidionu nebo obrovský důl v Inverted Spire. Každý ze Striků má svůj maličký příběh, který lze poslouchat mezi přestřelkami. Nejsilnější je asi ten v Savathun's Song, kde posloucháme Guardiany, kteří podlehli Hivům těžícím jejich světlo a marně se je snažíme zachránit.

Klik pro zvětšení (Destiny 2 - recenze)

Striky jsou propracované a oproti prvnímu dílu nabízí také určitou variabilitu. Kromě defaultního příběhového provedení jsem narazil na runy, kde byli úplně jiní nepřátelé než původně a hned šlo o příjemné oživení hry. Samozřejmostí je Nightfall Stirke, který rotuje každý týden. Ten je první větší výzvou na high-end levelu a nově přidaný časový limit mu dává dosti stresující podobu. Kolikrát nás vytrestalo, že jsme zbrkle kvůli honění každé vteřinky pospíchali, abychom zbytečně zemřeli a ztratili více času. Rotující element zbraní, který způsobuje, že jeden element funguje dvojnásobně a zbylé polovičně, je požadavek pro pořádnou komunikaci týmu. Hlášení, jaký element právě funguje, je klíčové ke splnění této výzvy a věřte mi, při prvním pokoření Nightfallu jsem si hezky zakřičel, nestačí to jako důkaz, že se bavím? Mně ano.

Finále je Raid. Ten byl týden po vydání spuštěn a byl rychle pokořen těmi nejlepšími na světě. My jsme se zatím s partičkou do něj vstoupit neodvážili, protože stále máme pocit, že máme malý level. Avšak v rámci studia jsem shlédl nějaké videa z Raidu a vypadá naprosto úchvatně. Tuhle finální výzvu si chci vychutnat a pokud ji někdy pokoříme, bude to stát za to. Královská loď vládce Cabalu - Emperora Caluse je celá zlatá a vypadá majestátně. Probojovat se k němu není vůbec jednoduché a typické náročné úkoly Destiny Raidů jsou zde přítomny v plné kráse.

Crucible

Crucible alias PvP doznalo nejvíce změn oproti prvnímu dílu a zde poprvé musím říci, že Bungie střelilo úplně vedle. I po těch desítkách hodin nechápu, co je vedlo k tomu, aby hru postavenou na Fireteamu o třech lidech změnili v PvP na hru 4na4. Ano pravděpodobně je trápí vlhké sny o eSportu, jako každého dnešního vydavatele/vývojáře a chtějí mít své ligy/šampionáty atd. Ale zda je to správná cena, když to samotné běžné hráče nebude bavit? To silně pochybuji, ale ještě to rozebereme.

4na4 je bezpochyby intenzivnější a také více závislé na skillu samotného hráče. Ale také na soudržnosti týmu, proto rovnou mohu říci, že skákat do multiplayeru jako "samotář" není moc dobrý nápad. Počtů her, kdy jsem s neorganizovaným týmem narazil na skupinu z jednoho klanu, bylo zbytečně moc. Lze namítat, že od toho je princip týmových módů, aby tým spolupracoval, ale s tím nemůžu úplně souhlasit. Ve většině her lze v klidu jako samotář hrát i bez komunikace s ostatními a mít menší, ale přeci jenom šanci na vítězství.

Stejně tak jsem nepochopil rozdělení Quick Play a Competitive. Jedná se vlastně o pouhé rozdělení herních módů na dvě části a tím to hasne. V QP je Clash (TDM), Supremacy (Killconfirmed) a Control („Domination“). Vedle toho v Competitive je mód Countdown (SnD) a Elimination. V žádném z těchto playlistů nemůžete specifikovat, že chcete hrát pouze Clash nebo Control. Vždy jste zařazeni v rotaci těchto módů a musíte přetrpět i ty neoblíbené. V Quick Play tuto nálepku rozhodně získává Supremacy, protože nabádá celé týmy, aby zabraly jednu chodbu a pouze čekaly na nabíhající zoufalý tým protivníků. Nespočetněkrát se mi stalo, že se hra v tomto módu rozhodla po prvním setkání dvou týmů. Ten, kdo jej prohrál, byl pak rozhozený různými respawny a zoufale nabíhal a daroval známky protivníkům. Zábava byla ta tam a mód si u mě vysloužil přezdívku „Team Camping“.

Klik pro zvětšení (Destiny 2 - recenze)

Oproti tomu mohu s přehledem říci, že Clash a Control jsou opět tím, co se dá hrát a je to zábava. Zejména pokud hrajete s jedním či více přáteli a alespoň spolu komunikujete. To pak lze snadno dominovat nad protivníky a rozebírat jejich pozice. Samotný gameplay v PvP je obrovsky závislý na vašem gunskillu a také na tom, že přesila většinou vítězí. Někdo to bude mít rád, někdo ne. Já kvituji tu část s gunskillem, protože dokáže odměnit za poctivé míření na hlavu. Ta druhá část není mou oblíbenou, protože bych měl mít možnost porazit dva nepřátele, když je vhodně flanknu. Bohužel to je velice těžké, protože po vzoru Halo zde funguje radar pohybu a jakékoliv chytré výpady z jiných směrů jsou ihned prozrazeny. Nevím, jestli by vzdálenost radaru neměla být trochu zredukovaná, protože na některých mapách mám pocit, že vím celou dobu, kde se soupeři nachází hned, jak se znova narodí.

