recenze
Medal of Honor: Warfighter

Medal of Honor: Warfighter - recenze
Medal of Honor: Warfighter - recenze
19:56, 05.11.2012

Medal of Honor, jedno z nejcennějších amerických vyznamenání a pro mne osobně jedno ze synonym pro válečné střílečky. Ještě dnes mi běhá mráz po zádech, když si vzpomenu jak jsem se před iks lety v Allied Assault vylodil na pláži Omaha a běžel vstříc německým kulometům. Jistě, dnešní hráče by zřejmě odradila postarší grafika či oproti současným hrám obecně malá akčnost (rozuměj málo velkých výbuchů, hrdinských momentů a nascriptovaných sekvencí), jenže AA to vynahrazoval svoji atmosférou a návykovostí. Zkrátka, kdo nezažil krčení se za jedním z kovových ježků, nepochopí... Zvlášť, když se na skutečnou pláž po letech podíváte a uvědomíte si, jak to asi mohlo být.

Tento text však samozřejmě nebude o tom, jak jsem letos trajdal po Francii. Značka se již po druhé v řadě vydala na moderní válečné pole a pokusila se kus trhu ukousnout také pro sebe. A musím se přiznat, že jsem po předloňském „restartu“ novému dílu docela i věřil. Na rozdíl od valné většiny ostatních se mi totiž kampaň Medal of Honor líbila. Líbilo se mi, jak je příběh založen na skutečné události (Operace Anaconda), jak se odehrává na jednom místě (Afghánistán) nebo jeho závěrečné rozuzlení. I díky tomu jsem byl ochoten takříkajíc překousnout ne příliš nápaditou hratelnost nebo kratší herní dobu. Proto jsem se na nový díl s podtitulem Warfighter docela těšil a v nestřežené chvíli jsem si jej dokonce předobjednal.

Výbuch v Madridu

Hlavním hrdinou příběhové kampaně je Preacher, americký voják, kterého momentálně daleko více než situace ve světě zajímá jeho manželka a malá dcera. Obě mají přijet do Madridu, jenže když na ně Preacher čeká na perónu, vlak náhle exploduje. Hrdina tak musí odložit své domácí trable stranou a opětovně se s ostatními členy speciálních jednotek vydat za záchranou světa. I když autoři tvrdí, že na rozdíl od dva roky starého Medal of Honor nepoužili žádný skutečný příběh, odkazy do reálného světa jsou více než jasné. Stačí jmenovat bombové útoky v Madridu, piráty v Somálsku nebo únosy na Filipínách. Ať tak či tak, čeká vás rovná třináctka misí, k jejichž pokoření jsem potřeboval nějakých pět hodin.

Klik pro zvětšení (Medal of Honor: Warfighter - recenze)Klik pro zvětšení (Medal of Honor: Warfighter - recenze)

Rád bych však speciálně zmínil dvě konkrétní mise, které se mi osobně líbily. Ano, hovořím o těch dvou automobilových honičkách. Já vím, že na nich spousta lidí nadává a zcela správně argumentují tvrzením, že „pokud by chtěli hrát Need for Speed, půjdou hrát Need for Speed“. Po pravdě řečeno, já jsem si je docela užil a při té vše „skvělé“ akci to byla vítaná změna. Ovšem to už docela předbíhám.

Ještě taková menší odbočka. Vzhledem k tomu, že jste členem speciálních jednotek, dokážete při rozrážení dveří využívat rozličné předměty (kolegovu nohu, brokovnici, páčidlo,...). Ve skutečnosti se nejedná o nic propracovanějšího než výběr animace, která vás čeká před zpomaleným vniknutím do nepřáteli obsazené místnosti, nicméně i tak zajímavé zpestření.

Za co, pane bože, za co?

Tímhle dotazem však všechna pozitiva končí a přichází hrabání se v bahně. První, co váš takřka okamžitě praští přes nos, je umělá inteligence. Tedy, kdyby tam alespoň nějaká byla, že... Připadá mi, že je to rok od roku čím dál tím víc horší. Nepřátelé jsou tupí, blbí, neschopní a co je nehorší, prý to mají být členové velké teroristické organizace, která je hrozbou pro celý svět. Aha! Kdyby to byla pravda, pak by na jejich likvidaci stačil kdokoliv. Ale zpět k nepřátelům. Jejich nejzásadnější potíž je v tom, že vůbec nedokáží reagovat na vývoj situace. Pokud se totiž nedržíte připravené cesty a dovolíte si jít jinudy než přímo za nosem, z pečlivě nachystané scény je okamžitě pouhý cár papíru, v němž tupé protivníky kosíte do zad nebo do boku.

