retro
Diablo2

Diablo2
Diablo2
00:00, 20.07.2004

Kráčel jsem temnými stezkami; stinnými cestami,
jež vedly do srdce hrůzy. Změřil jsem hlubiny
lůna Zášti a slezl vrchol Zkázy.
Za každé odhalené tajemství, za každou získanou moc,
byl bych prodal zbytky své duše, nehledě na žár plamenů.

A přece jsem hledal vyšší moudrost, jíž nemnozí mohli dosáhnout.

Ačkoli jsem ji našel, nechala mne tu – zlomeného, zatraceného a vyčerpaného.

Teď vím, že tato získaná moc se stala mým prokletím.

Můj duch se spaluje s každým kouzlem a s každým bezectným veršem.

Navzdory této síle a vyslouženému vědění, zaplatil jsem vysokou cenu.

Nikdy jsem neměl vyměnit moc za svou nesmrtelnou duši.

- C. Vincent Mentzen



Klik pro zvětšení (Diablo2)

Kdo si v létě roku 2000 myslel, že si užije dlouhou a ničím nerušenou dovolenou, šíleně ba přímo pekelně se mýlil. Nikdo snad už ani nevěřil povídačkám, které roznášely už jen důchodkyně, jen tak, aby řeč nestála a vše bylo v relativním pořádku. Když ale Temný poutník opět zavítal mezi nás a přinesl zprávu o tom, že Blizardi konečně doopravdy dodrželi slíbené datum vydání, kterému se už všichni jen smáli, strhla se téměř hysterie a počet dětí na táborech se rapidně snížil. Když jsem se to doslechl, do tří dnů jsem měl originálku Diablo 2 na svém stole a ty prázdniny jsem skutečně nikam nejel.

Diablo2 bylo tady s příslibem téměř nekonečné zábavy, pěti unikátních postav, čtyř aktů na třech CD, dvoudenní čisté herní doby a jedné extra libůstky v podobě Horadrikovy kostky. Tomu se prostě nedalo odolat. Diablo2 jako jedna z mála her dokázala, že je možné, aby lidé hráli hru ještě déle než byla programována. Letos jsou tomu čtyři roky, co spatřilo světlo světa pokračování hry, jež položila základy pojmu akční RPG a v roce tomu bylo okolo čtyř let, co bylo Diablo2 poprvé ohlášeno. Pokud někdy vyjde Duke Nukem Forever, pochybuji, že se dožiji toho, že bych mohl o něm říci to samé co o Diablu2 (já budu vlastně asi rád, že se dožiju to, abych na něj mohl napsat review :-)). Později (opět v létě) roku 2001 spatřil světlo světa i datadisk Lord of Destruction, který k původním postavám (barbar, amazonka, kouzelnice, paladin, nekromancer) přidal další dvě trochu raritní postavy. První byl asi nejuniverzálnější charakter v Diablu2 – druid (za něj jsem hrál asi nejvíc -> 93.level) a assasinka. Datadisk ještě přidal jeden akt v zbrusu novém prostředí barbarské vysočiny pod Mount Arrerat a spoustu nových příšer ke kosení.




Klik pro zvětšení (Diablo2)

Příběh byl věru jedním z nejjednodušších, nic moc převratného jste při něm nezjistili, ale forma, kterou se k nám hlavní zvraty dostávaly byly po Blizzardím způsobu dokonalé. Jednalo se o krásné počítačem vyrenderované animace. Blizard ví, proč je používá stále i u série Warcraft apod. Jednoduše po dokončení prvního Diabla jste shlédli animaci, ve které hrdina podlehl síle Diablova soulstonu a přijal Diabla do svého těla (prostě si jej vrazil do čela – ten soulstone samozřejmě:-)). No a ve dvojce právě tento hrdina putuje krajinou a chce osvobodit své bratry Baala a Mefista, aby mohli obnovit sílu Tří základních zel – Hrůzu, Teror a Destrukci. Do cesty se mu kromě hráče samotného staví i Archanděl Tyrael.