Klik pro zvětšení (Destiny 2 - recenze)

Ve výsledku mám z Crucible nejrozporuplnější dojmy. Mapy jsou na pohled velice hezké a i jejich půdorysy mi přijdou dobré a propracované. Granáty se nabíjí relativně delší dobu, takže to není granátová divočina. Většina schopností postav tu funguje smysluplně a použití Superu ve správnou chvíli může mít rozhodující vliv na výsledek souboje. Balancing zbraní, zdá se, má také mezery, protože aktuálně herní Meta dominují dvě zbraně jménem MIDA, z toho ta Kinetic naprosto bezkonkurenčně.

Velmi celé PvP u mě sráží neexistence „Lone Wolves“ playlistu, nemožnost volit herní mód a nejvíce změna počtu hráčů na 4na4. V prvním díle 6na6 a pro Trials 3na3 dávalo vzhledem ke zbytku hry mnohem větší smysl. Touhle změnou více méně Bungie hendikepuje hráče, kteří hrají jak PvE, tak PvP, protože jim hází klacky pod nohy v tvorbě týmu. A to nemluvím o tom, že když se náhodou odpojí jeden z hráčů, což je v public hrách zcela běžné, tak to znamená téměř jistou prohru. V 6na6 se jedna absence docela dobře ztratí, ve 4na4 už ani náhodou.

Loot Loot Loot

Hlavním motorem této hry musí být Loot. Každý kousek vybavení může posunout postavu o level výše a tím otevřít brány těžším výzvám a lepšímu vybavení. A takhle stále dokolat. Loot byl v prvním díle obrovský problém a hráč se těžko cítil odměněn za svou snahu ve hře. Druhý díl si vzal ponaučení a dle mého je vše mnohem lepší. Hráč je konstantně odměňován buď u NPC (více níže) nebo náhodnými dropy ze všech aktivit. Jednou padne fialový engram a občas zlatý a to už nadšení letí do vesmíru. Ano, za ty dva týdny s hrou se cítím konstantně odměňován. V druhém týdnu jsem možná svou aktivitu ve hře dosti přepískl, že jsem virtuální Power Level Cap dostihl moc rychle, ale to nebude běžným způsobem, jak hru do budoucna budu hrát. Motivací budou týdenní Milestony, které garantují lepší vybavení a pomalé pravidelné plnění a prostě hraní pro zábavu.

Klik pro zvětšení (Destiny 2 - recenze)

Výše jsem zmínil NPC, ty potkáte během kampaně a v End Game se z nich stávají prodejci a zadavateli dalších úkolů. A když už nemají úkoly, tak stačí plnit jakékoliv aktivity, které spravují, a oni vás budou odměňovat. Například na Nessusu je velice vtipná AI jménem Failsafe. Když budete prozkoumávat planetu a plnit různé úkoly, budete dostávat Nessus Tokeny anebo sbírat podivnou surovinu na mapě. Ty pak odevzdáte Failsafe a po naplnění celého ukazatele vás odmění Legendary Engramem – tedy nějakým vybavením kvality Legendary a vztažené k vašemu nejvyššímu aktuálnímu levelu. Prakticky za každou aktivitu jste tedy v pravidelných intervalech odměňováni. Je to jednoduché a dostatečně motivující ve hře pokračovat.

Stejně tak musím pochválit zjednodušení systému materiálů a měn. Máme tu prakticky jen Glimmer, Legendary Shards a Bright Dust. Všechny mají jasně dané místo, jak je získat a k čemu se používají. Samotné Weapon Parts, co vznikají rozebíráním nepotřebných zbraní a vybavení, jednoduše odevzdáváte Gunsmithovi jako jeho typ tokenů a odměňuje vás Legendary engramy. Tímhle způsobem vlastně i obyčejný Rare drop, který vás nezajímá, je malý krůček k získání lepší zbraně. Asi nejkomplikovanější částí kolem Lootu a zvyšování Power Levelu jsou Mody. Ty nahradili levelování jednotlivých zbraní a jsou klíčem high-end gearu. Chvíli trvá, než je člověk pochopí. Nebudu zde popisovat, jak to funguje, ale věřte, že to end-game grindu dává zajímavou matematickou zápletku. Uvidíme, kam ji přibývající týdny a zvyšující se levely budou posouvat.

