Šve vás v současnosti tak populární pseudoretrovlna? Nelíbí se vám plošinovky a pixelová grafika? Autorům Brt@lu taky ne. Ti mají v lásce ještě větší retro a místo her, beroucích si inspiraci z klasických pařeb let devadesátých, se nám snaží ukázat krásy z osmdesátek - doby disca, céček, videokazet a nevýkonných počítačů. Pokud si chcete tuto dobu užít v herní podobě, doporučujeme navštívit Vice City. Pokud chcete zakusit tehdejší hry v převlečené do moderního kabátu, máte s Brut@l ideální šanci.

Pojem roguelike zřejmě není potřeba příliš vysvětlovat, ale pokud by mezi vámi byl náhodou někdo, komu by byl neznámý, jedná se o hry herními mechanismy vycházející prastaré klasiky Rogue, která původně vyšla v roce 1980. Toť herní milník, jenž je tak starý, že jsem ho sám nikdy v originální verzi nehrál. Zas takový staromilec ani masochista nejsem. Na internetu ale najdete spousty klonů a reinkarnací jak pro PC, tak i pro mobily (třeba můj oblíbený Pocket Dungeon). Co se hry samotné týče, ve zkratce jde o RPG s náhodně generovanou multiúrovňovou mapou, permanentní smrtí a spoustou dalších nepříjemností pro hráče, například potřebou svojí postavu občas nakrmit, nutnost identifikovat lektvary či kouzla, tím, že je použijete atd.

Pro měkčí hráče pak existují zjednodušené varianty tzv. roguelite, nicméně i tak se nejedná o nic pro slabé povahy a pokud nemáte rádi výzvy, asi si je úplně neužijete. Jestli vás historie těchto her zajímá více, stačí trochu pogooglit a doplnit si znalosti herní historie, nebo nám dejte vědět, můžeme o tom napsat samostatný článek. Každopádně originální hra vznikla v době, kdy grafika na počítačích prakticky neexistovala, a počítače uměly zobrazit leda tak znaky. Nicméně šikovní a hraví programátoři této éry si s tím elegantně poradili a vymysleli, že herní mapa bude vykreslována pomocí ASCII znaků, kde @ značil hráče, # okraje chodby, písmeno D draka a tak bych mohl pokračovat dál a dál.

Ačkoliv roguelike her indie vývojáři v poslední době produkují možná víc než je zdrávo, Brut@l je ojedinělý tím, že krom adaptace klasických herních mechanismů se vývojáři inspirovali i tehdejší grafikou. Vznikl tak úkaz, který napsaný na papíře (v našem případě na webu) zní dosti bizarně – 2,5D ASCII grafika. A jak se můžete přesvědčit okolo, ono to bizarně nejenom zní, ale i vypadá. Když jsem loni viděl první teasery, říkal jsem si, že se pánové ve Stormcloud asi bláznili a vypadá to „fakt divně“. A musím uznat, že trvalo poměrně dlouho, než jsem si na vizuální stránku hry zvykl. Zpočátku je totiž šíleně nepřehledná a máte problém uvědomit si, co se vlastně na obrazovce zrovna děje. Jednotlivé postavy i protivníci kvůli absenci textur vypadají podobně a díky tomu, že všechny kontury jsou tvořeny ASCII znaky, vše splývá dohromady jako celovíkendová návštěva lihovaru alkoholikovi.

S nahranými hodinami si začnete zvykat a budete už rozeznávat brouky od tasemnic a zombíky od orků, ale snaha autorů o vizuální unikátnost mi v případě Brut@lu přijde trochu kontraproduktivní. I poté, co se ve hře začnete orientovat, se stane, že umřete kvůli tomu, že hra je přehledná méně majetkové poměry českých politiků. Naštěstí měli autoři tolik duchapřítomnosti, že hru neudělali čistě černobílou. Krev je (nečekaně) rudá a různé elementy svítí v neonových barvách, takže třeba otrávený meč je zelený a ohnivý kostlivec oranžový. Brut@l tím trochu připomíná starý dobrý TRON. Ačkoliv nic podobného asi jen tak brzy znovu neuvidíme a můžeme tak hru brát jako jedinečnou, dovedu si představit, že grafika dokáže spoustu potencionálních hráčů od titulu odradit.