Jedním z hlavních kladů Diabla2 byla unikátnost a variabilita charakterů. Mohli jste hrát téměř jakýmkoli způsobem – bezmyšlenkovitě kosit a kosit (barbar), kosit a sem tam si pomoci nějakým tím kouzlem nebo aurou (paladin), kosit se spoustou pomocníků (nekromancer), pražit nepřátele kouzly (kouzelnice) nebo šípy a oštěpy (amazonka) a spoustou dalších způsobů, ale hlavně kosit. Diablo bylo v tomto směru perfektní a ve spojení s náhodně generovanými levely představovalo nevyčerpatelnou studnici zábavy a hratelnosti, do které jste spadli a nemohli (a vlastně ani nechtěli) jste se z ní vyhrabat. Přiblížit se mu pokusilo v poslední době další z řady akčních RPG skvělý Sacred, který nabídl celekem šest charakterů a těm z Diabla se podobaly jen některé. Každá postava má (stejně jako v Diablu2) svou unikátní sadu dovedností (stejné jsou pouze formy Hard-hitu a Multi-hitu). Oproti Diablu má Sacred jeden základní klad, který jej dělá daleko atraktivnějším pro dnešního hráče – skvělou grafiku a kouzelné efekty. Dnešní hráč je zvyklý na Far Cry, Painkillera, je krmen překrásnou grafikou Dooma3 a ohromován Unreal Enginem ve verzi 3 a asi těžko se rozhodne bez předchozí zkušenosti sáhnout po čtyři roky staré hře, která už v době svého vydání byla technicky zastaralá. Je to škoda, ale byl jsem svědkem jedné události, při níž jsem kamarádovi vysvětloval co to vlastně Diablo je. Nu což, nechme tlachání o neznalosti herních nováčků a vraťme se k popisu Diabla2.

Klik pro zvětšení (Diablo2)Klik pro zvětšení (Diablo2)

Klik pro zvětšení (Diablo2) Kromě definování pojmu akční RPG se Diablo zasloužilo i o vznik (teď nevím jistě, jestli to byl přímo vznik, pamětníci prominou) pojmu klikfest. Jednoznačně nejzákladnějším úkonem, který musel hráč Diabla zvládat bylo klikání, klikání a klikání. Bez klikání jste se nedostali nikam, podřadní impové vás trhali na kusy a jedině klikání vás mohlo zachránit od ponuré smrti. Kdo neklikal, v Diablu jako by nežil. Díky tomu bylo ovládání maximálně intuitivní a snad nikdo neměl s Diablem v tomto ohledu problém. Mělo to však i jednu, trochu psychologickou, nevýhodu – časem se z něj stávala téměř čistě strojová záležitost… prostě jste chodili a klikali. Nic víc, nic míň.

Multiplayer v Diablu je snad ještě lepší než jeho singleplayer. Záměrně teď budu používat přítomný čas, protože multiplayer Diabla2 je stále živý a snad každý z jeho hráčů alespoň jednou okusil, jaké to je nakopat Diabla do zadku společně s přáteli. Alespoň na chvilku. MP je opravdu skvělý a pokud si s kamarády sestavíte vyváženou družinu, bude pro vás postup skrz akty mimořádnou zábavou na dlouhé zimní, střední jarní, krátké letní a opět střední podzimní večery. Návykovost tohoto způsobu hraní je až neuvěřitelná a občas mi doopravdy chyběla upozornění, jaká jsou k vidění v Baldurs Gate2, že se máte taky občas najíst. Člověk by u toho jinak asi docela lehce zamřel (i když co si budeme nalhávat, pár lidí už u hry duši nechalo - doslova). Rozhodně si ale nemyslete, že by příšery byly pořád stejně silné když budete sám, jako když vás bude třeba osm (to už je pak slušná řežba). Naopak kreaturám roste počet životů a způsobují i větší zranění. Na každého hráče jsou asi o 60% silnější a věřte mi, že už od čtyř hráčů je to opravdu znát a nespolupracovat se pak rovná téměř sebevraždě (tedy pokud nemáte pořádně nadupanou postavu). Nic vám ale nebrání v tom, abyste se pustili do PvP soubojů, které bývají hlavně při soubojích hardcore postav (postava jednou zemře a konec) dost adrenalinovou záležitostí. Multiplayer Diabla2 by prostě měl patřit k takovému základnímu vzdělání každého lepšího hráče.

Klik pro zvětšení (Diablo2)Klik pro zvětšení (Diablo2)

Všichni asi doufáme v návrat Diabla v jeho již třetí dokonalé inkarnaci a vrháme toužebné pohledy na budovu Blizard North. Pokud by se povedlo ještě něco opravdu vylepšit (ono toho kromě grafiky a příběhu také moc není), byla by to určitě bomba a možná bychom již skutečně všichni u těch počítačů umřeli :-).

Jaký to oheň hoří v mém srdci a nutí mě zápasit
s hrůzami, jež mě očekávají na konci této strastiplné cesty?

Putoval jsem po stezkách vedoucích do Pekla a postavil se všemu kromě Osudu,

Bojoval jsem a krvácel a šel dál, jen abych dosáhl této poslední brány.

A teď se přede mnou tyčí úkol; ten strašný čin nedokonaný;
musím se postavit Třem, dokud boj neskončí.

Jaký děs nebo bolest by kdy mohly umlčet tento poslední vzdorný výkřik,

když stojím proti Stínu pod nekonečnými hořícími nebesy?

- C. Vincent Mentzen



Klik pro zvětšení (Diablo2)


CGwillWin