Technické zpracování

Asi z přiložených obrázků vidíte, že hra vypadá opravdu krásně. Hraní na 4K TV s PlayStation 4 Pro vytváří naprosto úchvatné pohledy na herní svět. Bungie visty na planetách opět září a skoro zastiňují samotný herní svět. Ale i ten se nenechá zahanbit. Evropská část hry vedle cizích planet vypadá nudně. Ne, že by nebyla zajímavá. Rozbouraná města mají své kouzlo s kostelem jako hlavním místem kam se vracet, ale planetoidy jako Nessus a IO se svými podivnými strukturami zde září na všechny strany. Nakonec Titan, který jako vodní gigant působí zcela odlišně. Je také herním prostředím ze všech planet nejmenší, ale neomezuje ho to v tom, aby vypadal úctyhodně zvláště v příběhových misích.

Efekty jsou všudy přítomné a dynamická světla/stíny tu hrají prim. Když se v potemnělé místnosti rozjede pořádný boj a začnou lítat Supery, televize vám rozjede obrovskou barevnou parádu. To vše stabilně v neoblomných 30fps, což je v pořádku. Tedy pro hraní PvE, ale pro PvP je 30fps prostě obrovský kompromis, který je cítit na každém rohu. Kdo kdy hrál pořádnou rychlou a plynulou FPSku v online multiplayeru, tomu tohle nebude sedět. Raději bych v PvP oželil pár efektů či detailů textur, jen aby hra běžela 60fps.

Klik pro zvětšení (Destiny 2 - recenze)

Nedokáži totiž moc dobře říci p, co je příčinou, ale hit detekce v PvP je podivně kolísavá. Pravděpodobně to má několik příčin. Jedna z nich by právě mohl být nižší tick-rate serverů, který rozhodně při 30fps hře nebude 60 Hz (tohle by měl být v dnešní době standard, tečka). Druhá by mohlo být časté přetížení serverů, které vyvolávalo více podivných smrtí, než bych si přál u hry od Bungie. Že ustřílím nepřítele, který je z mého pohledu už dávno schovaný za rohem, to prostě nechci vidět v takhle velké hře. Jak jsem řekl, je to kolísavé. Někdy jsem měl několik her bez jediného problému, jindy co hra to naprostá šílenost a nekonzistence. Samotný PvE obsah také není bez chyb. Občas se v nějakém Public Eventu nezobrazí odměna některým hráčům nebo dokonce hlavní nepřítel není vidět. Podivné chyby lidé také hlásili v Raidu a jiných aktivitách. Ale ve výsledku se dá říci, že na to jak velký launch hra měla, tak obstála více než dobře.

Těžko by se dalo u Bungie hry obejít bez kvalitního hudebního podkresu. Opět tu máme úchvatný soundtrack, který lahodí uším a svými melodiemi skvěle podkresluje každou lokaci, kde zní nějaká skladba. Už jen hudba v hlavním menu hry se člověku zaryje a tu melodii si bude pamatovat a každé zapnutí konzole vás naplní energií do dalšího grindu. Kvalitního zpracování se dočkal i dabing postav. Sice už tu není Peter Dinklage aka Dinklebot, ale jako Ghost tu tentokráte vystupuje oblíbená videoherní legenda – Nolan North. Nathan Fillion jako vtipný Cayde-6 odlehčuje část, kde jde o všechno, svými pitomými vtipy. Lance Reddick dodává Zavalovy dostatek autority a Gina Torres z Firefly má v Ikoře charakteru na rozdávání. Mezi dalšími postavami najdeme i Billa Nighy nebo Franka Langellu, což jsou známá filmová jména, a dokonce tu je i Claudia „Chloe z Uncharted série“ Black.

Závěr

Tam, kde první díl provázela série špatných rozhodnutí a evidentních nedodělků, působí Destiny 2 jako komplexně zpracovaná a uchopená záležitost. Dostali jsme tu solidní příběhovou kampaň, která otevře novou epizodu světa Destiny. End Game obsah je nabitý úkoly, které jde opakovat, aniž by to působilo jako hraní toho samého. Větší počet kvalitnějších Striků a hlavně chytře vytvořené Public Eventy dávají dostatek motivace se vracet. Ty nejtěžší výzvy v podobě Raidu a Nightfallu nejsou ihned splnitelné na jeden pokus. Přirozený progress hráče už se tak snadno na totálním Level Capu nezastaví, a ačkoliv je tu stále imaginární brzda v podobě týdenních resetů, tak hraní nepůsobí tak sevřeně jako dříve. Destiny 2 u mě vyžehlilo pověst a chystám se ve hře pokračovat mnohem déle, než jen do dopsání recenze. Důležité je hlavně nezapomenout na to, že tohle je pouze startovací bod. Destiny 2 je opět mnohem blíže MMO, než byl první díl, a bude se dále vyvíjet a měnit svůj obsah. Mě tenhle start k získání závislosti postačil.

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Activision Blizzard

Klik pro zvětšení (Destiny 2 - recenze)

Recenzovaná verze: PS4 Pro

PC hry pro vás testujeme na sestavě LYNX

Klik pro zvětšení (Destiny 2 - recenze)

PC hry pro vás testujeme na sestavě LYNX

SUPER
92%
CZECHGAMER
Destiny 2 je hrou, kterou nám autoři slibovali před třemi lety.

CGwillWin