Klik pro zvětšení (Medal of Honor: Warfighter - recenze)Klik pro zvětšení (Medal of Honor: Warfighter - recenze)

A vaši spolubojovníci? Naprosto stejná písnička. Nebo vlastně možná ještě horší, neboť oni mají být členy těch slavných speciálních jednotek. Inu, nepředpokládám, že skuteční vojáci na misích nestřílí slepé náboje nebo že jsou schopní stát metr od nepřítele a netrefit se. Vážně působí nesmírně komicky, když od sebe muži stojí jeden metr a nejsou schopní se navzájem zabít...

Jenže takhle stupidní nejsou jenom vaši kamarádi a nepřátelé, ale vlastně celá kampaň. Nechci se tu ani tak rozepisovat o krátkosti celé kampaně nebo o tom, jak Američané opět zachraňují planetu Zemi, ale spíš o tom, jak tady naprosto nic nefunguje. Kampaň MoH: Warfighter je totiž podobně jako ostatní střílečky dnešní doby velice podobná gigantovi a dá se říci modle posledních let – Call of Duty. Jistě většina z vás zná můj názor na směr, jakým se CoD vydalo, ovšem! Je tu jeden zásadní rozdíl. Zatímco Infinity Ward či Treyarch už mají s tvorbou podobných kampaní zkušenosti a všechno jim funguje tak, jak má; Danger Close jsou očividní nováčci.

Scripty jim totiž tak z poloviny případů vůbec nefungují a sami dost často netuší, kudy všude se hráči mohou vydat. Tak například se mi během sarajevské mise na hokejovém stadionu stalo, že mí spolubojovníci neustále zuřivě stříleli, jenže já nikoho neviděl. Vážně, několikrát jsem hřiště oběhl, hledal ve všech koutech a nepřítel nikde. Slyšel jsem ho, jenže neviděl. A najednou, co se nestalo, z ničeho nic se z krabice zhmotnil voják. Pointou je, že vy sami musíte odhadovat, jak to autoři asi tak mohli myslet, abyste se vůbec mohli posunout někam dál.

Klik pro zvětšení (Medal of Honor: Warfighter - recenze)Klik pro zvětšení (Medal of Honor: Warfighter - recenze)

Nehledě na to, že si dost často budete připadat, jako kdyby autoři podceňovali vaši inteligenci. Představte si situaci, kdy se stanete střelcem ve vrtulníku a hra vám každého nepřítele na mapě označí pomocí červené značky. Jo, to myslím vážně (mise na Filipínách). Zřejmě kdybyste byli dostatečně blbí, abyste nerozpoznali nepřátele od svých vlastních... Bojím se okamžiku, kdy se tohle stane pravidlem a každý nepřítel bude svítit červeně a vždycky vám přes obrazovku blikne „VYSTŘEL!!!“. Kdyby titul byl od pěti let, pochopím. Jenže on je od osmnácti...

A i když všechny vyjmenovaná negativa překousnete a zkusíte se s tím smířit, dorazí vás všemožné bugy a nedodělky. Skoro mi připadá, jako kdyby si u Electronic Arts řekli „Hele, kašlete na to, stejně si to koupí miliony lidí po celém světě!“ (a já byl bohužel jedním z nich). Chápu, že se čas od času může vyskytnout nějaká chybka, která se při testech zkrátka neprojeví a nemám s tím absolutně žádný problém. Ale aby se povedlo například až na šestnáctý pokus načíst uloženou pozici, abych mohl pokračovat dál, protože ve všech předchozích případech mi to spadlo buď při spouštění hry, při načítání nebo při přechodu do hry? To už je moc i na mě, jinak velmi trpělivého člověka.

Záchranný kruh - grafika

Situaci výraznějším způsobem zachraňuje pouze grafika. Běh Warfightera zajišťuje stejně jako v případě Battlefieldu 3 druhý Frostbite a stejně jako loni si vede více než dobře. Scenérie generované tímto enginem jsou skutečně nádherné, zvlášť pokud prší a je noc. V tu chvíli jsou to skutečné grafické orgie. Také animace vyplňující mezery mezi jednotlivými misemi jsou nádherné a popravdě řečeno jsem ze začátku dokonce uvažoval, zda se náhodou nejedná o skutečné herce. Ale ne, skutečně jde „jenom“ o virtuální postavičky.

