Hororové filmy byly a dodnes jsou jeden ze dvou mých nejoblíbenějších žánrů, a proto když se pokaždé dozvím, že se chystá zbrusu nový snímek nebo nějaké pokračovaní známého titulu, začínám se těšit čím dál tím více. Přesně jako nadržený fanoušek

fotbalového utkání, vrhající se na téměř zaplněný stadión, se řítím z autobusu, ve kterém stačím urazit pár drzých důchodců, do videopůjčovny, v níž se přímo tlačím k mému vyhlédnutému snímku, přitom omylem srážím majitele půjčovny a rychle si beru film , aby si ho nikdo jiný nemohl vzít dřív než já. Jakmile se dostanu k pultu, pokládám prázdný obal, vytahuji peněženku a už se hrozně těším domů až si snímek budu moci konečně pustit. Chvíli to trvá, takže až za několik dlouhých minut se dostávám k mému PC a hned si pouštím onen film. Jenže po jeho skončení mám takový divný pocit, jako kdybych ten samý námět už někde viděl, a tedy začínám přemýšlet, z čeho asi usuzuji. Pak to náhle přijde, tak bleskurychle jako složenky za nezaplacenou elektřinu, a zjišťuji docela závažný problém – děj je téměř shodný jako v jiném snímku, který jsem v té videopůjčovně vybojoval před více jak sedmi měsíci. Bylo to divné, protože to nebyl žádný nový díl, nýbrž jiný se zbrusu novým režisérem, scénáristou i herci. Temné vody kopírují s přesností mého biologicky vytvořeného zeleného pravítka Kruh 2. Ostatně posuďte sami jak moc velká kopie se v Temných vodách skrývá.

Děj2

Dahlia Williams má těžký život už od samého dětství. Když ještě byla malá, žila pouze se svojí věčně opilou matkou, která asi neznala slovo péče o děti a Dahlia se zapřísahala,

že až bude mít vlastní rodinu, bude vychovávat svoji dceru úplně opačným způsobem než poznala ona. A také se tak stalo – našla si práci, k tomu přibrala manžela a nakonec malou dcerku Cecilii. Jak to tak v dnešním světě bývá, dlouho netrvalo a krásná pohádka o šťastném manželství skončila stejnou rychlostí, jakou za druhé světové války Američané jen tak z nudy shodily dvě atomové pumy (zkráceně atomovky) na dřívější pořádně vychcané japonské obyvatelstvo. Nastal bouřlivý rozvod o jejich malého potomka, ale soud se přeci jen přiklonil k názoru, že výchova z matčiny strany bude asi lepší. Dahlia a čtyřletá Cecilie se odstěhovaly pryč a začaly zase žít od začátku ve městě New York. Nastěhovaly se do domu, na první pohled docela solidně vypadajícím, jenže u vnitř to byla neskutečná díra – nic nefungovalo jak má (výtah se pořád zastavoval) a navíc s tím nikdo nehodlal nic dělat. Tahle věc člověka slušně namíchne, a tak každý den padala jedna stížnost za druhou. Dahlia ale nemohla tušit, že do teď to byla procházka růžovou zahradou, protože se něco opravdu zvláštního začalo dít. V jejím pokoji se z horního bytu sousedů začala dělat malá dírka. Ze začátku to nevypadalo nějak zle, ale po pár dnech se zvětšila v kapající díru, která se vždy znovu vytvořila i když se strop pořád opravoval. Prvně si mysleli, že to je nevychovanou mládeží, co nemá nic na práci, a tak se fláká po různých místech a z legrace vytápí cizí byty, aby si ukrátili trochu toho jejich bezvýznamného života. Tato teorie se Dahliae vytratila rychleji než čerství vzduch, který poté někdo zamoří nebezpečnými větry, proudící z majitelových nadutých střev, začala totiž slýchat neutichající dětský nářek. Aby to nebylo málo, Cecilie si vytvořila (ne)smyšlenou přítelkyni, s kterou tráví nejvíce svého volna. Lidé si o ní začínají smýšlet pomluvy a radí Dahliae, ať s ní zajde za levným psychiatrem. Postupem času si položí otázku : „je má dcera i já blázen nebo Ceciliina neviditelná kamarádka skutečně existuje?“ A dochází k nemilé odpovědi…

Budu mí(ý)t mokré trenky?

Uf, tak zkrácenou verzi děje máme za sebou a rovnou přejděme k hlavní otázce – stojí kvůli Temným vodám udělat vše, co jsem vypsal v úvodním odstavci? Odpověď nezní ani ano, ani ne a přiklání se k té zbylé prostřední cestě. Na jednu stranu je film po děsivé stránce na dnešní horory dost slušný (neobsahuje žádné fádní potoky krve, pouze pomalý a depresivní pocit strachu z toho, co se stane v příští chvíli), na tu druhou je pouhá kopie známého Kruhu 2. Něco ale snímek drží nad vodou, možná něco nadpřirozeného nebo je to jen proto, že je „bohužel“ čtvrtý( lepší jsou Kruh 2, Saw 1 a Saw 2) nejlepší horor za poslední cca. tři/ čtyři roky. Pokud jste milovníci hororů, určitě se na něj podívejte, pokud nejste, film půjde mimo vás.

Hodnocení : 65%
Režie: Walter Salles
Scénář: Rafael Yglesias
Herci: Jennifer Connelly, Ariel Gade, Tim Roth
Délka: 105 min.