Což si umím představit i kvůli samotným herním mechanismům. Co se nich týče, jedná se spíše o roguelite hru, titul totiž není zas tak nefér a zákeřný jak by mohl být, což je vzhledem k tomu, že na ní chtějí autoři nějakou tu kačku vydělat, asi dobře. A pro naše nervy koneckonců taky. Hra se dá hrát v singlu nebo lokálním multiplayeru, v němž je dle mě trochu jednodušší, avšak nedostanete za hraní žádné trofeje. Ultimátním úkolem je dostat se do 26 úrovně dungeonu a připravit o hlavu i životní úspory draka. Předtím je potřeba si proklestit cestu hordami nepřátel, které si jeskyň přisvojili za své bydliště, obejít moře smrtících pastí a ideálně zkonfiskovat co nejvíce pokladů. Na logiku se tu moc nehledí takže, takže vedle trpaslíků potkáte orky i zombíky, asi aby byla inspirace úvodní předlohou úplná.

Na výběr pro tuto strastiplnou cestu jsou k mání 4 hrdinové mág, válečník, valkýra a ranger (klasika ala Gauntlet). Ty se od sebe liší méně než by se zdálo, v podstatě jen sekundárním útokem, rozložením úvodních skillů a vzhledem vašeho alterega. Co se schopností týče, nechávají autoři hráčům ruku volnou a můžete si klidně z mága udělat dvojče barbara Conana. K mání jsou 4 linie schopností a za každou nabytou úroveň získáte bodík, za který si můžete postavu vylepšit. Je vhodné se nedržet jen své linie, kupříkladu protože některé dveře můžete otevřít třeba jen tím, že je rozmlátíte palicí, na což potřebujete schopnost z válečnictví. Pravdou taky je, že každá linie má jen 6 schopností, takže vám brzy dojde prostor pro konzervativnost.

Počet schopností se může zdát malý a veskrze s tím souhlasím. S postupem času začne být (jak bývá zvykem) sbírání levelů čím dál tím pomalejší, ale i tak by neškodila větší variabilita, protože hodně skillů vám umožní jen používat speciální útok u určité zbraně. Autoři se rozhodli jít jinou cestou, a spíše než o silných skillech postav je hra spíše o výkonnosti hráče. Jestli je to dobře, záleží asi na každém z nás, já má radši kombinaci obojího. Ve hře je tedy podobně jako třeba v Dark Souls potřeba hlavně naučit se správně zacházet s jednotlivými zbraněmi, blokovat útoky nepřátel a především se do ničeho nevrhat po hlavě (nebo po klobouku).

Nové zbraně se neválejí v dungeonu jen tak bez ladu a skladu, je potřeba nejdřív najít bichli s návodem jak zbraň vytvořit. Posléze ji pak můžete (pokud máte craftsman sklil) enchantnout, což v případě Brut@l znamená přidat jí arcane, ohnivé, ledové, elektrické nebo otrávené vlastnosti. Systém jak zbraně stavět a vylepšovat je poměrně novátorský. Po levelech jsou rozeseté znaky abecedy a to jak obyčejné bílé, tak v barvě jednotlivých elementů. Zatímco ty obyčejné potřebujete na výrobu zbraní jako takových, barevné využijete právě k zlepšování vašeho arzenálu.

Někdy je to však dosti frustrující, protože v dungeonu se objevují dveře, které jdou otevřít pouze pomocí určitého elementu, například jedu, a vy někdy nemáte možnost jimi projít, jelikož jediné co máte enchantnuté jedem je luk, který ale váš magič neumí používat, protože při hodině lukostřelby zrovna tloukl špačky. Protože se nejde do jednotlivých pater vracet, je to občas vážně vzteku. Stejně jako skoky. Netuším, proč měli autoři potřebu do Brut@lu přidávat přeskoky mezi plošinami, ale asi tak 90% smrtí jsem si způsobil pádem do temnoty.

Vzhledem k tomu, že smrt je ve hře dost zásadní, je to tak trochu zrada. Občas se stane, že vám výhled na přeskok zakryje nějaký jiný objekt, a protože kamerou se nedá hýbat, jedná se o opravdový leap of faith. Ve hře je totiž kromě trapného jednoduchého skoku i dvojskok se saltem, a tak by vypadalo, že je vhodné vždy používat dvojskok, ale ouha, některé plošiny jsou moc krátké a tímto způsobem je přeskočíte. Jindy se pod vámi navíc propadá podlaha, takže stres se ještě násobí a odpovídá přibližně situaci, kdy vám přítelkyně vleze na mobil, a vy si uvědomíte, že poslední spuštěná aplikace byl Tinder. Kolikrát je tak lepší zkusit si najít jinou cestu a přeskoky si nechat na Mirror’s Edge.

