Když máte v kapse jenom dvacku a chcete zažít nějaký dobrodrůžo, variant existuje vlastně spousta. Můžete zkusit jet pražským metrem a doufat, že nepotkáte revizora (protože to na lístek nestačí), jít na automaty a točit to po dvoukorunách nebo si třeba pořídit nějakou ultralevnou hru. A tou je kupříkladu Like Clay.
Stejně jako popelka, ani Like Clay na první pohled nevypadá jako ta nejlepší volba (stačí se podívat okolo) a k hraní vábí asi stejně jako páchnoucí bezdomovec bez kalhot. Sceenshoty vypadají jako byste je vytípali z hříčky, která je produktem nějakého gamedev jamu, cena jedno euro říká, že autor si myslí, že hra za moc nestojí a navíc je k mání jen několik recenzí. K tomu přidejte fakt, že existuje asi milion lépe vypadajících her, které mají i delší herní dobu a jsou někdy úplně zdarma. Ale jak se tak hezky říká, zdání (občas) klame a v nepříliš lákavém kabátku se čas od času nachází (takřka) zlato. A to naštěstí platí i pro Like Clay.
Typově se jedná o hororovou adventuru, za kterou stojí jediný vývojář, jemuž sice par dalších chlapíků vypomohlo (předpokládám, že zadarmo) s hudbou (ve hře je jedna skladba) a artem (a taky je tam jeden obraz), ale jinak je vše jeho dílem. Už to samo o sobě stojí za potlesk, já jsem se k něčemu takovému dostal jedině ve snu.
Vtělíme se do Jima Stevense, maníka, jež se snaží najít svého bývalého studenta Toma Kemera, který neprožívá zrovna nejradostnější období svého bytí. Tedy neprožíval. Přišel o práci, holku a byt, což jednoho rozhodí, avšak Tomovi se poštěstilo, že našel skupinu lidí, která mu byla ochotná pomoci. Too good to be true? Přesně tak!
Pokud občas vylezete ze svého doupěte na světlo boží, určitě se vám čas od času přihodí, že potkáte lidi, kteří věří i v něco jiného než v Diabla nebo Internet bez lagů a hodlají si o tom náležitě popovídat. Právě to potkalo i Toma, který ale měl tu smůlu, že nenarazil na jehovisty, mormony nebo uctívače Pavla Poulíčka, ale na chásku, která si říká Children of Sor.
Zpočátku se touláte prázdnými prostory činžáku a snažíte se zjistiti o co tu vlastně jde a kde Tom může být. Herní náplň je v podstatě jednoduchá, čtete různě poházené vzkazy nebo je posloucháte na záznamníku a snažíte se dostat dál a dál, občas je potřeba vyřešit nějakou tu hádanku, najít kód od trezoru atd. a přitom zjišťujete znepokojující informace o tomto kultu, který vzývá dávno ztraceného boha Sora. S ubíhajícím časem, který s Like Clay strávíte se hra víc a víc posouvá do mysteriózní roviny a krom hádanek se objeví i jedovatí pavouci, podivná chapadla a další věci, které vás chtějí zabít a ukončit vaše hledání. Do loadu.
Přes omezené finance a možnosti se autorovi podařilo udělat hru natolik zajímavou, že brzy přestanete vnímat generickou grafiku a design úrovní, kdy vše vypadá jako kdyby to bylo sestaveno ze freečkových assetů, které se povalují někde v hlubinách Internetu. Hodně velkou měrou za to může povedený sound design, jež se zpočátku může zdát jako naprosto nesmyslný, ale brzy zjistíte, že právě díky prazvláštní směsici skoro náhodných a často nepříjemných zvuků se vám hra dostane pod kůži.
Tma, blikající světla, creepy hlasy odnikud, vzdálená šramocení či absence jakýkoliv postav a reakcí hlavní postavy postupně dokážou vybudovat atmosféru hustější než dav grupies na koncertech Rolling Stones. A nejsou k tomu potřeba žádné nechutnosti, ani řev nebo zrychlený dech vaší postavy, prostě to funguje. Hra se vám nebude chtít vypnout a stejně jako ve své době Neo, i vy budete chtít zjisti jak hluboko králičí nora vede.
Což to je to co je na hře důležité. Pokud se do Like Clay ponoříte, rozhodně nebudete litovat a za pár korun si užijete solidní horůrek na jeden/dva večery. Hra se sice nikdy nestane hrou roku a nezíská ocenění, ale má ambice stát se undergroundovou kultovou pro hrstku nadšenců. Pro mě znamenala hlavně příjemně strávených 6 hodin (chtěl jsem dohrát oba konce) a autora rozhodně budu mít od teď v hledáčku.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme free08Games
PC hry pro vás testujeme na sestavě LYNX