Klik pro zvětšení (Medal of Honor: Warfighter - recenze)Klik pro zvětšení (Medal of Honor: Warfighter - recenze)

Jediným nedostatkem grafické stránky je tak pouze destrukce. Přesněji řečeno, ona tam je, ovšem autoři z Danger Close s ní neumí v dostatečné míře pracovat. Připadá mi, jako kdyby se všech nabízených možností zalekli a každý sebemenší objekt tvrdošíjně činili nezničitelným. Rozstřelit se tak dá pouze pár plotů a překážek podobného ražení, což považuji za docela dost velký krok zpět.

Multiplayer, ta světlá stránka

Samozřejmě je mi jasné, že dnešní válečné střílečky nejsou o singleplayerové kampani, ale především o hře více hráčů. A ano, i v případě MoH: Warfighter je multiplayer tou kvalitnější částí hry. Kdybych jej měl popsat jednou krátkou větou, s největší pravděpodobností bych řekl, že je to zajímavý mix (či kompromis) mezi Call of Duty a Battlefieldem. Nic detailnějšího asi nemá cenu zmiňovat, neboť jako ve všech dnešních hrách si postupně odemykáte zbraně a (v graficky velice hezky vyvedeném menu) si je upravujete. Samozřejmostí je i zkušenostní systém.

Autoři hodně dlouho dopředu avizovali přítomnost několika vojenských speciálních jednotek, mezi nimiž lze vytvářet takřka „nekonečně mnoho kombinací“. Inu, ono to jde, na druhou stranu tam moc rozdílů není. Jednotlivé jednotky se totiž od sebe liší pouze minimálně (skrze pětici vlastností, které lze dále ovlivňovat přes úpravu zbraní) a vlastně tím největším rozdílem jsou jejich výkřiky na bojišti. Budete docela překvapeni, když se najednou odněkud ozve „potřebujem medika!“.

Klik pro zvětšení (Medal of Honor: Warfighter - recenze)Klik pro zvětšení (Medal of Honor: Warfighter - recenze)

Jediný, skutečně originálnější nápad, jsou takzvané Fireteamy. Ve své podstatě jde o zmenšené verze družin z Battlefieldu, v nichž jste propojeni pouze se svým partnerem. Na oplátku však máte daleko víc bonusových bodů za jejich výkony. Nutno uznat, že tenhle nápad funguje velice dobře. Pokud totiž máte nějakého kamaráda, se kterým navíc můžete komunikovat i přes nějaký externí program, souhra je daleko lepší než s nějakým náhodným člověkem, u něhož se všechny výhody Fireteamu nikdy nemohou projevit naplno. Ono vlastně, když o tom takhle přemýšlím, vlastnosti Fireteamů jsou popravdě téměř stejné jako u družin v Battlefieldu, jediný zásadní rozdíl je v počtu členů.

Závěr

Upřímně řečeno lituji, že jsem Danger Close věřil. Cítím se podvedený, stejně jako miliony dalších lidí po celém světě. Určité skupině hráčů je to asi stejně jedno, ovšem mně ne. Už mne nebaví hrát nestále dokola ty stejné vojenské střílečky, které jsou si navzájem podobné jako vejce vejci. Fakt ne. Víte, ono nejde ani tak o ten celkový koncept jako o prosbu, aby měly alespoň nějakou úroveň. Zkrátka abyste si při jejich hraní nepřipadali jak totální neandrtálci…

Ještě štěstí, že multiplayer funguje až na výjimky vcelku obstojně a pokud máte po ruce nějakého kamaráda, užijete docela dost zábavy. I tak však platí, že Medal of Honor: Warfighter až na Fireteamy nepřináší vůbec nic nového a vzhledem k (ne)využití plného potenciálu Frostbite 2 enginu se ani dost dobře nedá použít ta větička o „řemeslně dobře odvedené práci“. Což by ani kvůli všem těm bugů a chybám stejně nešlo.

Klik pro zvětšení (Medal of Honor: Warfighter - recenze)Klik pro zvětšení (Medal of Honor: Warfighter - recenze)

SLABÉ
45%
CZECHGAMER
Medal of Honor: Warfighter selhává ve spoustě faktorů. Singleplayer je jen dalším z řady klonů, multiplayer je pak zajímavým mixem mezi dvěma konkurenčními sériemi. Nezklame, ale ani nijak zásadnějším způsobem nenadchne. Celkově tedy slabší průměr.




CGwillWin