Když byl Prison Architect od vývojářů ze studia Introversion Software představen v roce 2012 na Independent Games Festival, vše bylo v podstatě teprve v plenkách. Dokonce nebylo ani jisté, zda budou mít vývojáři dostatečné množství finančních prostředků na dokončení projektu dle svých představ. Díky craftfoundovému financování se nakonec vše povedlo, a hráči PC si mohli užívat alpha verzi s tím, že každé tři až čtyři týdny vývojáři dodali nový obsah. Tohle se opakovalo až do října roku 2015, kdy se Prison Architect konečně dočkal vydání.
Vývojáři si ovšem nedali nohy na stůl a nesledovali jen prodejní čísla, ale věnovali se dál svému dítku, a tak tu není jen exkluzivní PC záležitost, ale i majitelé konzolí se mohou vžít do role CEO (ředitele) věznice. Dobrovolně se přiznávám, že jsem se trochu obával o ovládání a interface, který na konzole vyžaduje trochu odlišný přístup vzhledem k nahrazení klávesnice a myší na gamepad.
Ti z vás, co ještě neabsolvovali kurz simulace ředitele věznice v podání Prison Architect, možná budou překvapeni z komplexnosti, s jakou nám je hra servírována. Nejedná se jen o pouhou budovatelskou strategii, manažerská složka pohltí mnohem více času než byste sami čekali. Naštěstí nás vývojáři nehodí rovnou do vody, ale díky příběhové kampani se dozvíte vše podstatné pěkně pozvolně, a nevadí vám, že trávíte necelých pět hodin tutoriálem. Tím ovšem nechci nijak dehonestovat tuto příběhovou kampaň na pouhý tutoriál, protože prezentované příběhy v pěti kapitolách jsou celkem poutavé a nenechají nás vydechnout.
A hned první kapitola příběhu vás zavede do vězení, kde je potřeba popravit dvojnásobného surového vraha. Nicméně naše věznice nemá elektrické křeslo. Takže musíte postavit budovu, zajistit pro ni dostatek elektřiny, obsadit ji personálem a… a už je tu jen prostor pro poslední slova vězně. A už se na nás valí další kapitoly, kdy musíme uhasit rozsáhlý požár, postavit se vzpouře ve vězení, provádět šťáry, nastavovat patroly psovodům, nastavujete různé programy, které mají vašim vězňům pomoci se závislostí na alkoholu, řešíte nedostatek elektrické energie, nasloucháte potřebám vězňů, a miliardu a jednu další věc.
Navíc všechny tyto výdaje mají své limity. Těmi je pochopitelně finanční stránka věci a váš rozpočet je napjatý, musíte zvažovat každý svůj čin. Financování je převážně od vlády, která vám poskytuje chechtáky za přijaté vězně. A čím větší hříšník, tím více peněz, ale zase na druhou stranu potřebujete jej více hlídat, protože je schopen vzít v dílně kladivo, kterým umlátí svého spolubydlícího apod.
Ano, tak nějak bych to nazval. Nejedná se o hi-tech grafický zázrak, který vás bude nadzvedávat z gaučů, abyste si užili všechny ty krásy hry. Ale zároveň - přes své průměrné vzezření - nás na gauči udrží zatraceně dlouho: pro svoji vybroušenou hratelnost.
Ale ještě zpět ke kampani. Veškeré dialogy v příběhu jsou doprovázeny pouze textovou formou, a myslím, že dabing by byl ku prospěchu věci. Chtěl bych slyšet odevzdaný hlas odsouzeného na smrt, který říká: „Je mi to líto“. I když mně kampaň bavila a užil jsem si ji s nebývalým nadšením, tohle je přesně ten element, který by dodal na autentičnosti.
Ale ať jsem korektní, musím zmínit jednu věc, která mě v souvislosti s kampaní utkvěla v hlavě. Jde o způsob prezentace příběhu. Vývojáři nepoužívají žádné cut-scény nebo dechberoucí animace. I v těch nejvypjatějších okamžicích se nevymaňují ze svého top-down zobrazení připomínajícího svým svébytným vzezřením stařičké Grand Theft Auto 2 v komiksovém podání, a vše je doprovázeno polaroidovými fotografiemi. Zní to možná lacině, ale opak je pravdou. Zase se jednou ukazuje, že v jednoduchosti je síla.
Jo, přesně tak. To, že si projdete kampaní, vás má zábavnou a příběhovou (na tom opravdu trvám) formou připravit na to hlavní. Vlastní hru, kde začnete budovat vše téměř od píky, a vaše vězení velikostně připomíná rozměrnější obydlí některých majitelů domů. A zde začne ručička odehraných hodin rapidně stoupat. V podstatě se jedná o jednu velkou černou díru. Nehledejte v tom nějaký vězeňský slang známý z filmů, hláškou: „půjdeš do díry“. Já mám na mysli žrout času, protože se mi mnohokrát stalo, že jsem si myslel, že hraji stěží hodinku, a náhle mi mobil ukazoval čas 3:31, a já věděl, že za necelé tři hodiny mám vstávat do práce.
A když se vám nechce stavět vše od nuly, a raději byste se posunuli někam do pořádné věznice, můžete využít herní režim: Prison Warden, kde si můžete zvolit speciální povolání jako je třeba lékař, a děláte testy vězňům, nebo zásobujete vězení pitnou vodou apod.
Tak nějak by se dalo nazvat ovládání her strategického typu na konzolích. Opravdu jen málo strategií se dá ovládat gamepadem. Realtimové strategie tak rovnou můžeme škrtnout. Ale budovatelské se jakž takž dají. Když jsem před rokem recenzoval Tropico 5 na PlayStation 4, musel jsem přiznat, že se vývojářům povedlo přizpůsobit hru pro gamepad velmi citlivě.
Takže, jak se to povedlo u Prison Architectu? Popravdě, tahle otázka mi nejvíce vrtala hlavou ještě před samotným spuštěním, jak se to asi bude ovládat? A smekám klobouk před autory. Jedním analogem posouváte po hrací ploše, druhým analogem ovládáte kurzor po obrazovce, a posléze již konáte. S tím souvisí i interface, tedy rozvržení veškerých ovládacích možností, jenž působí vcelku intuitivně a ani na chvíli jsem neměl pocit, že bych něco musel hledat.
Nejspíše nikdo. A to ani v roli zaměstnance nebo dokonce ředitele (i když chápu, že to může být povolání jako každé jiné). Přeci jen spočívá na vašich bedrech spousta zodpovědnosti, aby ve věznici byl klid a mír, a především, aby některý z hříšníků neutekl předtím, než si odpyká svůj trest. S Prison Architect si to můžete vyzkoušet alespoň na pár hodin (klidně i desítky až stovky – vážně!) před svým displejem v pohodlí vašich obývacích pokojů nebo herních místností vašeho domova. Příchod Prison Architect na konzole lze považovat za velmi úspěšný port, především díky velmi citlivě zvolenému ovládání a interface.
Za poskytnutí hry na recenzí děkujeme společnosti Double Eleven