Ačkoliv ve většině roguelike her je smrt permanentní a pokud váš hero odejde do věčných lovišť, musíte začít znovu, v Brut@l to není úplně tak přímočaré. Po úrovních jsou rozesety oltáře, u kterých můžete obětovat bohům poklady, které jste při cestování podzemím nacpali do tlumoku a pokud je svým asketickým životem potěšíte, dostanete jeden pokus navíc. Jaký je systém v tom, jestli se bohům dar bude líbit nebo ne, jsem bohužel zatím nepochopil. Trochu smutné je, že kromě toho pro peníze ve hře žádné využití není. Nicméně věřte, že životy navíc se opravdu budou hodit. V multiplayeru můžete svého mrtvého parťáka oživit pomocí darování poloviny svých současných HP, což je trochu jednodušší, ale zase se musíte dělit o zkušenosti, takže je dobré sehnat si někoho, kdo hru bude zvládat.

Monstra v dungeonu jsou sice možná hloupá a umělé inteligence moc nepobrala, ale s některými si i tak není úplně radno zahrávat. Normální kostlivce, orky stačí prostě rozmašírovat, na zombíky už musíte s ohněm v ruce a že máte v kabátu krysu, toho si všimnete leda tak podle toho, že vám vibruje ovladač a postava pomalu ztrácí HPčka. I to je fajn, jenže pak jsou tu i další libůstky jako Nympha, která vám krade zbraně, Priestess, která uzdravuje a buffuje ostatní potvoráky a zástupy dalších. Přijít jak na ně vyzrát chce trochu důvtipu a štěstí. Ačkoliv občas budete vývojáře proklínat, je to fajn a většinou existuje několik způsobů za nepřítele skolit. Třeba kamennému golemovi vadí vaše útoky asi jako mně přízeň sličných panen, ale můžete ho zabít třeba tak, že ho pomocí arcane útoků proměníte na jinou (slabší) potvoru, nebo ho pomocí Potion of Vampire’s curse necháte zabít sebe sama. Existuje ještě další způsob, stejně jako u jiných potvor, ale nechci vám kazit radost z prozkoumávání.

To je totiž to co vás na hře zabaví asi nejdéle a otázkou je, jestli vás něco u hry udrží i po jejím dohrání, ačkoliv i to vám pár hodin zabere (mně okolo 10ti a určitě se najdou lepší hráči, případně ti co měli více štěstí). Ve hře je sice vestavěný editor dungeonů, takže si můžete postavit vlastní úrovně, to ale není úplně zábava pro všechny. Vzhledem k tomu, že jednotlivé postavy jsou si hodně podobné a skillů není mnoho (a pokud hru budete hrát klasickým průzkumnickým stylem, podaří se vám všechny naučit jednu postavu už při prvním dohrání), trochu se o znovuhratelnost bojím. Osobně si hru zkusím dohrát se spolubydlícím, ale pak se k ní asi nevrátím.

Přestože je Brut@l fajn hra, která se snaží roguelike (v tomto případě spíše roguelite) žánr představit modernímu publiku, chybí jí několik věcí, které mne u jiných podobných her drží déle. Snaha o inspiraci ASCII grafikou originálu je sice chvályhodná, ale vizuály jistě nesednou všem. Herní mechanismy jsou dle mě zbytečně zjednodušené (postava nemůže umřít hlady, takže je takřka jedno jestli hladoví, jen se jí pomaleji obnovuje mana) a neškodilo by mít možnost nastavení obtížnosti nebo pravidel hry. Předmětů taktéž není mnoho, nedají se kupovat v žádných obchodech a mág má vlastně jenom jedno kouzlo, jednoduše řečeno, hře chybí hloubka.

Na druhou stranu je potřeba říct, že se hraje opravdu dobře a do prvního dohrání vás určitě zabaví, i když ji určitě chvílemi budete proklínat. Monstra jsou zajímavá a je fajn zjišťovat jejich slabiny stejně jako prozkoumávat herní mechanismy co se týče vytváření zbraní, talismanů atd. Líbí se mi i hudba, kde některé skladby melodicky připomínají můj oblíbený soundtrack z Deus Ex, takže za ten rozhodně taky dávám plus. Jakožto poklona starým roguelike hrám Brut@l funguje dobře, ale bohužel si myslím, že mimo fanoušky žánru bohužel moc příznivců nenajde. Pokud však hledáte zajímavou výzvu a chcete zavzpomínat na časy, kdy Bill Gates o Windows teprve snil v garáži, je pro vás Brut@l dobrou volbou.

Za poskytnutí hry k recenzi děkujeme Stormcloud games